Po ocelovém mostu Přátelství projíždí nekonečná kolona obrněných vozů. Míjejí rudé vlajky a zástupy novinářů, kteří hledí vojákům do unavených tváří. Tak vypadá ikonický snímek z 15. února 1989, kdy se sovětská armáda definitivně stáhla z Afghánistánu.

Rusko a bývalé postsovětské státy si připomínají 30 let od konce afghánského konfliktu. Tak zvaná bratrská pomoc afghánskému lidu je považována za zásadní příčinu rozpadu komunistické říše.

Podle oficiální statistiky v Afghánistánu od prosince 1979 do února 1989 sloužilo 620 tisíc příslušníků sovětské armády. Ve zbytečném konfliktu přišlo o život více než 15 tisíc sovětských vojáků a mnohonásobně víc Afghánců.

Afghánský konflikt do sovětské společnosti přinesl komplex shodný s vietnamským komplexem v USA. Politici se od války distancovali a společnost veterány z Afghánistánu přijala chladně. Jejich osud se vytrácí na pozadí dalších válek, které s erozí SSSR začaly svazovými republikami otřásat.

Ti, kdo si prošli Afghánistánem, se o své vzpomínky neradi dělí. Jsou veterány války, na niž se snaží zapomenout stát i oni sami. I po třiceti letech si často kladou otázku, za co vlastně bojovali. A často říkají: zabíjeli jsme, ale nevíme proč. Se třemi z nich hovořil zpravodaj Tiscali.cz v Rusku.

Kábul místo "dederonů"

S Leonidem sedíme v obchodním centru na okraji Moskvy. V šumu víkendových zákazníků, kteří berou útokem fastfoodové stánky, je veterán sovětské války v Afghánistánu sotva slyšet. Bývalý profesionální voják celou svou kariéru věnoval opravě vrtulníků. Když v osmdesátých letech vstoupil do armády, netušil, že se dostane do afghánského mlýnku na maso. Jak s ironií říká, slíbili mu ospalou NDR - a ocitl se ve žhavém Kábulu.

"Do Afghánistánu jsme narukovali jako mladí kluci. Já jsem v tu dobu už sloužil v armádě. Absolvoval jsem vyšší letecké učiliště a dostal jsem povolávací rozkaz. To bylo v roce 1982. Tehdy válka teprve začínala. Když se z Afghánistánu začali vracet první mrtví, s klukama jsme se báli, že nás tam pošlou. Už tehdy jsme pochybovali, proč musíme poskytovat nějakou bratrskou pomoc afghánskému lidu," vysvětluje šedesátník.

Během základní služby se nasazení v Afghánistánu vyhnul. Do země ponořené do krvavého konfliktu se dostal v roce 1985. "Po absolvování základní služby jsem v armádě zůstal, protože to bylo dobré místo s dobrým platem. Tehdy jsem sloužil v Kaliningradě. Velitel mi sliboval, že po podepsání smlouvy budu sloužit ve východním Německu, ale místo NDR mě poslali do Afghánistánu," popisuje Leonid svou anabázi.

"V Afghánistánu to byla hrůza. Ale jaký jsem měl mít ze země dojem, když jsem tam jako šestadvacetiletý přijel? Hned začalo ostřelování, lítaly rakety, objevili se první mrtví... to bylo strašné. Nejstrašnější bylo přijít o kamaráda. S tím se jen těžko dalo smířit. Večer jste se bavili, a příští den už nebyl mezi námi. Byl jsem naštvaný, že kluci umírali úplně zbytečně," popisuje veterán.

Deja vu

Leonid byl v Afghánistánu 16 měsíců. Zprvu sloužil jako mechanik na základně v Kundúzu na severu země. Po roce byl převelen do Kábulu, kde velel družstvu oprav letecké techniky. Jak ale dodává, na zemi celou dobu neseděl. Občas se dostal do vzduchu jako palubní střelec.

"I když jsem sloužil jako mechanik na zemi, často jsem létal jako střelec. Když se konala nějaká operace, velitel nás žádal, abychom dělali další palubní střelce. Aby vrtulník měl větší šanci přežít při napadení. Absolvoval jsem 56 bojových letů. Dělali jsme různé věci. Mudžahedíni po nás stříleli, my jsme stříleli po nich, zachraňovali jsme zraněné vojáky," vysvětluje veterán.

Po návratu z Afghánistánu Leonid dál sloužil v armádě. Když se vrátil domů, cítil se podle svých slov jako hrdina. Dostal od státu různé výhody jako byt, automobil a finanční pomoc. Vše ale změnil rozpad Sovětského svazu.

"Když Sovětský svaz přestal existovat, začaly nové problémy, a pak byla válka v Čečensku. Na nás, afghánské veterány, jako by se zapomnělo. Čečenská válka všechno zastínila," popisuje Leonid. Než v roce 1998 odešel z armády do soukromého sektoru, stihl absolvovat jeden turnus v čečenském konfliktu.

"Americká válka v Afghánistánu je pro mě deja vu. Před pětatřiceti lety jsem ten zmar zažil na vlastní kůži. Je to pár roků zpět, co byl v Afghánistánu můj příbuzný. Slouží u pěchoty v litevské armádě a do Afghánistánu se dostal v rámci mise NATO. Před odletem jsem mu říkal, že se za něho budu modlit, protože míří do pekla. Vrátil se odtamtud ve zdraví. Je to zvláštní osud. Nejdřív jsem tam sloužil já, pak on. A ani jeden z nás tam nic nezmohl," dodává s hořkostí.

