• Iniciativa "Svobodu médiím!", která prosazuje novelu zákona o České televizi a Českém rozhlase, poukazuje na to, že česká média jsou ve velké krizi. Rostoucí koncentrace vlastnictví médií a stupňující se prorůstání mediální, ekonomické a politické moci podle iniciativy ohrožuje roli médií, která spočívá v kontrole moci. Vidíte to stejně? Je podle vás situace výrazně horší než před deseti lety?

Nemám ten pocit, když se dívám, co se děje na české mediální scéně, myslím si, že jsme do značné míry součástí vývoje, který probíhá s různou intenzitou po celém světě a je spojen s tím, že se poprvé v dějinách vyskytla média, která umožňují masovou komunikaci, jež nepodléhá vůbec žádné redakční činnosti. Rád bych připomenul, že vznik masových médií, printu v 16. století byl spojen s velmi přísnou cenzurou. Ta je naštěstí pryč, ale když nemáte žádnou ediční činnost, vzniká problém.

Po krizi amerických masových médií na konci 19. století, kdy žurnalistika byla jednoznačně cílena na vydělávání peněz a ovlivňování politiky a nebyla v ní vůbec žádná snaha o nezaujatý popis a líčení postojů soupeřících stran, se pečlivá redakční činnost oddělující zrno od plev stala vlajkovou lodí toho, čemu se říká liberální média. Právě jeden z patronů propagandistického tisku Joseph Pulitzer založil těsně před první světovou válkou ve svém odkazu první vysokou žurnalistickou školu ve Spojených státech.

S jeho jménem je také spojená novinářská cena, která označuje kvalitní žurnalistiku, ale nejdůležitější roli tehdy hrál Walter Lippmann, který tvrdil, že bez existence kvalitního ověřeného zpravodajství nemůže fungovat demokracie. Walter Lippmann stál u zrodu kvalitní zpravodajské žurnalistiky.

• Přesto nejsou nyní média vystavena větším tlakům, které vedou k tomu, že kvalitního ověřeného zpravodajství vzniká méně?

Kvalitní ověřené zpravodajství skončilo na tom, že bylo zatíženo elitismem a zničili ho ve Spojených státech nejpozději v 80. letech, protože se tam prosadil jiný typ žurnalistiky, kterému se říká běžně advokátská žurnalistika.

Jde o žurnalistiku, kde se autor nestydí za své silné přesvědčení a je mu jedno, co si myslí někdo jiný. To advokátství znamená, že novinář se snaží přesvědčit čtenáře o své pravdě. Vyváženost a liberální důraz na nestrannost a férovost považuje za přetvářku a předstírání, které ve skutečnosti nahrává jenom jedné liberální složce společnosti a konzervativní pravicovou složku potlačuje a znevýhodňuje.

Ideál liberální žurnalistiky tedy skončil dávno předtím, než přišel internet a masové komunikační prostředky. Faktem je, že jsme si ji moc neužili, protože jsme žili v komunistickém režimu, takže tady nevznikla generace lidí, pro kterou by byl tento typ přístupu ke zpravodajství vlastní.

• Kvalitní nezávislá ověřená žurnalistika je tedy podle vás chiméra, kdy se jedná buď o liberální pokrytectví, nebo o propagandistickou žurnalistiku?

Obávám se, že přežívaly jen ostrůvky nebo pokusy ji v omezené míře držet. Řekněme, že vlajkovou lodí byly New York Times jako noviny, které se dlouhou dobu snažily v lippmannovské tradici fungovat, ale to skončilo a rozhodující vliv na to měly poměry, které nastavily komerční televize a později internet, což vedlo k soumraku tištěných médií.

Kvalitní žurnalistika je strašně drahá. Noviny, které ji chtěly dělat, se začaly dostávat do finančních potíží, protože pokles nákladů novin, pokles příjmů z reklamy vedl k tomu, že nevydělávaly dostatečné množství peněz, aby ji mohly provozovat.

