• Před časem jste jako Zelení představili volební klip, ve kterém vyzdvihujete čtyři témata, na prvním místě bezpečí. Překvapilo mě to. Když se dnes v České republice mluví o bezpečí, spojuje se to s bezpečností. Proč bezpečí? Co tím myslíte?

Se Zelenými je spojováno hodně aktivismu, často i radikalismu. Chtěli jsme ukázat, že náš program při jeho naplnění nikoho neohrožuje, že může zkvalitnit život velké části lidí ve společnosti, pokud možno všem. Není to žádné riziko. To je asi hlavní úvaha, která za tím stojí. Dneska je svět poměrně rozbouřený. Máme trochu obavu z toho, aby se společnost nezapouzdřovala ve jménu toho, že je potřeba se především ochránit před vnějším světem.

Myslíme si, že globalizace sice přináší celou řadu rizik, ale také příležitostí. Izolacionismus, separování se, vystupování z Evropské unie, tendence uzavřít se naší hradbou lesů a hor nebo za zdmi nebude fungovat. Je třeba se aktivně podílet na správě našeho světa i toho okolního nejenom Česka. To přináší bezpečí, je to kolektivní věc. Nemůžeme si ho zajistit jenom sami jako Česká republika. Těžko vysvětlovat klip. Jsem připravený mluvit o volebním programu. Klip má navodit nějaký dojem, pocit, náladu.

• Musí se Strana zelených popasovávat s tím, že navozuje atmosféru či dojem, že Zelení jsou aktivisté, radikálové a že když se řekne Strana zelených, lidé si představí aktivisty Greenpeace?

Asi jako všichni jsme si dělali výzkumy, abychom věděli, které voliče může náš program oslovit pravděpodobněji než jiné. Vyšlo nám z toho, že naši voliči jsou ve skutečnosti voličky, ze dvou třetin, a to ženy všech věků. Zdá se nám, že pro ženy je pocit bezpečí, zajištění, jistoty, budoucnosti, přežití rodiny důležité téma. Zároveň jsou přitom ženy otevřenější tomu myslet na příští, přespříští a další generaci, což je dost důležitý průnik se Zelenými.

Nežijeme jenom pro dnešek, ale snažíme se myslet na odpovědnost vůči příštím generacím a vůči planetě. Zdálo se nám, že se můžeme docela dobře zaposlouchat, jak vnímají budoucnost a její zajištění ženy, a ony budou, předpokládáme, zároveň otevřenější tomu chtít mít mimo jiné čisté životní prostředí pro zdraví svých dětí. Do toho patří i kategorie bezpečí. Bez jistoty zabezpečení není bezpečný a klidný rozvoj v rodině.

Je to možná i bezpečí v širším slova smyslu, sociální bezpečí. To znamená, že je minimální mzda nebo že finanční ohodnocení lidí v práci je takové, že jim zajišťuje jednak osobní rozvoj, ale také samozřejmě určitý existenční základ, střechu nad hlavou, veřejné služby, dostupné zdravotnictví, školství, veřejnou dopravu atd. Tohle všechno dohromady vytváří pocit bezpečí v podobě, jak mu rozumíme.

• Není to tak, že přesouváte důraz na témata, která popisujete jako bezpečí, především bezpečí v sociálním smyslu, na problematiku bydlení, důchodů, platů, a téma přírody, které je hlavním pilířem Zelených, upozaďujete?

Pilíře, které náš program má, jsou tři. Jeden je moderní stát. To znamená přechod od ekonomiky, která je založená na levné práci, na práci s nepříliš vysokou přidanou hodnotou, na rozsáhlém vytěžování zdrojů a velké energetické náročnosti.

Snažíme se, aby moderní stát nebo to, co chceme, aby si lidé představili pod tím, když mluvíme o moderním státu, pomohl ekonomickému přechodu na ekonomiku, která je naopak založená na práci s větším množstvím přidané hodnoty, na menším znečišťování životního prostředí, na kvalitnějších výrobcích a tím pádem i na vyšších platech.

Druhý pilíř se věnuje přírodě. Tam jsou akcenty položené především na ochranu půdy, vody a ochranu před znečišťováním ovzduší. To je pro nás úplně rovnocenná kategorie, naopak to, co mají všechny strany vpředu, způsob, jak to chtějí financovat, máme právě v kapitole životního prostředí, protože chceme přenastavovat způsoby zdanění tak, aby to odpovídalo tomu, kdo nejvíc znečišťuje. Jsou to tři rovnocenné pilíře: moderní stát, příroda a jistoty a bezpečí v sociální oblasti.

