S politikou se Rosalie Luxemburgová zapletla už jako velice mladá. Dcerka z židovské rodiny z městečka Zamość v dětství prodělala nemoc kyčlí - po celý život pak ostatně kulhala. A i vinou zdravotních omezení ležela v knížkách - včetně marxistické literatury. Už jako patnáctiletá se tak zapojila do dění v polské Dělnické straně a podílela se na organizování generální stávky. Po rozpuštění strany přešla do ilegality, v roce 1889 pak prakticky utekla do Švýcarska, kde se zapsala na univerzitu v Curychu.

Studovala ekonomické a politické vědy, historii i matematiku a po obhájení své práce na téma průmyslového rozvoje v Polsku se stala jednou z mála žen, které v té době měly doktorát. Právě během studií potkala také Litevce Lea Jogichese, který byl jejím dlouholetým partnerem a v 90. letech spolu vydávali noviny kritizující nacionalisticky zaměřenou politiku polských socialistů.

Luxemburgová kladla důraz na boj proti kapitalismu a na to, že nezávislé Polsko může vzniknout až po revolucích. Její postoj k národnostnímu sebeurčení se neslučoval ani s přístupem Vladimira Iljiče Lenina, který na něj v rámci socialistické revoluce kladl důraz. Ovlivnily ji patrně špatné zážitky z dětství, neboť zažila protižidovský pogrom.

V 90. letech Luxemburgová také spoluzakládala Sociálně demokratickou stranu Polského království a později i Litvy a byla považována za přední teoretičku polské sociální demokracie.

Jako šestadvacetiletá se Rosa vdala, jediným účelem sňatku však bylo, aby se mohla natrvalo přestěhovat do Německa, což se jí do té doby nedařilo. Formální manželství skončilo po několika letech - a Luxemburgová v Německu v podstatě strávila zbytek svého nedlouhého života.

Co se týče jejích politických postojů, jako členka krajně levicové sekce Sociálně demokratické strany Německa (SPD) se ostře vymezovala proti revizionistickému náhledu na marxismus dalšího sociálního demokrata Eduarda Bernsteina. Požadovala, aby byli revizionisté vyloučeni ze strany, čehož se jí však nepodařilo dosáhnout.

Byla také zdatnou rétorkou a burcovala proti militarismu a imperialismu. Podnícení dělníků ke generální stávce viděla jako akt, který by mohl zamezit přípravám a vypuknutí válečného konfliktu. Během prvního desetiletí nového století byla několikrát uvězněna, mimo jiné za urážku císaře. Z polského vězení, kam se dostala za organizaci dělnických nepokojů v rodném Polsku, ji pak dostala právě intervence SPD.

Rosa přednášela také marxismus v Berlínském vzdělávacím středisku, kde učila i budoucí vůdčí osobnost SPD a prvního prezidenta Výmarské republiky Friedricha Eberta.

Rozvoj ilegální skupiny

Když vypukla první světová válka, SPD boje podpořila, což Luxemburgovou popudilo. V prosinci 1914 založila, společně se svou přítelkyní a další budoucí ikonou východoněmeckého režimu Klárou Zetkinovou a právě Karlem Liebknechtem, ilegální skupinu, později známou jako spartakovci.

Liebknecht, německý právník, zakladatel Svazu socialistické mládeže i muž stejně starý jako Luxemburgová, patřil také ke krajní levici v rámci strany a i on zastával ostré postoje proti militarismu. V roce 1907 mu ostatně jeden z jeho textů vynesl téměř dvouleté vězení a perličkou je, že když byl zvolen do pruského parlamentu, svůj trest si stále ještě odpykával. Krátce před vznikem zmíněné ilegální skupiny také jako jeden ze dvou poslanců SPD hlasoval proti dalším válečným úvěrům.

Ilegální skupina šířila protiválečné letáky, odmítala válečnou podporu sociálních demokratů a usilovala o organizaci generální stávky - což roku 1916 nakonec Luxemburgovou i Liebknechta dostalo zase do vězení. Na dva a půl roku.

Během pobytu za mřížemi oba s pomocí přátel pašovali ven různé články, včetně těch, v nichž Luxemburgová kritizovala bolševickou revoluci v Rusku. I přes politický radikalismus a neochvějné prosazování revoluce totiž na rozdíl od ruských bolševiků kladla důraz na zachování principů parlamentní demokracie.