V tomto smyslu je česká situace velmi podobná tomu, jaká je obecná situace s kvalitní žurnalistikou i jinde ve světě a není v tom žádný podstatný rozdíl. Na jednu stranu je to pro nás do jisté míry vyznamenání, že jsme se zařadili do světového kontextu, na druhou stranu přece jenom Lippmann měl pravdu, bez kvalitního, nepředpojatého zpravodajství demokratické mechanismy těžko mohou bezporuchově fungovat.

• Když říkáte, že kvalitní žurnalistika je drahá, co dělat, aby úplně nezanikla? Je z toho nějaká jiná cesta ven než to, že média budou skupována miliardáři, kteří tolik nesledují hledisko zisku, ale mají své důvody, proč média drží nad vodou?

Obávám se, že si budeme muset znovu projít etapou, ze které kvalitní žurnalistika vyrostla. Tenkrát to bylo tak, že existoval souboj dvou mediálních magnátů, a právě ve střetu Pulitzera a Hearsta se rodila nezávislá žurnalistika a přežila díky tomu, že psala pro masového konzumenta. Zprávy proto byly velmi jednoduché, obvykle šlo o trháky, ale důležité bylo, že bohatství, které jim zajištoval způsob používání novinařiny jako zdroje vydělávání peněz, jim přece jenom umožňovalo nezávislost na vládě.

Pistolničtí žurnalisté tak byli schopní držet americkou vládu zodpovědnou svým voličům. Pulitzer například vyhrál velmi důležitý soud ohledně skandálu kolem Panamského průplavu, který garantoval, že americká svoboda tisku se mohla vztahovat na kontrolu vlády. Ani pistolnická žurnalistika proto není bezcenná, pokud se země nedostane do stavu, že jenom politika určuje způsob komunikace a držení vlády v určitých limitech není úplně zpochybněno, takže existuje šance, že se to do budoucnosti zlepší.

Když se dnes podíváte, jak vypadá úroveň New York Times, jak píše Washington Post, co dělá CNN, doopravdy se dostaly na úroveň propagandistických tiskovin. Ze způsobu, jakým přistupují ke zpracování témat, je evidentní snaha svrhnout prezidenta Trumpa. Člověk, který byl zvyklý na New York Times před deseti, dvaceti lety, se skutečně nestačí divit, kam se ty noviny posunuly.

• Podle vás by tedy média neměla být propagandistická a měla by se snažit o kvalitní žurnalistiku, ale zároveň by měla jít čtenáři vstříc a snažit se mu zalíbit, aby je i v době krize médií měl důvod kupovat a tím jim dával finanční nezávislost?

Mám na mysli, že bychom se neměli úplně bát oligarchizace médií, tedy, že média budou patřit nějakým strukturám, které je používají. Znova připomínám, média na konci 19. století ve Spojených státech nebyla vůbec oddělena od politiky. Účastnila se a byla používaná v politickém zápase, ale bylo to přiznané. Bylo úplně jasné, že když si kupujete Hearstovy noviny, budete tam číst takový a takový pohled na svět a když si budete kupovat Pulitzerovy noviny, uvidíte tam něco jiného. Důležité je, že zůstal zachovaný ten střet.

Nevím, že by se tady v současné době, když si Babiš koupil Mladou frontu Dnes, Lidové noviny a rádio Impuls, díky tomu omezila nabídka informací pro čtenáře či posluchače, který si je chce pořídit. V době internetu nám nehrozí nedostatek informací, naopak nám hrozí záplava informací, ve které se nebudeme umět orientovat.

Strašné nebezpeční žurnalistiky

• Ve chvíli, kdy má v českém prostředí jeden mediální dům skupina Penta, druhý Daniel Křetínský, další Andrej Babiš atd., pokud to bude přiznané, transparentní a zároveň v tom bude určitá pluralita, jako problém to nevnímáte?

