Strana zelených v České republice stagnuje, na tom není nic nového. Stagnace, nebo snad dokonce pokračující pád na dno stranických preferencí trvá už mnoho let. Ve sněmovních volbách v roce 2006 měla 6,29 procenta hlasů, o čtyři roky později 2,44 procenta, v roce 2013 pak 3,19 a v posledních volbách do dolní komory parlamentu jen 1,46 procenta.

V minulých komunálních volbách vypadli Zelení z pražského zastupitelstva a v nedávných evropských jim k zisku mandátu europoslance nepomohlo ani to, že se přidali k hnutí STAN a TOP 09 a kandidovali na jejich společné kandidátce. Předseda Zelených a donedávna starosta Prahy 4 Petr Štěpánek byl na této kandidátní listině na pátém místě, do Evropského parlamentu se však dostali v pořadí první tři kandidáti.

Štěpánek získal 7 848 preferenčních hlasů, což vzhledem k přednostním hlasům těch, kteří se do europarlamentu dostali (Luděk Niedermayer 67 430, Jiří Pospíšil 37 231 a Stanislav Polčák 25 352), je celkem směšné.

Není proto žádný div, že ve Straně zelených už před časem vznikla iniciativa s názvem Konec stagnace a podtitulem "Jaká je budoucnost zelené politiky v Česku", která si klade za cíl tento stav překonat.

Za snahou dát Zeleným, ale hlavně zelené politice u nás nový impuls stojí člen předsednictva European Green Party a vsetínský zastupitel Michal Berg, členka občanského hnutí Limity jsme my Anna Bromová (hnutí, které bojuje proti těžbě a spalování uhlí, tento týden obdrželo mimořádnou cenu Josefa Vavrouška), členka předsednictva Federation of Young European Greens Anna Gümplová, místostarosta městské části Brno-Žabovřesky Petr Machálek a zastupitel na Praze 2 Michal Uhl.

Šest scénářů budoucnosti zelené politiky

Iniciátoři iniciativy (přesněji řečeno "procesní tým", jak se uvádí na webové stránce konecstagnace.cz) vycházejí z toho, že "zelená politika je v době změn klimatu, růstu nerovností a ohrožení demokracie aktuální více než kdy v minulosti", zároveň však "nosič této politiky – Strana zelených – není v tuto chvíli relevantním hráčem".

Berg, Uhl a spol. poukazují na to, že úspěchy zelených a "progresivních" stran v Evropě a také přítomnost původně zelených programových bodů u jiných stran ukazují na to, že tyto hodnoty je možné prosazovat a získávat pro ně veřejnou podporu.

Ambicí iniciativy tak je rozpoutat diskuzi nejen mezi členy Strany zelených o možných cestách, kterými by se zelená politika u nás mohla ubírat, a zvážit další postup. Procesní tým předpokládá, že se v průběhu debaty, kterou chce určitým způsobem strukturovat, objeví osoby a aktivity, které zelené politice udají nový směr. O budoucnosti Zelených by pak následně měl rozhodnout jejich sjezd v lednu příštího roku.

Iniciativa proto představila šest scénářů, ve kterých vidí budoucnost zelené politiky v Česku. Prvním je status quo, kdy Zelení budou pokračovat ve své činnosti dosavadním způsobem. Druhým scénářem, který je asi nejzajímavější a stojí za bližší prozkoumání, je zásadní změna značky. Strana by podle něj měla změnit svůj název a další atributy značky, provést i jiné hlubší změny - třeba v organizační struktuře nebo v prezentaci navenek - a otevřít se novým lidem i různým existujícím platformám.

Dalším scénářem je spojení s dalším subjektem či subjekty. V tomto smyslu by možná stálo za úvahu sloučení s Pirátskou stranou nebo rozpuštění partaje s tím, že by se část členů k Pirátům přidala (v této souvislosti stojí za to připomenout, že se Piráti v Evropském parlamentu rozhodli být součástí frakce Greens/EFA).

Čtvrtým scénářem je pak utlumení Zelených na komunální úroveň, kdy by se transformovali do platformy pro podporu zejména komunálních politiků a političek. Předposledním scénářem je zánik strany a vznik něčeho nového a šestým potom návrh nějakého jiného postupu. Nosná může být také určitá kombinace výše zmíněných scénářů.

