Bylo by velkým překvapením, kdyby první kolo prezidentské volby nepřineslo žádný zvrat. Překvapení mohou být hned trojího druhu, jak nízký nebo vysoký bude výsledek Miloše Zemana, jaký volební zisk obdrží Jiří Drahoš a jak dopadnou ostatní vyzyvatelé hlavy státu.

Nejzajímavější bude, nakolik svůj potenciál naplní bývalý předseda Akademie věd ČR. Svou roli zřejmě sehraje argument často opakovaný jeho příznivci, že má největší šanci porazit Miloše Zemana. Ten ale stojí na proměnlivých a nejistých předvolebních průzkumech.

Právě průzkumy, obecná přijatelnost a ochota části občanů taktizovat činí z Drahoše favorita. Podle nálady a událostí posledních dnů se však může stát, že se od něj na poslední chvíli nemálo voličů odkloní a ti dlouho váhající se nakonec přikloní k jiným kandidátům. Drahošova hlavní přednost je totiž jeho největším nedostatkem. Volba Drahoše je v první řadě racionálním kalkulem a taktikou pro kolo druhé.

Probuzení z letargie 

Chybí jí emoce. Lidé, kteří ho chtějí volit, to dělají především proto, že nechtějí Miloše Zemana a Drahoš jim přijde jako rozumově nejpřijatelnější. To je ovšem málo. Respektive nestačí to k tomu, aby ho volili i ti, kteří se rozhodují na poslední chvíli a pod dojmem svých pocitů. Kromě neschopnosti vzbudit emoce pak Drahošovi lámou vaz jeho protikandidáti a chyby, kterých se v kampani dopustil například představení hradního týmu odborníků či osoba manažera jeho kampaně Jakuba Kleindiensta.

Překvapit může Marek Hilšer, kterého chce volit i předseda Pirátů Ivan Bartoš a který také vyšel jako nejvíce preferovaný kandidát ve vnitrostranické pirátské anketě. Závěr kampaně velmi dobře zvládl Pavel Fischer, který vycítil Drahošovu slabost a vsadil právě na emoce a navzájem posilovanou euforii vyvolanou na poslední chvíli.

Dokázal tak vzbudit nadšení u určité skupiny voličů, jeho příznivci působili hodně živě a odhodlaně a Fischerova tyrkysová revoluce a apel na volbu srdcem některé lidi zjevně probudil z letargie. I když bývalý diplomat do druhého kola asi nepostoupí, dost možná rozhodne o tom, kdo v něm bude.

Zajímavé je, že mezi Fischerovými podporovateli najdeme Jana Svěráka a mezi Drahošovými jeho otce Zdeňka. Jak Drahoš, tak Fischer se na svých facebookových stránkách chlubí videem se svým Svěrákem, což má až symbolický význam. Podobně jako ve své volbě není jednotná rodina Svěrákova, štěpí se skupina voličů, která za svého prezidenta chce někoho slušného a kultivovaného. Dilema mezi Fischerem a Drahošem se odráží i u spisovatele Jiřího Stránského, jehož podporou a tím, že je bude volit, se dokonce pyšní oba zmiňovaní kandidáti.

Překonat profil akademika

Škála známých osobností, jejichž přízeň Drahoš (Eva Holubová, Tomáš Hanák, Milan Šteindler, Dana Morávková, David Matásek, Olga Sommerová, Jan Hrušínský) i Fischer (David Koller, Jiří Mádl, Fedor Gál, Dagmar Pecková, Václav Hampl, Petr Pithart, Václav Malý, Petra Procházková, Jan Potměšil, Karel Schwarzenberg, Kamila Moučková, Jiřina Šiklová) staví na odiv, svědčí o tom, že se nepoučili z volby minulé.

Každý kandidát, který se příliš spojí s jednou částí společnosti, sám sebe oslabuje. Problém je, že Drahoš i Fischer stále působí jako kandidáti elit a establishmentu. Ačkoli se tomu Drahoš snažil bránit, profil ctihodného akademika a šéfa Akademie věd nepřekonal.

V tomto smyslu má výhodu Horáček a Hilšer. První věnoval vskutku velké úsilí tomu, aby nebyl vnímaný jako kandidát Prahy. Neustále to zdůrazňoval a opravdu si dal zalážet na tom, aby regiony skutečně objížděl. Hilšer se zásluhou svého věku, jakési rozjívenosti a image aktivisty představě kandidáta elit a establishmentu rovněž vymyká. Mnohem spíše se také stane kandidátem mladších voličů.

Morální nabubřelost

V celkovém hodnocení Jiřího Drahoše je pro mě vypovídající jeho odpověď na otázku "Je podle vás síla vlastnost, která je v dnešní době pro hlavu státu nepostradatelná?" v rozhovoru, který mi poskytl.

"Určitě, ale není zdaleka jediná. Síla musí mít v první řadě cíl, který je prospěšný občanům této republiky. Síla tedy není v tom, že (prezident) pouze prosadí nějaký svůj osobní záměr. Nebude-li sloužit zemi, není to pravá síla, ale pouhopouhá konstelace, obchod. Pro mne pak musí být síla spojena se schopností spojovat, získat pro řešení věci co největší podporu, a to slušně, čestně, otevřeně a bezúhonně. Celý svůj život jsem takto jednal a do boje nejdu proto, abych se nemohl podívat do zrcadla," uvedl Drahoš.

Jeho odpověď je pro mě ukázkou hloupé morální nabubřelosti. Prezident s takovým pohledem na věc sice může reprezentovat a nedělat ostudu, ale v době, kdy bude potřeba projevit odvahu a jít do konfliktu, může zaváhat a zamotat se do svých vlastních vývodů. V těch větách o síle, která je silou jen tehdy, pokud je ve prospěch občanů této republiky, se totiž docela dobře může skrývat maskovaná slabost.

Člověk s tímto přístupem k realitě a síle druhých, kterou odmítá jako sílu uznat, pokud není rovněž morální, se snadno v konfliktní situaci může spokojit s vlastní morální nadřazeností namísto toho, aby střet s vypětím sil vybojoval.

Podobné úvahy jsou samozřejmě z velké části intuitivní, ale i takové může být hlasování v prezidentské volbě, vedené intuicí, který kandidát má odvahu, nebojí se jít do sporů a zároveň je v první řadě sám sebou, byť to může působit poněkud teatrálně. Ale i teatrálnost může být autentická a morálka a kultivovanost může zakrývat vlastní omezenost.