Přesně tak, důležité je, aby tam zůstal ten střet a byl přiznaný a pak je na inteligenci čtenáře, aby si odfiltroval věci, z nichž bude cítit prezentaci zájmů té které skupiny, a sám si vytvořil validační schéma, které mu dovolí orientovat se ve střetu informací, které se k němu dostávají. Je nepravděpodobné, že by všichni miliardáři měli stejný miliardářský zájem. Média budou potřebovat k tomu, aby předkládala a hájila jejich zájmy.

K formování obecného zájmu by teoreticky mohla napomoci veřejnoprávní média, ale tam je zase velké nebezpečí, že jsou ovlivněna politickými postoji lidí, kteří je tvoří. Problém tzv. nadzájmové žurnalistiky je v tom, že aby se vyhnula námitce, že je bezpáteřní a řídí se heslem "pět minut Hitler, pět minut Židi", řekne se, že správná žurnalistika musí být hodnotově ukotvena a jakmile to uděláte, sklouznete do propagandy, to se od sebe nedá oddělit.

Informace znamená dvě věci, jednak to, že se něco dovíte, ale "in-formace" je přece také to, že vás to vevnitř formuje. Je to pokus dát vám do mozku brýle, abyste se jimi díval na svět, a to je strašné nebezpečí žurnalistiky, která aspiruje na něco víc, než že zprostředkovává informace o zájmech.

• Z toho, jak to popisujete, se mně zdá, že prostor, jak nedělat žurnalistiku stylem pět minut Hitler, pět minut Židi, a zároveň nedělat propagandu, je tak úzký, že se do něj dá jen velmi špatně vejít.

To je naprosto přesný postřeh. To je skutečně velmi obtížné. Před chvílí jsem doposlouchal ve veřejnoprávním rozhlase besedu o sankcích proti Rusku. Besedoval tam Tomáš Klvaňa s představitelem Saxo Bank, který působí na ruském trhu. Klvaňa tam líčil standardní příběh o tom, že za všechno může Putin, a redaktorku veřejnoprávního rozhlasu nenapadne, aby jeho tvrzení konfrontovala.

Ona skutečně přijímá beze zbytku jeho pohled na svět, protože to je hodnotová konvence. Máme tady jeden svět a proti němu stojí někdo, kdo ho kazí. Přijde mi, že v okamžiku, jakmile přijmete kanonický hodnotově orientovaný přístup, octnete se v propagandistickém světě. Existuje studie analyzující německá média včetně veřejnoprávních médií od Michaela Hallera. Podílela se na ní hamburská mediální škola a lipská univerzita.

Jeden z jejich závěrů je, že pochybnosti jsou vázané na témata. Němci obecně médiím věří, ale existují témata, kde mají značné pochybnosti. Jedno je, jak se referuje o Putinovi, o nebezpečí terorismu, o situaci v eurozóně, o důsledcích Brexitu, o vlivu sociálních rozdílů ve Spolkové republice, o uprchlících. V případě uprchlíků médiím nevěří 66 procent Němců, u kriminality uprchlíků je to 79 procent.

Přitom 55 procent Němců řekne, že jsou vcelku spokojeni, ti lidé nemají nepřiměřené nároky a chápou, že z masových médií nemohou dostat takové zprávy, které je plně uspokojí a nechávají si svoje pochybnosti a svůj obrázek o světě si musí dotvářet. Studie ukazuje, že veřejnoprávní televize v Německu šly vládě hodně na ruku. Nesnažily se konfrontovat politiku: "Wir schaffen das", my to zvládneme, kterou prosazovala Angela Merkelová.

Ani německá média přes všechno instituční uspořádání, o kterém si myslíme, když ho přejmeme, že nám pomůže z bryndy, obávám se, nedokázala zvládnout situaci, kdy to základní rozlišení je nové tím, že lidé přichází do styku s radikálně novou situací, ze které mají obavy. Ve společnosti rostou obavy a média je nemůžou rozptýlit. Rozbitost médií odpovídá rozbitosti situace, která je jiná, než byla.