Touha zvednout se ode dna

Uvedené scénáře jsou užitečné pro to, aby se ujasnilo, jaká by mohla být budoucnost Strany zelených a zelené politiky v České republice. Jako nejvíce pravděpodobná a realistická působí varianta zásadní změny stranické značky.

Pokud významná část Zelených ještě má nějakou energii a touhu zvednout se ode dna, případně se v jejich okolí vyskytují organizace či jednotlivci ochotní se u nich angažovat v případě, že se jim strana otevře, stojí za to zkusit se touto cestou vydat. Kdyby se to nepovedlo, vždycky může přijít na řadu další z načrtnutých scénářů.

Ke spojení strany s jiným subjektem, utlumení její činnost na komunální úroveň nebo jejímu rozpuštění je možné přistoupit kdykoli. Opačnou cestou, kdy se nejprve zkusí něco z toho, a pak se teprve podstatně změní stranická značka, dost dobře jít nelze.

Změna značky by vyžadovala velkou odvahu a nemalé úsilí s nejistým výsledkem. Jde ale o jediný způsob, jak dát Straně zelených alespoň nějakou šanci na vzestup, a nakonec i samotné přežití. Zelení by tím vyslali signál, že ještě neumřeli a mají dost energie a vůle znovu působit na nejvyšší politické úrovni a zároveň se stát hlavní platformou zelené politiky i snahy reagovat na klimatickou krizi u nás.

Jedině tento scénář, který Berg, Uhl a spol. navrhují, by mohl být koncem stagnace Zelených. A pokud by výsledkem debaty, kterou iniciují, bylo něco jiného, šlo by o neúspěch a potvrzení stagnace. Bylo by to uznání toho, že Zelení nemají dostatek sil a odhodlání na restart. Ukázalo by se, že padli na dno a jsou na tom tak špatně, že už nejsou schopni se z něj sebrat.

Vybudovat novou stranu na zelené louce

Naopak nejjednodušší by pro členy Strany zelených bylo, kdyby nedělali vůbec nic a spolehli se na setrvačnost stranického fungování. Ve výsledku by tak strana pomalu spěla ke svému konci. Základní problém je, zda se Zelení na jednom z uvedených scénářů shodnou. Pokud ne, pravděpodobně spadnou do toho, že zůstane zachován status quo, který však ve skutečnosti znamená pokračující úpadek.

Jestliže Konec stagnace vyzní do ztracena, část straníků Zelené zřejmě opustí (řada z nich už tak učinila). Někteří z nich dost možná přejdou do jiných stran, další se třeba pokusí založit úplně nový politický subjekt a mnozí v partaji zůstanou a budou doufat v to, že se strana udrží alespoň na komunální úrovni. A Zelení budou dál upadat a upadat.

Rostoucí zájem o téma klimatické změny a nutnost přizpůsobit naši krajinu extrémním výkyvům počasí je příležitostí jak pro Stranu zelených, tak pro nějaké uskupení, které případně teprve vznikne. Zelení by se však museli vyrovnat s historickým dědictvím, které si s sebou nesou. Bohužel už se jednou ve sněmovně znemožnili a zdá se, že se na to ani po mnoha letech nezapomnělo. A může se stát, že jim ani změna značky v tomto ohledu moc nepomůže.

Nová strana by neměla tuhle zátěž a možná by byla prosta i různých vnitřních sporů, které vyčerpávaly Zelené. Navíc by do sebe mohla bez větších problémů nasát mnohé zelené aktivisty a aktivistické skupiny (například i středoškoláky z Fridays For Future), které dnes působí vně Strany zelených a z různých důvodů třeba nechtějí být její součástí.

Zelená politika by vzhledem k aktuálním okolnostem zřejmě neskončila se Stranou zelených a v nějaké podobě by ji asi přežila. Otázka je, v jaké - a zda by byla ve stavu, aby se dokázala probojovat do sněmovny. Vybudovat z ničeho na zelené louce nové ekologicky zaměřené uskupení by vyžadovalo mnoho práce, energie i finančních prostředků. Takže dříve by spíše vznikla nejedna jinak orientovaná partaj, která by si našla cestu k voličům.