• Můžete víc popsat, koho se má týkat váš princip: kdo znečišťuje, ať platí, jestli to třeba zasáhne lidi, kteří jezdí s autem s vyšší spotřebou?

To je nějaký základní princip, se kterým chceme přistupovat ke zdanění obecně, ale chceme se zaměřit především na velké znečišťovatele. Když jste těžební společnost, dneska odvádíte minimální procenta do státního rozpočtu. Nerostné suroviny patří státu a společnost si je pronajímá, platí z toho pronájem, ale fakticky je to i opotřebení, rudu, uhlí společnost těží nenávratně, jsou to neobnovitelné zdroje.

Potom ale zůstává zničená krajina, zůstávají exhalace jednak energetickým zpracováním, při výrobě elektřiny, ale také při spalování uhlí. Z toho všeho vznikají vedlejší náklady pro společnost. Některé jsou třeba zahrnuté v tom malém poplatku, ale celá řada z nich není, de facto těžbu dotujeme.

Už by se dneska nevyplatila, kdyby všechny náklady, které společnosti přináší v podobě zničení ovzduší, zničené krajiny a také sociálních dopadů, jež ustupující těžba v kraji má, do toho byly začleněné. Najednou by bylo na celou řadu věcí.

Pravděpodobně by se z toho dala plnohodnotně a podstatně rychleji rekultivovat krajina. Bylo by na lepší platy v regionu třeba pro zaměstnance zdravotních zařízení nebo škol. To je zisk, který má ta velká společnost na úkor celku, a přitom znečišťuje. Chceme zdanit to znečištění.

• A u aut?

Soustředíme se na velké znečišťovatele. Tam je z tohoto pohledu potenciál největší. Když se podíváte na stránku znecistovatele.cz, jsou tam za každý rok žebříčky největších znečišťovatelů u nás v celé řadě kategorií CO2, skleníkové plyny a další, na ty se chceme zaměřit. ArcelorMittal ostravská firma, ale vlastněná Brity, se například umisťuje skoro ve všech žebříčcích. Tyhle společnosti mají všechny značný zisk. Má to jít na úkor jejich zisku.

• Menších znečišťovatelů se to ani do budoucna týkat nemá?

Jednotlivci patří ke znečišťovatelům zejména v oblasti toho, jakým způsobem si vyrábějí teplo, a potom v oblasti automobilismu. V první kategorii chceme obnovit podporu obnovitelným zdrojům energie, ale v jiné podobě, než v které tady byla. Je třeba říct, že jsme také dodneška kritiky toho, jakým způsobem nevhodně, ba zločinecky byly nastavené podpory jednotlivých obnovitelných zdrojů energie, zejména pak v oblasti solární energie.

Byly totiž nastavené pozměňovacím návrhem sociální demokracie ne Zelených tak, že dotace na rozjezd byly vysoké, a pak když se to rozjelo, stát neuměl regulaci provést dostatečně, aby dotaci snížil, takže se z toho stal příliš výnosný byznys zejména od určitého množství solárních panelů. Podporovalo to tak ve skutečnosti ty velké.

Naopak chceme obnovit podporu pro instalaci solárních panelů na domy, nikoli na pole. V oblasti větrné energie zase chceme, aby nevznikaly velké větrné parky, ale třeba větrná elektrárna pro obec, ve které bude mít obec podíl. S takovým návrhem, který jsme si zčásti osvojili, přišlo hnutí DUHA, a do programu jsme zařadili, že dotace, bude-li, bude vázaná na obecní podíl v elektrárně.

U menších znečišťovatelů tedy chceme jít víc pozitivní cestou, protože jsme si vědomi toho, že domácnosti na skokové zdražení energií nebudou mít prostředky a zruinovalo by jim to rozpočet, což neplatí u velkých znečišťovatelů. U menších je třeba jít spíš cestou motivace a usnadnit přechod na udržitelnější výrobu energie v menších krocích. Bude to trvat o něco déle, ale to je takový základní princip toho, co se pokouším v Zelených razit, aby se skloubilo to ekologické se sociálními aspekty, protože jinak pro to nezískáme větší část veřejnosti.