• Když chce někdo naplňovat ideál nezávislé kritické ověřené žurnalistiky a nechce dělat propagandu, myslíte si, že mu nezbývá nic jiného než, co udělal Tomáš Němeček, že jakmile si Babiš koupil Lidové noviny, odešel z nich, protože v nich s tímto ideálem nelze zůstat? Když popíšete stav médií vlastněných různými oligarchy, kteří sice sledují každý něco jiného a bude tak zachována určitá pluralita, může se tam novinář s tímto ideálem někam vklínit?

Novinář, který si chce udržet integritu, se nesmí bát výtky, že propadl heslu "pět minut Hitler, pět minut Židi". Musí se snažit vyslyšet i druhou stranu a co nejprecizněji prezentovat důvody, proč jedná, jak jedná, i když se mu to třeba vnitřně příčí.

Jestliže v zahraniční politice platí, že státy jednají na základě svých zájmů, tak abych rozuměl tomu, jak se chová Rusko, musím se podívat, jak vypadají ruské zájmy, a jestli summit NATO, který v roce 2008 rozhodoval o tom, že se Gruzie a Ukrajina stanou součástí Severoatlantické aliance, není věcí, která vyprovokovala reakci ze strany Ruska.

Jestli to náhodou není tak, že ten zlý Putin nejedná na základě své biologické zkaženosti, ale na základě toho, že Západ, který tvrdil, že jeho rozšiřování kamkoli je naprosto v pořádku, protože přece šíří demokratické hodnoty, zapomněl na to, že každý to tak vidět nemusí.

Jestli nepřekročil čáru, na níž uznání Kosova, pokusy o vstup Ukrajiny a Gruzie do NATO nebyly milníky, které vedly k radikální proměně ruské politiky. S výjimkou pár žurnalistů vůbec neuvidíte, že by tady někdo takovým způsobem přemýšlel, o tom mluvím. Integrita se držet dá, ale vyžaduje to právě pořád dodržování pravidla, že je třeba slyšet i druhou stranu.

Co se týče Tomáše Němečka, kdyby cítil, že mu někdo v Lidových novinách přikazuje, jak má psát, že by tam nemohl otisknout článek, pod který se může s klidným svědomím podepsat, jeho odchod by byla přirozená reakce. Pokud by to ale bylo tak, že si myslí, že je kontaminován tím, že píše pro noviny, které vlastní oligarcha, pak mi to přijde jako přemrštěná reakce. Nejsem si jistý, ale říkám, to jsou pocitové věci, protože na to by musely vycházet seriózní analýzy obsahu těch novin, že se dá jednoduše říct, že jejich vlastnictví určuje obsah.

• Myslel jsem, že sám říkáte, že oligarchizace médií probíhá souběžně s nástupem médií, která rezignují na kritickou, nezávislou žurnalistiku a že oligarchizace jde ruku v ruce s posunem k propagandistickým médiím.

To nebezpečí, že vlastník bude určovat agendu, tam samozřejmě z hlediska teorie je. Ptal jste se mi na východisko, co teď dělat, když média jsou evidentně v krizovém stavu a důvěra veřejnosti v média v určitých ohledech oproti minulosti klesá.

Snažil jsem se říct, že jedna z cest je soustředit se aspoň na to, že budu mít advokátská média, ale to znamená, že musím očekávat, že tam bude do jisté míry problematické rozlišit mezi tím, co je PR a co je doopravdy edičně schválená zpráva. To je to, čím trpí většina dnešních médií.

Pokud takových sdělovacích prostředků bude několik a pokud si udržím kritický odstup, nenechám se nachytat a budu-li číst v Mladé frontě Dnes článek, který chválí dobré podnikatelské postupy Andreje Babiše, budu vědět, že to je informace, o které bych si měl podržet pochybnosti.

