Pětadvacátého dubna 1792 v půl čtvrté odpoledne měl veřejnou premiéru popravčí nástroj, jemuž se k nelibosti jeho autora říkalo gilotina a proti němuž nižší vrstvy brojily. Nikoliv proto, že by byl nehumánní, ale protože naopak nebyl dostatečně nehumánní.

Prvním popraveným byl Nicolas Jacques Pelletier, odsouzený k smrti za loupežné přepadení v pařížské ulici Bourbon-Villeneuve v říjnu 1791. V očekávání maximálního ponížení delikventa a zatraceně dobré podívané se na pařížském náměstí Place de la Grève (dnešní Place de l’Hôtel de Ville), kde se poprava konala, shromáždilo obecenstvo. Jaké ale bylo zklamání prostého lidu, kde jej nečekalo ani utrpení odsouzence lámaného v kole, ani agonie kriminálníka zmítajícího se v oprátce. Představení šmahem skončilo okamžitým a přesným stětím. Nový přístroj byl zkrátka rychlý, bezbolestný… a v jistém smyslu humánní. „Vraťte nám dřevěnou šibenici!“ skandoval pobouřený krvežíznivý dav.

Guillotin gilotinu nevymyslel

Francouzský lékař Joseph-Ignace Guillotin (1738-1814) byl osvícený filantrop. Pouhé čtyři měsíce po útoku na Bastilu v roce 1789 navrhl během debaty o reformě trestního práva ve francouzském Národním shromáždění zavedení mechanického zařízení na stínání hlav, které by zkrátilo utrpení delikventů.

Trvalo ovšem dva a půl roku, než 20. března 1792 návrh prošel. Guillotina přitom podpořil i pařížský kat Charles Henri Sanson, který poslancům barvitě popsal utrpení, jaké může způsobit špatně vedená rána nebo špatně nasazená oprátka. Nemluvě o typech poprav, které pocházely ještě ze středověku (jako například lámání v kole, čtvrcení nebo upalování) a které bývaly vyhrazeny třetímu stavu. Šlechta a další privilegované skupiny byly naopak zpravidla popravovány mečem, nová smrtící mašina tak měla i v tomto ohledu přinést rovnoprávnost.

Tím ovšem Guillotinova role v celé záležitosti skončila. Národní shromáždění následně dlouze diskutovalo o tom, zda by se trest smrti neměl úplně zrušit. Nicolas Jacques Pelletier tak získal přece jen trochu času.

Vypracováním odborného posudku na Guillotinův návrh byl pověřen Antoine Louis z chirurgické akademie, který dospěl k závěru, že popravčí nástroj, který by nikdy neselhal, by nemělo být problém vyrobit. Několik takových prototypů pak zkonstruoval německý výrobce klavírů Tobias Schmidt, který funkčnost strojů zkoušel na ovcích a mrtvolách. Požadovaného smrtícího úderu se podařilo dosáhnout až poté, co se udělala sekera podstatně těžší a měla své charakteristické zkosené ostří.

Ve skutečnosti ale vlastně nešlo o nový vynález. Stroje podobné gilotině - Halifax Gibbet - se používaly už v 16. století v Anglii a jakýmsi raným předchůdcem gilotiny byl v Irsku popraven jistý Murcod Ballagh už v roce 1307.

Tisíce mrtvých, včetně královské rodiny

Agónie odsouzenců se tedy sice nekonala, zato ji brzy vystřídal obrovský počet popravených. V době teroru od června 1793 do července 1794 poslal Výbor pro obecné blaho pod gilotinu na 17 000 lidí. Stávala tehdy na pařížském náměstí Place de la Revolution (dnešní Place de la Concorde) a skončili pod ní král Ludvík XVI. s manželkou Marií Antoinettou, političtí odpůrci, kontrarevolucionáři, drobní kriminálníci - a nakonec i sám Maximilien Robespierre a jeho stoupenci, kteří vlnu teroru spustili.

Joseph-Ignace Guillotin sice humánnější a méně bolestivou metodu trestu smrti propagoval, vynálezcem gilotiny ale nebyl. Domníval se, že tento popravčí nástroj naopak povede k postupnému zrušení hrdelního trestu a sám proti trestu smrti vystupoval, stejně jako proti tomu, aby byly popravy lidovou veselicí, ještě k tomu za účasti dětí.

Rovněž se mu nelíbilo, že gilotina nesla jeho jméno. Původně navrhovaný název „louisette“ (podle výše zmíněného Antoina Louise) se totiž neujal. Říká se, že si doktor Guillotin a jeho příbuzní kvůli tomu změnili jména.