Když jsem potkala svého budoucího manžela, měla jsem už z prvního manželství dceru. Arnošt však naléhal, abych si ho vzala. Nejenže mě přestěhoval z města na venkov, ale přivedl mě do domu, který částečně vlastnil společně se svým otcem. Moje dcera Maruška měla tehdy teprve pět let, a tak jsem si nakonec řekla, že pro ni bude život blíž přírodě lepší než ruch velkoměsta.

Radost z nastěhování rychle vyprchala

Arnošt se opravdu snažil, aby nám nic nechybělo. Marušce vyčaroval pohádkový pokojíček a mně plnil každé přání, které jsem jen vyslovila. Můj život na venkově tak zpočátku vypadal jako splněný sen.

Jenže pod klidnou fasádou domu číhalo něco jiného. Tchán, který bydlel v přízemí a měl vlastní vchod, se zpočátku zdál téměř neviditelný. Brzy se ale ukázalo, že jeho podivné fóbie ovlivňují chod celého domu. Bál se návštěv, odmítal jakékoliv změny a vyžadoval, aby se všichni přizpůsobili jeho pečlivě hlídanému řádu. Drobné poznámky, tiché zákazy a nenápadné kontroly dávaly jasně najevo, že soužití s ním nebude tak jednoduché a rozhodně ne krátkodobé.

Když jsem řekla na radnici své „ano“, začal domácí teror

Jakmile přišel náš svatební den a já řekla Arnoštovi své ano, tchánovy fóbie se naplno projevily. Nesnášel, když mě navštěvoval kdokoliv – dokonce i moji rodiče. Stanovil přesnou hodinu, kdy smějí přijet, a jakmile jsme ji překročili, dával to dost razantně najevo. Během návštěv sprostě nadával na zahradě, bušil do stropu, pouštěl nahlas televizi či rádio a poslal mi vulgární zprávy. „Říkala jsem si, že to snad ani není možné. V jedné z těch zpráv stálo: „Táhni z mého domu, i s tou cizí ženskou a chlapem!“ vzpomínám si  dodnes.

K lékaři chodil zásadně jen s Arnoštem, protože se bál s doktory mluvit. „Musíš se mnou, jinak tam nejdu a umřu!“ opakoval neustále. Můj manžel si kvůli tomu musel brát volno a přizpůsobovat se jeho rozmarům. A když to nešlo, vypínal nám ze vzteku elektřinu. 

Rozhodla jsem se tohle šílenství jednou provždy ukončit

Šílenství pokračovalo celé roky a jeho fóbie se neustále množily. Naše životy se jim musely doslova přizpůsobovat. Nedokázal jít do obchodu – nebyl schopen naplnit košík a dojít s ním ke kase, protože se bál cizích lidí. Za tmy odmítal řídit. Telefonní hovory sice přijímal, ale nikdy do sluchátka neodpověděl. A ty, které si k sobě pustil, drezíroval svými pravidly do posledního detailu.

S Arnoštem jsme si moc přáli společné dítě, ale péče o tchána nám brala tolik sil a času, že jsme na sebe sotva měli chvilku. Věděla jsem, že musím zasáhnout, pokud nechci, aby nás jeho podivné záchvaty ovládaly navždy. Rozhodla jsem se, že ho jeho „fóbií“ zbavím jednou provždy. I proto, že mi stále víc připadaly spíš jako rozmazlené manýry než skutečný strach.

Vyslovila jsem ultimátum pro záchranu naší rodiny

Doma jsem rázně bouchla do stolu. „Dost,“ vyhrkla jsem, až se Maruška v pokoji lekla. Byl to přesně ten okamžik, kdy si Arnošt znovu musel vzít volno, aby odvezl otce k lékaři. Ve firmě mezitím nastoupilo nové vedení a jeho časté absence už nikdo netoleroval. Věděla jsem, že takhle to dál nejde.

„Nech to na mně,“ řekla jsem tiše, ale neústupně. „Vyřeším to.“ Arnošt zbledl. „Tátovi se to nebude líbit. Udělá nám naschvál.“ „Možná ano,“ podívala jsem se mu do očí, „ale pokud pokaždé ustoupíme, riskuješ nejen práci a peníze. Ztratíš mě, Marušku i naše společné sny.“

V místnosti zavládlo ticho, jen hodiny na zdi hlasitě odtikávaly vteřiny. Arnošt si dlouze povzdychl, sklopil hlavu a pak tiše pronesl: „Dobře… udělej to.“

Všechno jsem mu konečně řekla přímo do očí

Ráno to byl pro tchána šok. Arnošt na něj tentokrát nečekal a nechal všechno na mně. Starý pán mě zoufale hledal po domě a odmítal se mnou odjet. „To radši umřu, než bych jel s tebou!“ křikl. „To se klidně může stát, pokud nebudete chodit na tak důležitá vyšetření,“ odpálkovala jsem ho bez mrknutí oka. Po chvíli tichého přemýšlení nakonec nastoupil do auta a nechal se odvézt k lékaři. „Půjdeš tam prosím se mnou?“ zeptal se nesměle. „Půjdu, ale do ordinace už ne, to zvládnete sám,“ řekla jsem mu klidně. Rozpačitě se na mě podíval a musel jít k doktorovi sám.

Odpoledne, když jsme se vrátili, se snažil nám za tu návštěvu lékaře bez Arnošta pomstít – vypínal elektřinu a dělal naschvály. Vzala jsem všechnu odvahu a šla za ním do jeho patra. Bušila jsem na dveře, dokud neotevřel. Viděl, že jsem rozzlobená, a já spustila dřív, než stihl cokoli říct: „Ještě jednou mi uděláte naschvál a já odejdu. Ale ne sama – vezmu s sebou i vašeho syna a nezůstane nikdo, kdo by vám pomohl. A tenhle barák si pak můžete strčit, kam víte.“

Mluvila jsem s takovým zanícením, že tchán jen sklopil hlavu a tiše zamumlal: „Tak dobře.“ Od té chvíle se snažil prosit nás o pomoc s pokorou  a elektřinu při opožděných návštěvách už nechával zapnutou.

Tento článek vznikl na základě skutečné události, použitá fotografie je pouze ilustrační. Prožili jste něco podobného? Podělte se s námi o svůj příběh a napište na info@tiscali.cz