Odděleně od toho pak stojí to, jak si udržet integritu, což je důležitá otázka. Osobní integritu si žurnalista drží tím, že se sám nebude podílet na vytváření mýtů ve prospěch vlastníka a pokud mu noviny dovolí, aby tam publikoval analýzy, které respektují princip slyšet obě strany, pak mu může být jedno, kdo je vlastní.

• Není ale mediální praxe o něco sofistikovanější? Dovedu si představit noviny, které mají své investigativní novináře zaměřené na různé strany, zachovám si ale svoji vnitřní integritu, pokud budu žurnalista, který se specializuje třeba na sociální demokracie a její kauzy, v novinách, v nichž nebude stejný investigativec věnující se i hnutí ANO? Ze svého pohledu můžu poctivě dělat svoji práci, ale díky tomu, že se dostává do určitého kontextu, tak najednou hraje ještě jinou roli na pozadí celku.

To je klidně možné, ale je vysoce pravděpodobné, že bude existovat jiný informační zdroj, ve kterém se budou věnovat kauzám hnutí ANO. Nemůžou všichni dělat všechno. V novinách, které patří Babišovi, asi dlouho nevydrží redaktor, který se bude věnovat Babišovým průšvihům, ale je Deník Referendum a celá řada dalších serverů, jež platí jiné skupiny, které se nevěnují ničemu jinému než honu na Babiše, proto si myslím, že veřejnost v tomto smyslu není jednostranně informovaná.

Pokud by to bylo hypoteticky tak, že se Babiš stane premiérem, zruší svobodu tisku a potlačí všechny ostatní informační zdroje, potom zůstat investigativcem v jeho tisku, který se věnuje jenom těm ostatním, je už mravní prohřešek a je to nepřijatelné, ale pokud společnost zůstává svobodná, a negativních informací, které se o Babišovi tisknou, je mnoho, zůstáváme na poli soutěže a je to v pořádku.

Rady České televize a Českého rozhlasu

• Na pozadí toho, co jsme popsali, stoupá podle vás význam a důležitost veřejnoprávních médií a třeba i tlak na to, aby svoji práci dělaly dobře?

Bylo by to velmi dobré za dvou předpokladů, a to právě, aby veřejnoprávní média nepodléhala představě hodnotově orientované žurnalistiky, která de facto vede k tomu, že se určitá témata pojednávají jenom pod jistým zorným úhlem a tím pádem si média podkopávají důvěryhodnost u svých diváků a posluchačů.

Veřejnoprávní média musí obsluhovat všechny názorové skupiny ve společnosti, protože všechny přispívají na jejich provoz, a když se podíváte, jestli se třeba člen spolku Přátel protifašistických bojovníků cítí být dostatečně reprezentován veřejnoprávními médii, odvážil bych se tvrdit, že asi ne.

• Další věc je často zmiňovaná politizace médií, způsob, jakým je obsazována Rada České televize a Rada Českého rozhlasu a následně volba jejich generálních ředitelů. Jak vážně podle vás současný stav ohrožuje důvěryhodnost veřejnoprávních médií?

Podívejte se, toto říkám s výhradou, že pořádně na to odpovědět znamená obsahovou analýzu vysílání, kterou nemám k dispozici, takže to, co řeknu, jsou subjektivní soudy.

• Když Hana Marvanová z iniciativy Svobodu médiím! říká, že se obecně ví, pod kterou politickou stranu spadá ten který člen rady, také vychází ze subjektivních dojmů? Členové iniciativy rovněž upozorňují na emaily, které svého času posílal předseda Rady Českého rozhlasu premiérovi Sobotkovi a které unikly, když se hackeři Sobotkovi nabourali do emailu.

Upřímně řečeno si teď nevzpomínám, že by v těch emailech bylo něco třeskutého.

• Poukazovalo se na to, že je dost zvláštní už jen to, když předseda rady informuje premiéra o přípravách volby generálního ředitele Českého rozhlasu, to, že je tam nějaká netransparentní komunikace, která zavdává pochybnosti o nezávislosti členů rady.

