Veronika (48): Líbilo se mi, když jsem ho přiváděla k šílenství. Jenže odplata byla horší, než jsem čekala
16. 10. 2025 – 17:08 | Magazín | Veronika Borská
Veronika nikdy neměla se svým otčímem ideální vztah. Odmítala ho poslouchat a z trucu dělala všechno proto, aby mu, jak se říká, pěkně znepříjemnila život. Netušila ale, že se jí to jednoho dne vrátí způsobem, který by si nedokázala představit ani v nejhorším snu.
Přiznám se, že rozvod rodičů mi v pubertě úplně rozbil představu o dokonalém manželství. Táta se prostě sebral a odešel k mladší přítelkyni. V tu chvíli jsme pro něj se sestrou přestaly existovat. Maminka se, ale nenechala zlomit a po dvou letech si našla nového partnera. Od samého začátku jsem ho odmítala přijmout. Působil na mě falešně, něco na něm mi vadilo. A když se mamka rozhodla, že se k nám nastěhuje, dala jsem si za cíl ho z našeho života odstranit. Netušila jsem však, že o pár desítek let později toho budu hluboce litovat.
Nechtěla jsem žádného náhradního otce
Já a moje sestra Vendula jsme si byly blízké, ale zároveň úplně jiné. Ona byla ta hodná, obětavá, co by se pro druhé rozdala. Já taková nikdy nebyla. Nechtěla jsem žít podle očekávání ostatních, ale podle sebe – dělat to, co opravdu chci.
Když se k nám nastěhoval Otta, byl to pro mě šok. Měl najednou zaujmout místo, které podle mě nikomu jinému než tátovi nepatřilo. A tak jsem se rozhodla, že mu to u nás prostě nenechám jednoduché. Začala jsem malou, ale vytrvalou válku.
Dělala jsem naschvály na každém kroku
Už od začátku to se mnou Otta neměl jednoduché. Cokoliv uvařil, jsem odmítla jíst. A když odešel třeba jen na chvíli na toaletu, přisypala jsem do jídla sůl, pepř nebo chilli – jen abych mu to zkazila a mohla ukázat, jak „hrozně“ vaří. Dokonce i mamka pak uznala, že se to nedá jíst. Vendula však poslušně snědla všechno, co měla na talíři.
Začala jsem ho pomlouvat. Tvrdila jsem, že je na mě zlý, že nás šikanuje. Každý den jsem brečela u mamky, prosila ji, aby ho od nás poslala pryč. „Co ti dělá?“ ptala se mě starostlivě. „Vylil naschvál jogurt na zem, prý abych to mohla znovu vytřít. Nebo křičel, že jsem vypotřebovala pastu a nevyhodila ji,“ odpověděla jsem s hranou ukřivděností.
Mamka ale zůstávala překvapivě klidná. Moje verze jí nikdy úplně neseděla a já poprvé cítila, že moje malá válka začíná ztrácet sílu.
Měl mě plné zuby, ale nijak nezakročil
Když jsem byla starší, neposlouchala jsem ho ani na slovo. Cokoli mi přikázal, otočila jsem se zády a odešla. Otta děti nikdy neměl a doufal, že si s námi vytvoří pouto. Přál si, abychom ho přijaly a žily jako rodina. Mně se to však nedařilo, prostě mi nebyl po chuti.
Vendula si naopak s Ottou postupně vytvořila vztah a nakonec se přiklonila na jeho stranu. To mě dohnalo k zoufalému kroku: obvinila jsem ho z poměru. Dokonce jsem nechala spolužačku napsat milostný dopis a poslat ho poštou. Mamka dopis přečetla, vyhodila do koše a dál to nijak neřešila. Nerozuměla jsem tomu.
Neměla jsem jiný způsob, jak si dát najevo odpor, a tak jsem Ottu den za dnem provokovala jinak. Občas jsem mu plivla do kávy, vysmrkala jsem se do jeho bundy nebo mu nalila trochu tekutiny do bot. Postupně mě měl opravdu plné zuby.
Nakonec mi to vrátil se vším všudy
Nic netrvá věčně. Dospěla jsem, odešla z domova a založila si vlastní rodinu. Čas plynul a po letech jsem se dozvěděla, že Otta onemocněl. Mamka to tehdy nesla těžce, měla ho upřímně ráda. Jednoho dne mi zavolala sestra. „Verčo, Otta zemřel,“ řekla tiše.
Překvapilo mě, jak mě ta zpráva zasáhla. Bylo mi to líto, i když jsem mu kdysi dělala ze života peklo. Až s odstupem let jsem pochopila, že to byl vlastně on, kdo nás držel nad vodou, kdo nám zajistil vzdělání a postaral se o věci, které náš táta dávno vzdal.
Jenže Verča pokračovala: „Hádej co? Já a mamka jsme zdědily opravdu hodně peněz. Otta vlastnil několik lukrativních nemovitostí po Česku.“ Já, samozřejmě, nedostala nic. Nemohl mi zapomenout, co jsem mu kdysi dělala.
Tenkrát jsem se jen hořce pousmála. Možná měl pravdu. A tak jsem mu v duchu poděkovala do nebe, za lekci, kterou mi dal. Že nenávist se vždycky vrátí. A někdy víc, než bychom čekali.
Tento článek vznikl na základě skutečné události, použitá fotografie je pouze ilustrační. Prožili jste něco podobného? Podělte se s námi o svůj příběh a napište na info@tiscali.cz
