Katedrála začala růst v době, kdy byl Kolín už dlouho významným církevním místem. Vedle existence arcibiskupství lákal totiž i na velice atraktivní záležitost - (domnělé) ostatky Tří králů.

Ostatky už v roce 1164 získal kolínský arcibiskup Rainald z Dasselu  jako odměnu za podporu Fridricha I. Barbarossy při tažení proti Milánu. Zatímco v italském městě byly prakticky neznámé, tady je chytrý hodnostář zpropagoval. 

"Stará katedrála" z devátého století, kde byly původně uloženy, se tak stala jedním z nejslavnějších poutních míst v Evropě. Pro ostatky vznikl i krásný relikviář,Svatyně tříkrálová. 

Kašpar, Melichar a Baltazar, ve středověku považovaní za první křesťanské panovníky, ale měli dostat příbytek ještě velkolepější. Novou katedrálu. 

Už počátky stavby byly dramatické. Úmysl zničit část staré katedrály ohněm se vymkl kontrole a popelem lehl mnohem větší kus, než bylo původně zamýšleno. Jak relikviář, tak i vzácný a dodnes existující Gerův kříž  z 10. století se podařilo zachránit na poslední chvíli. 

Chór nové katedrály byl vysvěcen roku 1322, tehdy tam také procesí slavnostně přeneslo relikviář s ostatky. Práce pak různě pokračovaly dalších 200 roků.

Proč v katedrále ustájili koně? 

K náročnosti precizního díla se ostatně váže i legenda o staviteli, který zápolil s těžkostmi, upsal tedy duši sebe a své rodiny ďáblu, pokud katedrálu do tří let dostaví. Nevěřil, že to vládce pekel dokáže. Ďábel se ale pustil čile do díla a čím výše chrám rostl, tím více byl původní stavitel zkroušenější. Nakonec však jeho chytrá paní dostala spásný nápad. 

Poctivě natrénovala kohoutí kokrhání a v poslední noc třetího roku zakokrhala těsně před tím, než ďábel své dílo dokončil. Přidali se k ní i skuteční kohouti. Satan prohrál, rodina vyvázla, stavba se však zřítila k zemi a dokončili ji až za mnoho let. 

Ani skutečné dějiny katedrálu nešetřily. V 16. století se práce zastavily, a to na tři sta let. Velkou ránu pak katedrále přinesla i 90. léta 18. století, kdy Kolín nad Rýnem obsadili Francouzi. 

Tehdy do katedrály nastěhovali koně i lidské zajatce a přinesli zkázu části jejího vybavení. Bronzová umělecká díla roztavili, dřevěné zařízení pak hořelo -  při akcích proti církvi i jako topení pro zajatce. 

Terč pro Spojence 

Spásu katedrále přineslo až 19. století. Už v jeho počátku začala být znovu využívána k církevním účelům, později odstartovaly opravné práce, které zabraly 20 let. Roku 1842 pak pruský král Fridrich Vilém IV. položil základní kámen k dokončení stavby, kterou viděl jako významnou pro všechny Němce, bez ohledu na vyznání. Dvě třetiny enormních nákladů na stavbu vybral spolek Kolíňanů, zbytek dofinancovalo Prusko. 

Stavitelé se drželi původních, objevených návrhů, práci jim ale samozřejmě usnadnila soudobá moderní technika. A tak v roce 1880, po předlouhých 632 letech, svatostánek dostavěli. 14. srpna 1880 se slavnostního otevření zúčastnil i císař Vilém I. a katedrála s dvěma věžemi o více jak 157 metrech byla po čtyři roky nejvyšší stavbou na světě - dokud jí prvenství nesebral Washingtonův památník. 

Architektonický skvost však dostal těžké rány i na sklonku druhé světové války během bombardování Kolína. Tehdy byl těžce poškozen, jeho věže také sloužily jako skvělý orientační bod pro Spojence. Ač Němci největší opravy zvládli už do sedmistého výročí od založení, další probíhaly ještě v 50. letech. 

Od roku 1996 je katedrála  součástí Světového dědictví UNESCO a ročně ji navštíví miliony lidí. V kryptě ukrývá rozsáhlý poklad církevních cenností. Kromě zmíněného Gérova kříže je její interiér pozoruhodný například i díky impozantní sochařské výzdobě. 

Kritika od arcibiskupa 

Kolem katedrály nedávno vznikl spor. V roce 2007  známý německý malíř a fotograf Gerhard Richter pro tuto památku vytvořil vitrážové okno o 113 čtverečních metrech a 20 metrech výšky. 

Připomíná koláž z více jak 11 tisíc čtverečků různých barev naprogramovaných počítačem. Pozoruhodné dílo ale vskutku neokouzlilo tehdejšího arcibiskupa Joachima Meisnera, který prý mínil, že něco podobného se hodí spíš do mešity. Preferoval prý okno s figurálními výjevy a připomínkou mučedníků 20. století. 

Ať už se Richterovo dílo návštěvníkům líbí, nebo ne, univerzálním a nekonfliktním potěšením je rozhodně výhled z věže katedrály. Při dobrém počasí lze dohlédnout až ke kopcům Siebengebirge. I "pouhý" pohled na město za tu pětistovku vyšlápnutých schodů ale rozhodně stojí.