Radikální Zelení 

• Když mluvíte o znečišťovatelích, v červnu se konal Klimakemp, který jste také navštívil a zúčastnil jste se i blokády těžby. Nakolik jde podle vás skloubit aktivismus a politická činnost? Klimakempu jste se sice zúčastnil, ale sám jste se s tím oficiálně neprezentoval, zároveň však od bývalého člena Zelených Daniela Pitka zazněla kritika toho, že jste se na Klimakempu zapojil do blokády. Na začátku jste zmínil, že Zelení nechtějí mít pověst radikálů a aktivistů. Kde hledat hranici mezi politikou a aktivismem?

Tak jsem to neřekl, jsme radikální, proti velkému byznysu chceme zakročit velmi ostře. Co se týče nástrojů, je ta hranice tenká, skoro tak tenká jako hranice limitů těžby. Účastnil jsem se legálního pochodu, kde jsme vytvořili živý řetěz po hranici limitů, kde chceme, aby byly zachovány. Ostatně tam je ani vláda neprolomila. To se týká dolu ČSA přímo u Horního Jiřetína.

Co se týče nenásilné akce, která následovala potom, vzhledem k tomu, že to vyšetřování zatím probíhá, nechci se k tomu vyjadřovat, ale fakt je ten, že v průběhu prvního pololetí letošního roku vláda projednávala novou surovinovou politiku pro Českou republiku. To znamená, jaké zdroje budeme dál využívat, jakým způsobem se budou využívat. Jako politická strana jsme k surovinové politice připravili připomínky, které jsme odeslali ministerstvu průmyslu a obchodu, kde se shromažďovaly.

Část připomínek byla zohledněná, zejména tam, kde se týkaly těžby uranu. V případě těžby uhlí zapracované nebyly a mimo jiné i proto jsem se účastnil této akce, protože jsme zkrátka vyčerpali možnosti, jak v tom, řekněme, řádném politickém procesu to ovlivnit a prosadit třeba naši vizi nakládání se surovinami do budoucnosti.

Proto se mně zdálo legitimní potom jít a poukázat i veřejnou protestní akcí na to, že surovinová politika a prolomení limitů, které s ní bezprostředně souvisí, je krok špatným směrem, krok zpátky, kdy konzervujeme minulost, která dneska už zkrátka nemá perspektivu. Snažíme se však plnit obojí úlohu, skloubit to. Občas je potřeba poukázat na věc i veřejnou akcí nejenom v připomínkovém řízení, protože to prostě nestačí.

• Nemůže to Straně zelených škodit u některých umírněnějších voličů, na které i cílíte, když mluvíte například o ženách, jež mohou mít pocit, že Zelení potom v poslanecké sněmovně nebudou ochotní ke kompromisům a vést dialog, protože si jdou aktivisticky hlava nehlava za svým? Jak si udržet to pozitivní, co tam zjevně vidíte, ale zároveň si tím neškodit?

Chápu, že je těžká věc, jak to skloubit. Přemýšlíme o tom samostatně u každého takového rozhodnutí se účastnit. Zároveň třeba na úrovni hlavního města Prahy vedeme debatu, zda má město investovat třicet miliard korun, které nemá, do dostavby strašně drahé tunelové varianty městského okruhu, jež má sloužit jenom automobilům a žádné veřejné dopravě.

Je to určité rozhodování, jsme tady v koalici, máme koaliční smlouvu, kterou se snažíme dodržovat, ale v jejím rámci také naplňovat to, co jsme slíbili voličům a co jsme do koaliční smlouvy prosadili. Zároveň slibujeme určitou změnu. Občas mám na magistrátu pocit, že každý, kdo sem nastoupí, stane se obětí určité setrvačnosti, technokratického kontinua, kde se musí pokračovat a dokončit projekty, které byly už dávno, dávno naplánované, vymyšlené, rozjednané a připravovaly se.

Pokud chce někdo ale přijít s tím, že se chce nad nimi zamyslet a trochu pozměnit jejich výslednou podobu nebo i realizovat investici v případě dopravní stavby jiným méně nákladným nebo třeba i rychlejším způsobem, myslím si, že to je možné. Je nutné se o to pokoušet, jinak politika nepřináší žádnou změnu a politická reprezentace ztrácí důvěryhodnost.

