V roce 1789 svolal francouzský král Ludvík XVI. do Versailles poprvé od roku 1614 generální stavy (legislativní sněm fungující jako královský poradní sbor), aby našel východisko z vleklé finanční krize. Jean-Sylvain Bailly (1736-1793) stál v čele třetího (neprivilegovaného) stavu, jemuž sice byl zdvojnásoben počet zástupců, ale k němuž se duchovenstvo a šlechta chovaly přezíravě.

Když zástupci třetího stavu poznali, že se očekávaného politického vlivu nedočkají, prohlásili se za Národní shromáždění, které zastupovalo nejméně 96 procent obyvatel Francie. Tím generální stavy v podstatě zrušili a nastoupili cestu k Francouzské revoluci. Bailly se stal předsedou Národního shromáždění, které přísahalo, že se nerozejde, dokud nezajistí Francii ústavu. Když Ludvík XVI. vyzval 23. června k jeho rozpuštění, Bailly to odmítl slavným výrokem, že shromážděný národ nemusí od nikoho přijímat rozkazy.

Bailly se tak dostal mezi přední revolucionáře a po dobytí Bastily byl zvolen do nově zřízené funkce pařížského starosty. Jeho úsilí o zlepšení životních podmínek v metropoli, například reformou zdravotnictví, však k upevnění jeho politické pozice nestačilo. Naopak: Čím více se revoluce ubírala doleva, tím osamělejší byl slavný vědec, který kladl důraz na dodržování zákonů. Radikální novinář Jean Paul Marat ho tehdy v časopise Ami du Peuple označil za komplice aristokracie.

Baillyho pozice starosty se stala neudržitelnou poté, co v červenci 1791 poslal Národní gardu proti několika tisícům demonstrujících řemeslníků a dělníků na Martově poli (Champ-de-Mars), kteří žádali podepsání petice proti navrácení práv králi. Při střelbě do davu bylo zraněno nebo zabito na pět desítek demonstrantů. Jakobíni následně Baillyho obvinili z royalistického myšlení, a tak rezignoval na svůj úřad a později opustil Paříž.

Pod gilotinou byste měli skončit spíš vy než já

Poté, co Výbor pro veřejné blaho v červnu 1793 zahájil teror proti nepřátelům revoluce, dostal se do jeho hledáčku i Bailly. Popravy girondistů jej ještě minuly, počátkem listopadu však Jacques-René Hébert ve svém radikálně levicovém časopise Le Père Duchesne požadoval kout železo, dokud je žhavé, a zrádce Baillyho okamžitě popravit.

A protože si Bailly ještě uškodil tím, že v procesu s bývalou královnou Marií Antoinettou vystupoval na její obhajobu, byl jako přítel krále a utlačovatel lidové svobody zatčen a 11. listopadu 1793 odsouzen revolučním tribunálem k trestu smrti. Ten měl být vykonán hned následující den na místě, kde na Baillyho rozkaz došlo v červenci 1791 ke krvavé lázni. Ale protože obecenstvo zabránilo tomu, aby byl „zrádce“ popraven na místě, kde prolili krev hrdinové revoluce, musela být gilotina převezena k Seině.

Za ponižujících okolností byl pak rozsudek vykonán 12. listopadu 1793. Promrzlý Bailly mířil na popraviště v dešti, pokryt výkaly a ponižován katy. Stoupenci jakobínů jej podle dobových svědectví doprovázeli ke gilotině tancem a zpěvem osvobozeneckých písní. Sedmapadesátiletý Bailly to klidně snášel, jeho poslední slova ale byla určena právě jim: „Pod gilotinou byste měli skončit spíš vy než já.“