Před stranickými volbami koloval v zákulisí takový vtip: Kdo kandiduje na předsedu zelených? Vždycky jsou tři - Petr Štěpánek, nějaký klaun a ten, kdo to nakonec vyhraje. I tentokrát se volilo v obdobném duchu - role výstředního provokatéra se ujal Jan Šlechta, kterého kvůli vulgárnímu chování dvakrát vyvedli ze sálu.

Stropnickému se nakonec podařilo zvítězit se 117 hlasy, tedy s pouhými pěti hlasy nad hranicí potřebného minima. Jeho oponent Petr Štěpánek získal 97 hlasů, takže Stropnického pozice není úplně drtivá. O to větší tlak na něj čeká v nadcházejících dvou letech. Přesně stejný, jaký vyvíjel na všechny předchozí předsedy on sám.

Souboj Stropnického a Štěpánka představoval souboj radikálního mládí a dospělé rozvážnosti. Delegáti proto volili s vědomím, že jestli chce strana uspět v boji o Poslaneckou sněmovnu, musejí přijít změny.

"Myslím, že jeho zvolení je důkazem, že je mezi námi nejlepší. A že už konečně dostatku lidí ve straně došlo, že přešlapovat na místě nemá cenu a je třeba se změnit a být důslednější v tom, co prosazujeme," věří Vít Prokopius ze Zelených.

Právě mladý aktivista s bonvivánským knírkem je na získávání pozornosti ideální. Vyrovnaná volba předsedy byla nicméně ukázkou demokratické soutěže, pravého opaku volebních "one man show" v podání ODS či hnutí ANO. A právě návrat k politické soutěži charakterizuje Stropnického největší přínos, ale i obtíž.

Radikální mládí vpřed, šedozelená vzad

Čím dokázal Stropnický delegáty přesvědčit? Nabídl svoji vizi radikální politiky plné ideálů. Tedy něco, od čeho jsme si odvykli. Parlamentní strany už dlouho působí, že jejich jediným ideálem je co největší zisk ve volbách, a kvůli tomu jsou ochotny naslibovat cokoli, jen aby jim to přitáhlo největší počet voličů. 

Není až tak důležité, jaké místo zaujme strana v pravo-levém politickém spektru, jak nám podsouvají komentátoři, když interpretují Stropnického vítězství jako výhru levicové sekce Zelených. Stropnický ztělesňuje radikální přístup, prosazování ideálů Zelených (ekologický a udržitelný způsob života, stejná práva pro všechny a multikulturní přístup ke společnosti) je pro něj na prvním místě. V prostředí unavené "reálpolitiky" to zní sice lákavě, má to však jeden háček - politika se neobejde bez kompromisů, kterých Stropnický nemusí být pro svůj vyhraněný přístup schopný. 

Není to tak, že se Stropnický nedokáže domluvit, na to je jeho politická kariéra už dostatečně bohatá. Byl se Zelenými součást vládnoucí koalici jak na Praze 3, tak i na pražském magistrátu. Navíc byl ještě nedávno i pravou rukou pražské primátorky Adriany Krnáčové jako její náměstek. Jenže míra jeho politické tolerance brzy přetekla, a Krnáčová nakonec prosadila jeho odvolání, což způsobilo rozpad celé koalice a současné bezvládí v hlavním městě.

Jablko padlo hodně daleko od stromu

Je skoro nemožné se v případě mladého Stropnického vyhnout porovnání s jeho otcem. A skoro to vypadá, že všechno, co mladší z rodu Stropnických v politice dělá, je pravým opakem účinkování jeho otce.

Martin Stropnický jako ministr obrany prosazuje posílení armády a větší spolupráci v rámci NATO. Matěj naopak slavil velký úspěch, když aktivně bojoval proti umístění amerického radaru na českém území. Zatímco starší Stropnický je součástí strany, která vznikla jako soukromý projekt podnikatele Andreje Babiše, mladší naopak patří ke straně, která dnes už má nějakou historii a funguje na demokratické bázi.

I když se první a zatím poslední angažmá Zelených ve vládě neslo v duchu vnitrostranických půtek, pořád bylo ukázkou demokratického boje o moc. V případě Babišovy strany nepoužívá slovo demokracie ani sám majitel hnutí.

Základní agenta Zelených (stejně jako Stropnického juniora) je relativně jasně definovaná. Zato názory Martina Stropnického nás naopak ani nemusejí vůbec zajímat, stejně tak se nemusíme pídit po nějakém stranickém prohlášení. Hnutí ANO ztělesňuje Andrej Babiš, jeho názor je názor strany a ministr obrany je v první řadě prostě jeho podřízený.

Zelená nebo černá budoucnost?

Mladý Stropnický se probil do čela strany v rámci poctivé demokratické soutěže. Jenže sám si vždy vykládal demokratickou svobodu především jako možnost kritizovat natolik, že měl nálepku největšího stranického potížisty. Nyní usedá do horkého křesla strany, která samu sebe vnímá jako parlamentní, i když se ve sněmovně objevila pouze jednou. A od Stropnického se očekává, že stranu posune úspěšně kupředu.

Jak dlouho se svým radikálním přístupem vydrží ve vrcholné politice? 

"Nepředpokládám, že by funkci složil nebo byl odvolán. Otázkou je, jak moc se mu bude dařit prosazovat své ideje, protože v PSZ je také pár lidí, kteří to vidí dost odlišně. Jde o to, aby jejich spolupráce byla funkční a docházeli ke konsenzu, ne aby se vzájemně negovali," odhaduje Vít Prokopius. 

Zelení si budou muset uvědomit, že nejsou tak velkou stranou, aby si mohli dovolit svého šéfa nepodporovat, protože jinak nemají žádnou šanci překonat pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentu. Nakonec proto si kluka z plakátu za předsedu nevolili.

Stropnický, který nerad dělá kompromisy, zahajuje misi, která může skončit jen dvěma způsoby. Buď vytáhne Zelené ze zmaru a pomůže jim získat na celostátní scéně větší vliv, nebo to celé skončí fiaskem hlavně pro Stropnického. Zelení v každém případě nemají co ztratit.