To znamená, ano, stojíme si za svým v tom smyslu, že často chceme hledat inovativnější, novější řešení, ale na celé řadě věcí jsme schopní se i domluvit. Tři roky jsem byl místostarosta na Žižkově v koalici, která, dá se říct, že fungovala. Prosadili jsme toho, myslím si, hodně. Výsledek byl, že jsem tam pak v roce 2014 vyhrál volby. Na pražském magistrátu jsme také tři roky v koalici, která je obtížná, ale řekl bych, že Zelení umí být i konstruktivní.

• Není problém v tom, že to působí trochu pokoutně a netransparentně, když se člověk o vaší účasti na té akci dozví od vašeho politického kritika či oponenta? Pokud je to tak, jak říkáte, můžete se k tomu přece přihlásit.

Jasně, ale vzhledem k tomu, že cílové skupiny jsou různé a lidé ty nástroje vnímají také odlišným způsobem, není vždycky úplně nezbytné komunikovat všechno všude, protože osmnáctiletý, dvacetiletý člověk vnímá takovou věc jinak než paní, která živí dvě, tři děti nebo je dokonce sama. Když se podíváte na to, jak komunikuje Babiš ve svých novinách a jak komunikuje v České televizi, také tam najdete rozdíly. Sdělujeme totéž, ale různým způsobem, protože příjemci jsou různí.

Podle mě bylo důležité se účastnit Klimakempu proto, že ho pořádali lidé, kteří jsou přirozeně jádrovými voliči Zelených a tudíž i pro mě bylo důležité se s nimi vidět a podpořit je v akci, kterou dlouho připravovali a která podle mě má smysl.

Zároveň ale pro nejširší veřejnost je třeba důležitější sdělit to, že jsme se skutečně účastnili politického procesu, řádně jsme podávali připomínky, vypořádali je atd. Z mého pohledu bylo důležité, aby se komunikace v tomto případě zaměřila na lidi přímo v místě více než na nejširší veřejnost.

Zpětné hypotéky jako přilepšení pro důchodce

• Jedním z vašich dalších témat je zvyšování minimální mzdy, kterou byste chtěli zvýšit až na úroveň patnácti tisíc korun. V jakém časovém horizontu to chcete udělat?

V horizontu volebního období.

• Zástupci zaměstnavatelů se při zvyšování minimální mzdy obávají dopadů na trh práce, vy se jich nebojíte?

Teď je poměrně velmi nízká nezaměstnanost, ekonomice se daří, a to je čas, ve kterém je nejvhodnější zvyšovat platy a mzdy, včetně minimální mzdy. Je potřeba, aby souběžně s tím byly zvyšované platy i ve veřejném sektoru. Občas táhne platy nebo mzdy víc soukromý sektor, občas víc veřejný. Myslíme si, že bychom se měli pokusit o obojí najednou. Příliš se toho neobávám. Teď je na to vhodná situace. Částečně se to už děje, ale pomalu. Zdá se nám, že v tom vláda za uplynulé volební období neudělala dost, přitom příležitost byla.

• Chcete zavést i univerzální důchod. Jak konkrétně by měl vypadat?

Znamená to dorovnání nejnižších důchodů na určitou základní úroveň analogickou trošku k minimální mzdě nebo všeobecnému příjmu, protože důchod je svým způsobem všeobecný základní příjem pro jistou skupinu obyvatel, čímž není všeobecný, ale je to základní příjem. Ten by měl mít pevnou a pohyblivou složku.

Nemáme v úmyslu zásadně měnit pohyblivou část, ale tu základní. Ve chvíli, kdy tady je přeci jenom určité ne úplně malé množství lidí, kteří mají důchody okolo šesti, sedmi nebo osmi tisíc, zdá se nám, že je žádoucí, aby se to dorovnalo určitou základní částkou, ale jsme si vědomi, že to není dostatečné řešení. Navíc je to jednostranné, protože jsou to jenom další peníze ze státního rozpočtu.

Deset tisíc, což by byla základní část, kterou by dostal každý, je pořád málo, se zásluhovostí dvanáct, třináct tisíc. Chceme tudíž na otázku důchodové reformy odpovědět ještě jiným trošku kreativnějším způsobem. Mně se zdá, že v programech stran se neobjevují žádné nápady, což mi přijde, že je dané takovou programovou vyčpělostí stran.