To je samozřejmě špatně, na druhou stranu si myslím, že jak jsem měl možnost se zabývat tím, jak fungují rady a jak fungovala i Rada České televize při památné televizní krizi, do české veřejnosti se povedlo vsunout představu, že radní jsou loutky, které jsou jako maňásci vodění politickými představiteli a musím říct, že to odporuje mé zkušenosti.

Mechanismus, že parlament volí radní, nemusí být a priori špatný. V Británii radní jmenuje ministr, dovedete si představit větší politickou páku na to, jak bude vypadat rada nezávislého média? Jenže zásadní rozdíl je v tom, koho tam jmenuje, jestli se do rady dostane Vítězslav Jandák anebo vysokoškolský pedagog a mediální analytik Milan Šmíd.

Milana Šmída může sociální demokracie navrhnout úplně stejně, nikdo jí v tom nebrání. To, v čem je problém v českých poměrech, je, že se veřejnost včetně Hany Marvanové soustředí na mechanismy nominace, a ne na hodnocení těch, kdo se do rad dostávají, protože žádným mechanismem nominace je nemusíte poskládat úplně ideálním způsobem. Pokud se do televizní rady dostávají lidé, kteří mají integritu jako je třeba bývalý rektor VŠE Richard Hindls, máte přinejmenším jistotu, že v radách nemáte loutky.

Zmatlaný bavorský model

• V poslanecké sněmovně je návrh novely zákona o České televizi a Českém rozhlase, který má upravit i fungování a způsob obsazování rad. Na přípravě návrhu se podílela a prosazuje ho také zmíněná iniciativa, v níž působí i právnička Hana Marvanová. Je podle vás zárukou zlepšení současného stavu?

Návrh by byl pozitivem jedině za předpokladu, že by pro něj dosáhli obecného konsensu. Způsob, jakým ho začali prosazovat, je tragédie, protože podle mě zabili myšlenku, která měla šanci přinést trochu lepší instituční uspořádání.

Český způsob obsazování rad, kdy parlament volí radní, je samozřejmě problematický v situaci, kdy se tam dostávají, řekněme, zasloužilí lidé spojení dlouhodobě s určitou stranou, kteří navíc s mediální odborností nemají mnoho společného. Pokud se členy rad stávají lidé, u kterých se dá předpokládat, že tam nebudou rozhodovat na základě vlastního přesvědčení a zkušeností, ale budou převodovou pákou politické partaje, takové nominace jsou špatně.

Připomínám první televizní radu, které předsedal astronom Jiří Grygar. Byla volena parlamentem a vůči její činnosti nikdo neměl nejmenší námitky. Z toho bych dovozoval, že volba parlamentem není semeništěm všeho zla. Důležité je, na základě jaké úvahy poslanci vybírají kandidáty a jestli tam chtějí mít nezávislé osobnosti anebo převodové páky a teď se hledá nějaký náhražkový mechanismus, který by přispěl k tomu, že tam budou spíš osobnosti než převodové páky.

Marvanové novela se inspiruje bavorským modelem. Do Německa uspořádání veřejnoprávních médií přivezli Britové po druhé světové válce. Modely veřejnoprávních korporací a veřejnoprávních rad zde zaváděl bratr spisovatele Grahama Greena a pozdější generální ředitel BBC Hugh Green.

Důležité bylo, že se snažili hledat kompromis mezi politickým zájmem a veřejným zájmem. Hana Marvanová se snaží politický zájem hodně oslabit, a to je špatně, protože vláda je koneckonců zodpovědná občanům za fungování všech institucí i těch veřejnoprávních, a proto musí mít podrobné informace a kontrolu nad tím, co se v nich děje, z toho důvodu německý model rady koncipuje jako dvoustupňové a členů rady je okolo padesáti až sedmdesáti.

To má obrovskou výhodu, protože padesáti lidem se může podařit pokrýt všechny relevantní veřejné postoje. Třeba v Bavorsku součástí rady jsou zástupci sudetských Němců, tedy značné menšiny. Jejich úkolem není řídit televizi, ale prezentovat zájem na tom, jak má vypadat programová skladba, co televize bude vysílat, aby se tam našli všichni i ty menšiny.

