Čtrnáctého prosince 1918 začaly ve Spojeném království první poválečné volby, které však nebyly jen tak ledajaké. Poprvé totiž mohli volit všichni muži nad 21 let, včetně těch nemajetných, a k parlamentním volbám poprvé také vyrazily (některé) ženy.

Jenže to mělo háček. Urny totiž nebyly pro každého dospělého člověka. Ženy se mohly těchto voleb účastnit jen v případě, že překročily třicítku a buď ony, nebo jejich muži vlastnili určitý majetek. Právo volit do parlamentu tak získalo zhruba osm a půl milionu žen.

Vítězem voleb se tehdy stala Liberální strana a premiérem David Lloyd George, který volební právo pro ženy podporoval. Shodou okolností mu nicméně pár let před tím radikální sufražetky vypálily dům.

Dělal příliš málo

David Lloyd George byl jako příznivce práva žen volit znám už v době, kdy měl na starosti státní pokladnu. Některým se ovšem zdálo, že pro prosazení změny činí velice málo - respektive skoro nic. A tak poté, co si nechal vybudovat druhý dům nedaleko svého oblíbeného golfového hřiště, mu ho - ještě před řádným dokončením - zapálily.

Vlastně tam v době, kdy v domě nikdo nebyl, umístily dvě bomby, z nichž nakonec bouchla jen jedna.

Kdo byly přímé aktérky tohoto útoku, spojovaného s aktivní, ovšem poněkud kontroverzní organizací Sociální a politický svaz žen, není dodnes úplně jasné. Odpovědnost však tehdy převzala právě zakladatelka organizace Emmeline Pankhurstová - jedna z legend ženského hnutí. Onen čin tehdy komentovala tak, že málem vyhodili dům Lloyda George do povětří, aby se dotyčný probudil. Pankhurstová byla zatčena, nicméně zahájila hladovku a nakonec si odpykala jen malou část trestu. Ostatně matka tří dcer (Christabel, Sylvie a Adely), z nichž všechny byly aktivní v ženském hnutí, se do vězení nedostala poprvé.

Svaz fungoval již od roku 1903 a jeho mottem bylo "Skutky, ne slova". Byť to zahrnovalo i vybíjení oken, rvačky s policisty, vybuřování na veřejných akcích a nakonec i zmíněné zakládání požárů. Sociální a politický svaz žen tím sice na jedné straně znovu nakopl zájem o boj za volební právo pro ženy, na druhé straně ženskému hnutí tak trochu kazil pověst. Čelil též kritice ze strany některých umírněnějších organizací a právě v roce 1913 jej dokonce některé prominentní členky opustily. Mimochodem dům, kde se výbuch odehrál, stojí dodnes. Nikomu se tehdy naštěstí nic nestalo.

Dárek k jubileu

S příchodem první světové války Pankhurstová a spol. upustily od radikálních akcí a zapojily se do podpory válečného úsilí proti nepříteli. Vybízely ženy například k práci v průmyslu na místech, která zůstala po odchodu mužů do bojů prázdná. První světová válka přinesla spoustu utrpení, zároveň však v mnoha zemích znamenala přelom pro ženská práva - Velkou Británii nevyjímaje.

Dá se tak říct, že Pankhurstová dostala ke svým šedesátinám, které oslavila právě v roce 1918, dárek, o nějž usilovala celá desetiletí. Po válce se původní Svaz soustředil na podporu aktivit žen ve veřejném prostoru.

Konečné mety se bohužel Pankhurstová už nedožila. Zemřela v roce 1928 - pár týdnů před přijetím zákona, který dával ženám volební právo totožné s muži.

Mimochodem - tuzemsko bylo v tomto ohledu poněkud napřed. Plné volební právo totiž bylo ženám přiznáno už po vzniku Československa.