Přišli jsme s návrhem, aby stát garantoval zpětné výkupy nemovitostí seniorů na dobrovolné bázi s tím, že jim bude do konce života platit určitou rentu. Řekněme takovou zpětnou hypotéku za nemovitost, ale stát na druhé straně získá i určitou protihodnotu v podobě nemovitosti, kterou pak může znovu využít pro svoji bytovou politiku, zejména tím zvýšit dostupnost bydlení pro mladé lidi v období sociální nouze. Navíc tak získává bytový fond na bázi rozptýlené lokace, ne na jednom místě, ale na více místech v čase.

Tahle služba existuje na komerční bázi už dneska, ale není příliš využívaná. Domníváme se, že hlavně proto, že lidé zejména staršího věku se toho bojí. To byl princip, na kterém zkrachoval třetí pilíř důchodové reformy, toho připojištění, protože tady není taková důvěra v soukromý sektor, zvlášť u starších lidí, že společnost nezkrachuje a skutečně dodrží závazky, ke kterým se smluvně zavázala. Když bude garantem stát, je velká pravděpodobnost, že to bude fungovat.

Ještě je možná důležité říct, že rodinné vazby se trošku pozměnily. Je velmi mnoho důchodců, budu používat tohle slovo, mně přijde docela normální, na které rodina kašle, když to mám říct lidově a ti si tudíž můžou vybrat, jestli to odkážou synovi, dceři nebo vnoučkovi, který za nimi přijde jednou za rok na bábovku po Vánocích anebo jestli majetek, který mají, nabídnou státu k odkupu na základě znaleckého posudku, kdy stát samozřejmě při nabývání majetku musí používat tento způsob oceňování, a podstatně si tím přilepšit.

• Získané byty by byly součástí fondu nájemního bydlení?

Je to způsob, jak začít takový fond vytvářet. Když byla debata o sociálním bydlení, její velká část se věnovala tomu: no ale dyť tady není žádný fond bydlení, takže se bude muset začít stavět. Teď se tomu začaly bránit obce, že to nebudou mít, jak dělat atd. To je jeden způsob, jak fond tvořit. Jiný způsob, který také chceme, ale už se netýká jenom sociálního bydlení, je, že chceme obnovit regulérní výstavbu veřejného nájemního bydlení, zejména pro mladé lidi.

Základní cíl by byl ten, aby stát postavil deset tisíc bytů ročně, které by se vždycky na deset let pronajaly lidem na začátku jejich pracovního života v době, kdy třeba ještě část té doby studují. Teď se zvyšují sazby za hypotéky a stávají se obtížně dostupnými pro mladší lidi s nejistým příjmem.

Navíc je velká otázka, jestli má stát spoléhat na to, že se lidé zadlužují na začátku života na celý život, aby si koupili nemovitost. Zatímco když jim dáte možnost deset let bydlet v nájemním bytě, je velká šance, že si během té doby najdou lépe placenou práci a hypotéku budou mít kratší část života, anebo ji ani nevyhledají.

• Budou to tedy nájemní byty, ale s regulovaným nájemným? Dá se říct, podle čeho bude určená úroveň nájmu?

To asi nebude celostátně stejné. Musí tam být vazba na cenu v místě a čase obvyklou a z té je možné stanovit určitou slevu. V tom jsme otevření různým řešením. Byty mohou být i v režimu tržního nájemného. Dneska vůbec největší problém je s dostupností bytů. Není ani takový problém, že by lidé například v Praze neměli na nájem, třeba sto dvacet korun na metr čtvereční na měsíc, ale je problém takový byt vůbec získat.

• Jaká mají být kritéria, komu byt přidělit, aby tam nehrál roli kamarádšoft a kdo se zná se starostou?

Cílem je, aby program měl zhruba v deseti letech takový počet bytů, aby to byla nároková věc. Aby každý, kdo dosáhne určitého věku, si o byt mohl požádat, a teď logicky není možné zajistit, aby to bylo v každé obci, ale paušálně v rámci celého státu aby takový byt byl k dispozici. Měla by to být nároková věc. Z našeho pohledu je bydlení právo. Chceme, aby to bylo jako místo ve škole, aby na tuhle omezenou dobu pro mladé lidi v každé generaci to tak bylo.