• Dva stupně, o kterých mluvíte, rada a správní rada, ale přece v tom návrhu obsažené jsou. Součástí novely je také seznam organizací, které podle iniciativy i Hany Marvanové odráží bavorský model a překlápí ho do českého prostředí. Jedná se o dvacet dva spolků a institucí a po jednom zástupci tam mají mít i politické strany zastoupené ve sněmovně.

Problém je v tom, že bavorský zákon je vyvažován na lékárenských vahách a Hana Marvanová, obávám se, nerozumí tomu, co je cílem, a řekne, že každá strana zastoupená v poslanecké sněmovně bude mít jednoho člena rady, takže nezávislá erotická iniciativa s 5,1 procenty hlasů a strana, která by měla 40 nebo 50 procent hlasů a bude řídit vládu, by měla každá jednoho zástupce, přijde vám to logické?

Přece v Bavorsku je to tak, že počet radních je paritní, to znamená, strany tam mají tolik zástupců, jak dopadly ve volbách. CSU, která tam vyhrává volby s padesátiprocentní většinou, má tak samozřejmě mnohem víc zástupců než sociální demokracie, která tam je menšinovou stranou, nebo liberálové. Už tohle je věc, na kterou politické partaje nemůžou kývnout, protože z jejich hlediska to je znehodnocení legitimace, kterou volbami dostanou, a takových věcí je v navrhované novele celá řada.

Organizace v Bavorsku nejsou zastoupené po jednom člověku. Co je to za nesmysl? Odbory mají v radě víc lidí, stejně jako průmyslníci, pak jsou organizace, které mají jenom jednoho zástupce. Hana Marvanová tam halabala naskládala po jednom členu všem. Tím si jenom vykoledovala podezření, nejspíš neoprávněné, že si nikým nevolené instituce uzurpují právo rozhodovat o veřejném zájmu a o tom, co bude televize dělat. Ten zákon je nedodělek a kromě lidí, co na něm pracovali, najdete strašně málo těch, kdo by ho obhajovali.

Česká televize a Český rozhlas řeknou, že zákon neřeší spoustu věcí, které potřebují vyřešit, například digitalizaci, co to znamená? Jde opět o amatérismus české legislativy. Tady má být někdo, kdo má představu o trendech alespoň technologických a píše mediální zákon s výhledem na budoucí situaci.

U nás probíhá zápas o to, jestli rada bude mít konstitutivní vliv na to, jak bude vypadat zpravodajství v situaci, kdy ve Spojených státech se většina i nejstarší generace okolo sedmdesáti let dívá na zpravodajství přes mobilní zařízení a televize nepatří k hlavním zdrojům informací. Vždyť to je úsměvné. Vliv klasických televizí dramaticky klesá, a to je vývoj, který sem také přijde. Žijeme v situaci, kdy se naprosto všechno mění a my tady opisujeme deset, patnáct let starý zákon a myslíme si, že se tím posuneme do budoucnosti.

• Novela by tedy zlepšení nepřinesla?

Aby k něčemu byla, musela by doopravdy projít velmi pečlivou veřejnou debatou, a musela by řešit reálné problémy České televize a Českého rozhlasu. Opsat bavorský zákon, který není nastavený špatně, je samozřejmě dobře, ale je třeba to dělat s určitým pochopením úvah, které za ním stojí, a vyvážit roli politiky a roli občanské společnosti.

Jestli se ptáte, zda je to krok správným směrem, bylo by to lepší, než je to teď, ale to zlepšení považuji v principu za neprůchodné parlamentem. V této podobě zákon neprojde, v tomto období určitě ne a v příštím podle mě beze změny také ne, ale otevře se tím pádem čas pro solidní veřejnou debatu o tom, jaké by to uspořádání mělo být.