Do zrušení sankcí do země každoročně zamířilo úctyhodných pět milionů lidí – více než polovina z nich jsou ovšem náboženští poutníci mířící na svatá místa šíitského islámu.

Naopak západní turisté se do Íránu nehrnuli ani za 19 památkami zařazenými na seznam světového dědictví UNESCO, a to jak kvůli pověsti fanatického náboženského režimu a teroristického státu, tak kvůli řadě formálních omezení.

Zanedbaná je také samotná turistická infrastruktura, která nenabízí dobře vybavené hotely ani alespoň základní informace v angličtině. Možná největší překážkou je nakonec odpojení země od mezinárodního systému SWIFT, kvůli kterému tam platební kartou nic nezaplatíte. 

Prezident Hassan Rúhání si dal od svého zvolení v roce 2013 za cíl otevřít Írán světu, a to včetně turistiky, která zrovna v Íránu má extrémní potenciál.

Jelikož mají cestovatelé z většiny světa možnost získat íránské vízum při příletu, Rúháního administrativa zjednodušila proces s jeho vydáváním a nedávno rozhodla o prodloužení platnosti víza z 15 na 30 dnů.

Ministerstvo zahraničí oznámilo odvážný plán na oboustranném zrušení vstupních víz s osmadvaceti zeměmi – a s osmi už se to povedlo. Česká republika tedy mezi nimi bohužel není.

Vláda se také rozhodla postavit na dvě stě nových hotelů a výrazně investovat do modernizace stávajících turistických zařízení. Není divu, že do země kromě ministrů zahraničí a obchodních delegací míří také zástupci významných hotelových řetězců, aby obhlédli terén a připravili se na vstup.

To vše by mělo podle projekcí ministerstva turismu přinést během 10 let nárůst turistů o 15 milionů a z turistického ruchu učinit jeden z nejvýznamnějších zdrojů příjmů Islámské republiky.

Není to nerealistická představa. Írán totiž může nabídnout to, co jen málo zemí. Jeho historická kontinuita sahá několik tisíc let zpátky, jak dokazují ruiny starověké Persepole nebo Sús, bývalého hlavního města Elamu, a pokrývá řadu velkých civilizací, především pak však různé fáze té perské.

Ze samotného počátku dob achaimenovských panovníků, kteří se pokoušeli ovládnout Řecko, pochází hrobka jejich slavného zakladatele Kýra Velikého, která se nachází v Pasargadách.

Z pozdějších období říše Parthů a Sásánovců do dnešní doby pocházejí ohnivé chrámy a věže mlčení zoroastriánského náboženství – ty první jako symboly svatého, nikdy neumírajícího ohně, ty druhé jako tiší reprezentanti smrti.

Ve věžích mlčení kdysi starověcí Peršané nechávali ležet své mrtvé napospas divokým ptákům a rozkladu. Na nejvzdálenějším východě země, v provincii Sístán a Balúčistán, zase očekávají apokalypsu na břehu jezera Hamún ruiny staroperských pevností, až do jezera prý uchovávajícího Zoroasterovo sémě konečně vstoupí vyvolené panny, aby porodily spasitele světa.

Nejvíc historických míst je přirozeně z pozdějšího období již islámské Persie, ať už je to Růžová mešita v Šírázu či nekonečně dlouhé Imámovo náměstí v Isfahánu.

Ale Írán v sobě skrývá také bohatství dalších velkých náboženství, včetně dvou stovek arménských klášterů a kostelů, z nichž ty nejstarší pochází až z 10. století.

Ještě starší jsou některé památky po stále přežívající komunitě perských židů, včetně domnělých hrobek biblických postav – Ester a Mordechaje v Hamadánu, proroka Daniela v Súsách či proroka Habakuka v Tujserkánu.

Autentičnost hrobek, ve kterou mimochodem věří i šíitští muslimové – na rozdíl od sunnitských extrémistů, již by je nejraději zničili – může znít nepravděpodobně, ovšem židovská komunita v Persii žije již od zmiňovaného Kýra Velikého, vysvoboditele z Babylónského zajetí.

Nakonec není možné opomenout ani přírodu. Na rozloze skoro dvou milionů kilometrů čtverečních nabízí Írán jednu z nejsušších pouští na světě, solnou a nádherně barevnou Dašt-e Kavír, a zároveň pásy divokých zelených hor jako Kavkaz, Zagros a Alborz s až pětitisícovými výškami.

Írán kromě toho disponuje dvěma moři – jedním falešným, tedy Kaspickým, a druhým skutečným, Perským zálivem táhnoucím se tisíce kilometrů po jeho přírodní jižní hranici.