To samozřejmě bude nějakou dobu trvat. Do té doby, máte pravdu, bude třeba proto mít určitá kritéria, ale zase jsme v tom otevření. Řešení může být víc, asi bychom to však směřovali k těm nejmladším, aby už vznikala nová generace, která se nebude muset zadlužit. Nárok vznikne od nějakého roku a u prvních bytů to budou ti nejmladší, kteří by ho dostali.

• Ještě k univerzálnímu důchodu, vzhledem k tomu, že už neklesne pod určitou výši, znamená to, že do systému musí přijít více peněz nebo se zvýší míra přerozdělování?

Ne, ne, nemáme v úmyslu zvyšovat sociální pojištění, jestli to myslíte takhle, respektive sociální odvody, protože to je forma zdanění práce, která se opakovaně ukazuje, že v České republice je největším zdrojem zátěže pro zaměstnávání lidí na plnohodnotné pracovní úvazky. Komplikuje to vznik nových firem atd. Není to ani zdaleka tolik byrokracie, jak říkají strany, ale je to zčásti toto. Zpětné hypotéky, když získají důvěryhodnost a podporu veřejnosti, jsou řešením na celou řadu věcí najednou.

Zároveň ale k vaší otázce, znamenalo by to najít prostředky jinde ve státním rozpočtu. Neznamená to vyšší zdanění, ale to je celý princip ekologické daňové reformy. Zdroje hledáme především u znečišťovatelů. V programu máme daňovou progresi, která není tak specifikována, jako to třeba měla sociální demokracie, i když ona to rovněž má teď specifikováno méně, než to měla na jaře, o tomto principu jsme však také otevřeni debatovat.

Stát jako záruka bezpečnosti 

• Se sociálním pojištěním souvisí to, že Zelení mají v programu i sbližování zatížení zaměstnanců a živnostníků. Před časem to bylo téma, které se probíralo v souvislosti s výroky předsedy Senátu Milana Štěcha. Jak konkrétně ho Zelení chtějí uchopit?

V rámci vyššího zatížení větších znečišťovatelů chceme souběžně na druhé straně pomoci těm, kteří znečišťují méně. Jsou dvě možnosti, jak se to dá udělat, buď daňovými úlevami, nebo úlevami na odvodech, anebo dotačními programy. Dá se to i kombinovat.

Cílem má být usnadnit podnikání, a tím pádem i zaměstnávání lidí těm, kteří znečišťují méně nebo pracují v odvětví, které znečišťuje méně. To je také výhoda. Taková odvětví rovněž jsou. Jednak je možné iniciovat vznik dotačního programu, jež by podporoval rozjezdy menších podnikání třeba inovací, ve kterých je často prvotní investice větší, protože musíte vyvinout nebo nakoupit technologii, výrobní prostředky. Tam si myslím, že dotace může být namístě.

Byla by navázána na to, že čím menší podnik, tím by dotace byla vyšší, a na druhé straně uvažujeme o určité formě daňových úlev nebo startovací doby tří až pěti let, ve které by nově vznikající podnikatelské záměry nebo právnické osoby měly výrazné daňové zvýhodnění, aby byly motivovaní k tomu zaměstnávat víc lidí a vytvořily se plnohodnotné pracovní úvazky.

• V červnu sněmovnou prošla nečekaně hladce ústavní novela týkající se zbraní, proti které hlasovali pouze jednotlivci. Co to vypovídá nejen o politice, ale také o společnosti, kdy se zjevně jedná o určitou reakci na společenskou atmosféru?

To rozhodnutí je závažné. Považujeme ho za velmi nebezpečné a asi to vyžaduje trošku komplexnější odpověď. Hlavním smyslem státu od prvopočátku bylo zajišťování bezpečnosti obyvatel na jeho území. Je to i důležitý úkol moderního státu.

Pokud stát, respektive jeho politická reprezentace, a to část, která vládne, i ta, která je v opozici, udělá takovéto opatření, které znamená, že stát rezignuje na část svých funkcí a možná na tu nejpodstatnější, říkají tím společnosti, že nejsou schopni bezpečnost zajistit sami. Tudíž je potřeba, aby se občané nespoléhali na stát a bezpečnost si zajišťovali svépomocí. To je přece strašná zpráva.