Během jejich pobytu ve vězení vznikla také Nezávislá sociálně demokratická strana Německa (USPD), zformovaná z někdejších sociálních demokratů s protiválečnými názory, členy však byli také radikální spartakovci a jejich příznivci.

Luxemburgová a Liebknecht se díky amnestii dostali na svobodu v listopadu 1918, v době umírající civilní vlády pod vedením prince Maxe von Badena a Německa zasaženého nepokoji. Max von Baden navázal jednání s představitelem SPD - výše zmíněným Friedrichem Ebertem. Devátého listopadu po jednání SPD a USPD vznikla dočasná správní vláda, Luxemburgová a Liebknecht však o něco později také "vyhlásili" socialistickou republiku, vrhli se do reorganizace spartakovců a vydávali noviny Rudá vlajka.

Správní vláda neměla dlouhého trvání, už v prosinci ji opustila USPD, od níž se oddělila nejradikálnější část, a koncem roku vznikla za účasti Luxemburgové a Liebknechta Komunistická strana Německa.

Tělo hodili do kanálu

V lednu 1919 vypuklo v Berlíně povstání, pokus o převrat pak vedli právě spartakovci. Luxemburgová a Liebknecht sice údajně považovali tuto akci za chybu, přesto povstání nakonec hlasitě podpořili. Trvalo sedm dní, od 5. do 12. ledna, stálo život kolem 160 lidí a asi tisícovka dalších byla zatčena.

Akce byly nicméně z popudu SPD tvrdě potlačovány, a to i s pomocí Freikorps, polovojenských, soukromě financovaných oddílů, kterým se nakonec do rukou dostali i Liebknecht s Luxemburgovou. Během výslechu byli mučeni a nakonec zavražděni.

Zatímco tělo Liebknechta skončilo jako bezejmenné v márnici, tělo Luxemburgové, kterou střelili do hlavy, pohltil plavební kanál. Za její smrt byl na dva roky odsouzen jen jediný člen Freikorps Otto Runge, kterého však později nacisté odškodnili.

Liebknecht i Luxemburgová, jejíž tělo vytáhli z vody až po několika měsících, se tak stali mučedníky komunistů - zvláště za éry NDR - a jejich tragická životní dráha byla hojně využívána i ohýbána. V Berlíně je dodnes jedna ze zastávek linky metra U2 pojmenována na počest Rosy Luxemburgové a její jméno nese i náměstí v Drážďanech.

Zvláště radikální levicí jsou pravidelně připomínáni dodnes. Každý rok, druhou neděli v lednu, její stoupenci pořádají vzpomínkové akce u hrobů na centrálním hřbitově ve Friedrichsfelde, kde jsou oba pohřbeni. Je tu však jedno ale. Před deseti lety vypukla debata ohledně toho, kde mohou být "ve skutečnosti" Rosiny ostatky. Forenzní patolog v jedné z berlínských nemocnic totiž prohlásil, že jedno z těl, bez hlavy a části končetin, které leželo v lihu na oddělení, se jeví jako tělo Luxemburgové.

Vražda během pátrání

Ono torzo patřilo ženě mezi 40 a 50 lety, s poškozením kyčlí a náznaky, že dotyčná měla každou nohu jinak dlouhou - stejně jako Luxemburgová. A že v hrobě by tak po dlouhá desetiletí mohl být pohřben někdo jiný. Pitva ostatků závěry nepodpořila, nakonec se podařilo nalézt i praneteř Luxemburgové, v té době již téměř osmdesátiletou paní, která k porovnání s ostatky věnovala pramen svých vlasů. Shoda se však nakonec neprokázala - a tělo z patologie bylo pohřbeno na neznámém místě.

Historici se také dodnes přou ohledně práce i odkazu Luxemburgové a o to, jak vůbec tuto teoretičku, novinářku, političku a ikonu dělnického hnutí pojmout. Což je navíc po desetiletích značně ideologického pojetí oříšek.

Mimochodem, Leo Jogiches Rosu dlouho nepřežil. Zabili jej v březnu 1919, když se snažil vyšetřit vraždu své přítelkyně.

Zato Zetkinová všechny tři přežila o řadu let. V roce 1933 prchla před nacisty do Sovětského svazu, kde ještě téhož roku, ve svých 76 letech, zemřela. I ona byla v dobách existence NDR značně oslavována a její jméno lze na mapě někdejšího východního Německa nalézt dodnes.