Hlavní zdravotnické zařízení ve státu Roraima, Hospital Geral ve městě Boa Vista, v roce 2016 léčilo 1815 Venezuelanů - to je třikrát větší počet než o rok dříve. V roce 2017 podle jejího ředitele Douglase Teixeiry nemocnice už přijímá v průměru 300 venezuelských pacientů měsíčně a je zjevné, že jejich počet stále roste. Obdobnou zátěž musí řešit místní porodnice a ostatní lékařská zařízení.

"V poslední době dochází k neúměrnému zvyšování množství venezuelských pacientů, což má na naši zemi s už tak limitovanými službami obrovské dopady," říká ředitel Teixeira.

Brazilské zdravotnictví patří dlouhodobě mezi nejkritizovanější veřejné služby kvůli enormním čekacím lhůtám a chybějícím lékařům - ostatně jeho nedostatky se naplno projevily při epidemii viru zika. Samotný stát Roraima patří i vzhledem ke své odlehlosti a malému počtu obyvatel k chudším a hůře vybaveným státům federace.

Přicházející venezuelští pacienti jsou přitom obvykle ve velmi špatném stavu, v jejich vlasti chybí i nejzákladnější léky. Podle brazilských lékařů často trpí zápalem plic, tuberkulózou a HIV/AIDS. A možná největším problémem je malárie. Ze zjištěných 2 517 případů ve státu Roraima pochází více než tři čtvrtiny od venezuelských pacientů.

Roraimská vláda odhaduje, že do státu s pouhými 300 tisíci obyvateli z Venezuely během loňského a prvních měsíců letošního roku přišlo nejméně třicet tisíc uprchlíků. Je to poznat nejen v přeplněných nemocnicích, ale i na ulicích, ve školách a samozřejmě na úřadech. Přetížený azylový systém se nedokáže vypořádat s tisíci žadateli: do konce loňského roku bylo vyřízeno pouhých 89 ze 4 670 žádostí o azyl. Jen od ledna do března dorazily další tři tisíce žádostí.

Žádná otevřená náruč

Situaci srovnatelnou s tím, čeho je svědkem brazilská Roraima, zažívají příhraniční oblasti Kolumbie. Do města Cúcuta denně přes most oddělující oba státy přejde na čtyřicet tisíc lidí. Většina tak činí z obchodních důvodů, buď aby k prodeji nabídla svoje výrobky nebo se pokusila sehnat nedostatkové zboží.

Část z nich naléhavě potřebuje lékařské ošetření, které si nemůže dovolit, a díky nesplaceným pohledávkám venezuelských pacientů se finančně hroutí hlavní nemocnice Erasmo Meoz. Tisíce Venezuelanů zůstávají na druhé straně hranice a hledají uplatnění v Kolumbii, z Venezuely se navíc postupně vrací desetitisíce původních kolumbijských přistěhovalců, kteří do tradičně bohatšího státu odešli za lepším životem.

Nyní se přidávají k rostoucímu množství nezaměstnaných v době stagnující ekonomiky - a ne náhodou je právě v Cúcutě je s 16,5 procenta nezaměstnanost vůbec nejvyšší mezi velkými kolumbijskými městy.

Kolumbie a Brazílie jsou díky fyzické hranici dva nejdostupnější, ale zdaleka ne jediné cíle Venezuelanů. Z Trinidadu a Tobaga přichází zprávy o zoufalých pokusech uprchlíků přeplavit se na nedaleké ostrovy z venezuelského pobřeží na improvizovaných loďkách.

Jiní migranti nezůstávají přímo v sousedních státech a pokračují zpravidla pěšky a s pomocí pašeráků do vzdálenějších destinací, ačkoli ti nejbohatší si mohou o poznání pohodlnější cestu letadlem přímo na místo.

Vřelé přijetí je většinou nečeká. Přestože řada států Latinské Ameriky nahlas kritizuje režim Nicoláse Madura ve Venezuele, bije na poplach proti porušování lidských práv a kvůli humanitární krizi a dokonce sama nabízí azyl pronásledovaným představitelům opozice a médií, většímu počtu zubožených Venezuelanů se pokouší bránit, neuznává jejich nároky na politickou ochranu a čím dál častěji se uchyluje k deportacím po uplynutí devadesátidenního období bezvízového styku.

Strach z masové imigrace z Venezuely jistě představoval významný argument pro pozastavení jejího členství v regionálním integračním bloku Mercosur, které dovoluje obyvatelům sdružených zemí přeshraniční pohyb jen s občanským průkazem a zjednodušuje získání trvalého pobytu. A například ve vzdálené Argentině došlo mimo jiné i kvůli strmému nárůstu venezuelských utečenců ke zpřísnění tradičně mírných imigračních zákonů.

Lidskoprávní vize Peru

Výjimečně otevřený přístup naopak zvolilo Peru, kde prezident Pedro Pablo Kuczynski dekretem v březnu umožnil rychlou legalizaci příchozích Venezuelanů a jejich zapojení do pracovního procesu v zemi. O nové povolení k dočasnému pobytu, které může po roce následovat žádost o trvalý pobyt, se podle oficiálních statistik hlásí v průměru 300 imigrantů denně.

"Neotevíráme dveře dokořán, jenom se snažíme na našem území aplikovat vizi lidských práv a doufáme, že ji s námi bude sdílet řada ostatních zemí," vysvětluje nejvyšší komisař pro migraci Eduardo Alfonso Sevilla.

Zatím se nezdá, že by se v tomto smyslu hrnulo mnoho zájemců, i když Brazílie po měsíci vleklých sporů alespoň obnovila možnost Venezuelanů po uplynutí 90 dnů zažádat o dvouleté povolení k dočasnému pobytu. Původně toto nařízení zrušila po jediném dni od vyhlášení, zřejmě kvůli panice z okamžitého přívalu žádostí.

Hospodářský vývoj ve Venezuele každopádně naznačuje, že současná utečenecká krize je teprve na začátku.

Jen loni opustilo dřívější ropnou velmoc asi sto padesát tisíc lidí a jejich počet prudce roste: zatímco v roce 2014 plánovala odejít do zahraničí zhruba desetina z třiceti milionů Venezuelanů, v září roku 2016 už to bylo 57 procent. To zejména v případě, kdy by se nadále stupňovala zdravotní a potravinová nouze a už dnes krvavé střety mezi opozicí a vládou přerostly ve skutečnou občanskou válku, značí potenciál milionů uprchlíků.

Těžko si představit, jak by se s takovými počty vyrovnával nepřipravený a už teď těžce zkoušený region.