Dvojí afghánské peklo

Hrůzu války ze všech stran si prožil tehdy mladý sportovec. S Kudajberdym hovoříme přes Skype. Do Afghánistánu byl povolán ze středoasijského Kazachstánu. Jak říká, v mládí miloval sport. Chtěl být fotbalistou, nebo trenérem. Do jeho života tvrdě zasáhla válka. Musel opustit sportovní školu a jako záklaďák se dostal k elitě sovětské armády - výsadkovému vojsku.

"Narukoval jsem v listopadu 1980. Přijímač jsem absolvoval u výsadkářů v Litvě. Byl jsem tam pět měsíců. Začátkem května 1981 jsem se dostal do Afghánistánu. Sloužili jsme v provincii Nangarhár na východě země. Nedaleko od regionálního centra Džalálábád, asi 20 kilometrů, se nalézá Samarkhel. Tam měl svou základnu útočný výsadkový prapor," vypráví sedmapadesátiletý veterán.

V Afghánistánu strávil rok a půl. Byl střelcem obrněného výsadkového vozidla BMD. "Když jsme přijeli do Afghánistánu, myslel jsem si, že jsem se dostal do doby kamenné. Lidé tam žili hrozně nuzně," vzpomíná.

A co si vybaví, když se řekne Afghánistán? "Vedro. Nesnesitelné, pekelné vedro. Tam bylo takové horko, že se vám vařil mozek v hlavě!" říká.

Osudná akce

Jako bažant a příslušník neruské národnosti zažil odvrácenou tvář sovětské armády - šikanu. Afghánské peklo se pro něho proto stalo ještě úděsnějším místem. "Byl jsem zoufalý. Chtěl jsem spáchat sebevraždu. Plánoval jsem, že se vyhodím do vzduchu granátem a vezmu s sebou na onen svět zrůdy, které mě šikanovaly," popisuje. Podle jeho slov tyranie mazáků připravila v Afghánistánu o život hodně lidí.

Kudajberdy říká, že se k němu začali lépe chovat až po noční akci v létě 1981, která si vyžádala dvanáct mrtvých a zraněných. Během přesunu na cestě explodovaly improvizované miny, které zmasakrovaly většinu skupiny. Bez zranění vyvázl jen Kudajberdy.

"Ve tmě jsem slyšel hlas kamaráda, který mě v bolestech volal. Když jsem ho našel, byl celý od krve. Obličej měl černý jako uhel. Píchl jsem mu promedol proti bolesti. Trochu vody z polní lahve jsem mu vylil na tvář, abych mu smyl špínu. Mé prsty se náhle propadli do důlků, kde dříve byly jeho oči. S vodou na zem stékaly zbytky jeho očí, o které přišel při výbuchu," vypráví o hrůzné zkušenosti z boje.

"Jsem hrdý, že jsem sloužil v Afghánistánu a že jsem přežil. Že jsem zůstal člověkem a vydržel tu hrůzu," říká veterán.

Byla to zrada

"Myslím si, že Moskva dvakrát zradila Afghánistán, který nám byl přátelsky nakloněn. Poprvé, když jsme provedli invazi, a podruhé, když jsme vojska stáhli," říká Alexej. Sedíme spolu v kuchyni panelákového bytu na okraji Moskvy. Z okna je vidět pravoslavný kostelík a základní škola.

Alexej v Afghánistánu strávil více než rok. Jako seržant základní služby sloužil v roce 1983 na základně Šindand nedaleko města Herát na západě země. Na válku vzpomíná nerad. Těžce se mu o ní hovoří. Prý tam viděl věci, na které nechce ani po třiceti letech myslet.

"Považuji za velké štěstí, že žiji. Chápu veterány, kteří přežili druhou světovou válku. Válka mění lidi. Člověk si z ní přináší pocity, které navždy změní jeho život. Už nikdy nebudeš žít jako dřív. Už nikdy se nevrátíš ke svému předchozímu životu. Co bylo před Afghánistánem, jako by nebylo," vysvětluje veterán.

Když se z Afghánistánu vrátil domů, jeho okolí se k němu chovalo odměřeně. "Nic o válce nevěděli. Až Gorbačovova perestrojka a glasnosť lidem otevřely oči. Najednou zjistili, že se kousek od našich hranic vede regulérní válka, o které doma nikdo nic neví," říká Alexej.

Po službě v armádě se vrátil ke studiu a stal se z něho lékař. Některé jeho spolubojovníky potkal tragičtější osud. "Někdo studoval, někdo se dal ke zločineckým gangům, někdo je sám zakládal. Další nevydrželi v civilu a šli znovu bojovat do konfliktů, které se začaly se soumrakem Sovětského svazu množit. Hodně lidí se upilo k smrti," vzpomíná.

Podle Alexeje se stát o afghánské veterány málo zajímá. Většina úlev, které v minulosti dostali, dnes již nic neznamená. "Tak zvaný afghánský důchod, který od státu dostáváme, je devět tisíc rublů (cca 3100 korun). To není nic jiného než almužna. Alespoň že můžeme jezdit zadarmo hromadnou dopravou a stát nám pomáhá s inkasem," vysvětluje s povzdechem.

Alexej se mnoho let neviděl se svými spolubojovníky. Ani letos neplánuje, že by přišel na setkání své jednotky. "Patnáctý únor je pro mě významný den. Stažení vojsk z Afghánistánu oslavím. Sám a po svém," říká.