Takoví politici nemají v politice vůbec co dělat, protože tím dávají veřejnosti najevo, že neumějí zajistit to základní, proč stát vzniknul. To je to principiální, s čím zásadně nesouhlasím. Druhá část je, že máme obavy i z praktické podoby naplnění tohoto práva, z představy, že to nejsou složky státu, armády a policie, které mají monopol na držení a použití zbraně v bezpečnostních otázkách.

Pak jsou samozřejmě další oblasti jako myslivost, volnočasové využití zbraní nebo muzeální držení z historicko-sběratelských důvodů. To jsou v této souvislosti spíše okrajové aktivity, ale v oblasti bezpečnosti máme obavy z toho, že to povede ke zvýšení rizikových situací, ve kterých budou lidé s nedostatečným množstvím informací o situaci svévolně jednat. Do případných řešení a zásahů proti teroristickým útokům to bude vnášet chaos, a to ještě pomíjíme to, že třeba Breivik byl legálním držitelem zbraně.

Máme obavy i z toho, že se zbraně legální cestou dostanou k lidem, kteří je budou používat nevhodně, nadužívat je a budou ohrožovat své okolí. Je to populistický krok před volbami, protože představa, že můj dům můj hrad a ten si sám nejlépe ochráním, je u části veřejnosti asi rozšířená, ale považujeme ji za mylnou.

• Není to i zpráva o tom, že společnost státu nevěří, že je schopen ji ochránit?

Především není pravda, že stát je v takové poloze, ve které by bezpečnost neuměl zajistit. Je faktem, že teroristickým útokům nelze vždycky předejít, proto jsou to teroristické útoky, tak jako nelze předejít každému atentátu.

Stát musí mít dostatečnou informační a logistickou základnu včetně ozbrojených složek, jež se snaží takovým nestandardním útokům, kterým nepředchází vyhlášení války, střet armád atd., ale jsou to útoky jednotlivců, samozřejmě předcházet, zabránit, případně minimalizovat jejich dopad. Představa, že to začnou dělat i jednotlivci, je však projevem bezradnosti, která podle mě není na místě.

To ohrožení není tak velké, je do určité míry uměle vyvolávané, protože se teroristickým útokům přisuzuje větší pozornost, než jiným ohrožením. Thatcherová například řekla výrok: "Media is the oxygen of terrorism". Při současném nastavení médií ve světě, jež mají tendenci se nezajímat o lidi, kteří umírají někde hlady, nebo o oběti lokálních válečných konfliktů, přestože jich jsou větší počty, se dává velký prostor teroristickým útokům, ačkoliv jich zase o tolik nepřibývá.

Když se podíváte na Wikipedii, je na ní o tom docela dobrý přehled, ne že bych jinak ve všem spoléhal na Wikipedii, ale o tomhle tam docela přehled je. Nárůst útoků není nijak dramatický, ani v počtu "úspěšných" nebo "neúspěšných" z pohledu teroristů, ani v počtu obětí, jenom ta pozornost roste.

Vytváříme si sami určitou paniku. Politici k tomu přispívají a tím se zpronevěřují své úloze, protože politik má zajišťovat jistou stabilitu ve společnosti a v rámci ní se má nepochybně snažit o akceleraci změn, ale legální cestou. Přispíváním k šíření paniky, nejistoty si nejspíš někteří politici připravují půdu pro razantnější omezení svobod ve společnosti, protože to, co může na první pohled vypadat jako rozšíření ústavních práv, vede k pravému opaku. Ve skutečnosti si stejně zbraně nekoupí všichni a mám za to, že ti, kdo si je nekoupí, se budou cítit méně bezpečně, než se cítí dnes.

Dostupnost, přijatelnost toho, že někdo drží, nosí zbraň třeba i veřejně, což u nás není obvyklé, kromě myslivců, kteří nosí zbraně na ulici v souladu se zákonem atd., to ale není vnímané jako zbraň, která by mohla být za určitých okolností využita, povede ke zhrubnutí společnosti, k tomu, že si na projevy, které s tím budou souviset, budeme zvykat. Myslím si, že to není žádoucí, že to povede k vyšší přítomnosti násilí ve společnosti a tudíž nakonec k většímu pocitu ohrožení, třeba i subjektivnímu, než je ve skutečnosti a v České republice je ještě menší než jinde.