Mnohokrát napodobovaný a parodovaný obraz ubodaného Jeana-Paula Marata ležícího ve vaně zná snad každý. Kdo ale byla dívka, která 13. července 1793 zavraždila jednoho z vůdců Velké francouzské revoluce a jednoho ze strůjců revolučního teroru?

Marie-Anne-Charlotte Cordayová d'Armont (1768-1793) rozhodně nebyla typ krvelačné vražedkyně. Mladá, křehká dívka s panenskou postavou nevypadala ani na svých čtyřiadvacet let, působila podle dobových záznamů spíše dojmem děvčátka. Pocházela ze zchudlého šlechtického rodu a po matčině smrti strávila mládí v klášteře. Po jeho zrušení v roce 1791 ji přijala její teta v Caen. Charlotta zpovzdálí sledovala radikalizaci revoluce v Paříži, popravu Ludvíka XVI. a zřízení Revolučního tribunálu v březnu 1793.

Jeden ze strůjců revolučního teroru

V tom sehrál rozhodující roli právě Jean-Paul Marat (1743-1793). Syn italského kněze z Neuchâtelu se až do roku 1789 bez valného úspěchu protloukal životem jako lékař, vědec i jako publicista. Až během revoluce konečně našel uplatnění se svými názory, které byly kombinací sociálního radikalismu, nenávisti k šlechtě, touhy po pomstě a konspiračních teorií.

Radikální předseda klubu kordeliérů se přičinil o nastolení hrůzovlády. Jako vydavatel revolučního časopisu Přítel lidu (L'Ami du Peuple) vytvořil hlásnou troubu mas, která stále více podněcovala teror a volala po krvi. Se svými extrémními a drsnými názory zůstal mezi jakobíny osamocen, ale jako člen Národního konventu nabízel možnost zapojení krajní levice. Od dubna 1793 stál v čele Revolučního tribunálu a spolu s ním připravil pád umírněnějších girondistů.

Pro Charlottu Cordayovou byl Marat ztělesněním veškerého zla a nespravedlnosti revoluce. „Kdo si může být jistý životem, dokud je Marat naživu?“ řekla prý své tetě a rozhodla se, že jeho řádění učiní přítrž. Jedenáctého července 1793 dorazila do Paříže, kde si koupila ostrý nůž s ebenovou rukojetí a připravovala se na atentát četbou řeckého moralisty Plútarcha.

K Maratovi se pokusila 13. července v poledne dostat s tvrzením, že chce udat pár odpadlíků mezi girondisty v Normandii. Maratova podezřívavá partnerka ji ale vyhodila. Večer to Charlotta zkusila znovu a scéna se opakovala. Marat, který kvůli kožním problémům tou dobu seděl ve vaně a cosi sepisoval, ovšem hádku zaslechl a nařídil své ženě, aby hosta pustila dál.

Krvavá lázeň – a to doslova

Charlotta pak při výslechu uvedla, že si Marat omotal hlavu ručníkem a poznamenal si jména odpadlíků. „To je dobře! Do osmi dnů skončí pod gilotinou!“ prohlásil prý. V ten moment se Cordayové zatmělo vzteky před očima, vytáhla ze záňadří nůž a vrazila ho Maratovi do srdce. Podle historiků bylo bodnutí vedeno shora a s nezvyklou jistotou. Čepel pronikla do těla blízko klíční kosti, prořízla celou plíci, otevřela hlavní tepny a spustila mohutný proud krve.

Cordayová byla okamžitě zadržena a jen taktak unikla lynčování. Následujícího dne ji Revoluční tribunál odsoudil k smrti. Rozsudek přijala s klidem a rozvahu si zachovala i během popravy, když byla 17. července sťata gilotinou na náměstí Place de la Révolution (dnešní Place de la Concorde). Její naděje, že „zabila jednoho člověka, aby jich zachránila sto tisíc“, se však nenaplnila. Svým činem učinila z Marata nechtěně mučedníka a symbol revoluce. Jeho smrt rozpoutala novou vlnu teroru, jíž po čtvrt roce padla za oběť i Marie Antoinetta.

Poprava Charlotty Cordeyové | zdroj: Profimedia