Jindřich (50): Nesnášel jsem, když mi manželka ujídala jídlo z talíře. Když jsem jí to vrátil, netušil jsem, co tím spustím
4. 10. 2025 – 14:00 | Magazín | Veronika Borská
Každý den mizel kousek jeho snídaně, oběda či večeře a Jindřicha to dohánělo k šílenství. Když mu trpělivost došla, rozhodl se manželce oplatit stejnou mincí – netušil však, jaké nečekané následky tím spustí.
S manželkou Anežkou žijeme už krásných třicet let a já se považuju za opravdu šťastného chlapa. Je to žena, která mě dokáže rozesmát i v těch nejhorších chvílích a společně jsme vychovali dva pohodové syny se srdcem na pravém místě. Za nic na světě bych ji nevyměnil. Má jen jednu drobnou slabost – nikdy neodolá a musí mi ujídat z talíře. Když jsem se jí to rozhodl jednou oplatit, abych ukázal, jak mě to rozčiluje, netušil jsem, že se celý plán obrátí proti mně.
Snažil jsem se to ze začátku přehlížet
S Anežkou se tenhle zvyk zrodil po narození našeho druhého syna. Byla neustále v pohybu, starala se o děti, domácnost i o mě a na sebe zapomínala. Když se konečně na chvíli zastavila, přisedla si ke mně a z mého talíře si vždycky trochu uzobla.
Zpočátku jsem to chápal. Věděl jsem, že je vyčerpaná a sotva si najde čas sama se v klidu najíst. Jenže postupně se z toho stal malý rituál, který mě čím dál víc rozčiloval. Vždycky jsem se těšil, že si jídlo vychutnám celé, a pak přišla ona, usmála se a bez ptaní si vzala můj kousek. A i když to bylo kolikrát jen sousto, pokaždé mě to trochu štvalo.
Pořád jsem přemýšlel, jak vyhovět oběma stranám
Zkusil jsem na to jít jinak. Jednoho dne jsem se Anežky zeptal: „Miláčku, nechceš připravit něco k jídlu?“ Jenže ona odpověděla bez zaváhání: „Ne, zlato, mám toho ještě spoustu a stejně nemám hlad.“
Byl jsem trochu překvapený. Vždycky přece hlad měla. Věřil jsem jí, a tak jsem si připravil jídlo jen pro sebe. Jenže sotva jsem položil talíř na stůl, objevila se u mě. Jako by ji přitáhla vůně.
Podruhé jsem se rozhodl neptat a překvapit ji. Udělal jsem jí doslova královskou snídani. Když ji uviděla, rozzářila se. Ale ani se jí nedotkla. Vlastně si v ten moment nedala vůbec nic. Konečně jsem se sám v klidu najedl, jenže s pocitem viny, že ona zůstala hladová. A když si nevzala ani kousek z toho, co jsem jí připravil, přiznávám, že mě to znovu naštvalo.
Otevřeně jsem se jí zeptal: „Miláčku, proč sis nic nedala? Připravil jsem to jen pro tebe.“ Anežka se na chvíli zarazila, usmála se a klidně odpověděla: „Vždyť ti pořád říkám, že na jídlo nemám čas.“
Zkusil jsem na to jít po svém – s humorem
Postupně mi došlo, že Anežka vlastně nechce ztrácet čas tím, že by si v klidu sedla a najedla se. Raději si uzobne kousek sem tam, aniž by se musela starat o prostírání, úklid a všechny ty drobnosti, které se kolem jídla nabalují. Povzdechl jsem si a několik let ji nechal, ať to dělá po svém. Jenže jak se říká, číše jednou přeteče.
Jednoho dne jsem se rozhodl, že jí to musím dát najevo – jinak. Uvařil jsem si jídlo, které jsem schválně silně přesolil, a nechal ji, aby si opět uždibla. Sotva si s chutí dala první sousto, zašklebila se a vrhla na mě pohled, který mluvil za vše. Byl plný zlosti i zklamání. V tu chvíli jsem litoval, že jsem zvolil právě tenhle způsob, jak jí to dát najevo.
Nakonec jsem vybuchl, ale ničemu to nepomohlo – spíš naopak
Anežka si mou malou škodolibost vyložila po svém a rozhodla se mi to oplatit. A ne jen tak ledabyle. Začalo to nenápadně – vyprala mi bílé prádlo spolu s barevným, do kávy nasypala špetku chilli a do piva mi přimíchala cukr. Ráno jsem pak místo klidného startu dne zápasil s uzly na tkaničkách, které mi schválně svázala tak, že jsem se z bot dostával dobrých pět minut. Do kapes mi lepila bonbony a vymýšlela další drobné naschvály, které mi doslova komplikovaly život.
Zkoušel jsem ji prosit, aby s tím přestala. Omluvil jsem se a doufal, že to pochopí. Jenže Anežka si v tom našla své malé hobby. Až jednoho dne jsem to nevydržel a vybuchl. Řekl jsem jí naplno: „Nemám rád, když mi ujídáš jídlo. Dělám si ho, abych si ho mohl v klidu vychutnat, a štve mě, že vždycky přijdeš a vezmeš si tolik, kolik se ti zachce.“
Anežka se urazila a celý týden se mnou nepromluvila. Dokonce přestala jídlo ujídat i připravovat. Do kuchyně chodila jen tehdy, když si šla pro něco sama. A já dodnes nechápu, jak složitě ženy dokážou uvažovat.
Tento článek vznikl na základě skutečné události, použitá fotografie je pouze ilustrační. Prožili jste něco podobného? Podělte se s námi o svůj příběh a napište na info@tiscali.cz
