• Potřebuje Česká republika opravdu prezidenta, který sídlí na Hradě, má velký majestát, uděluje vyznamenání, milosti? Není funkce hlavy státu v něčem skutečně monarchistickým přežitkem?

Nepochybně to tak je. Už jen to, že jsme přišli z monarchie a na Tomáše Garrigua Masaryka se to přeneslo a byl tak vnímán. V prezidentské funkci u nás je tradice toho, že národ se na prezidenta dívá jako na nějakého skoro někdy až poloboha a v podstatě to jde až do takových mezí, že mu často je ochoten prominout i věci, které by se podle mě prezidentům promíjet neměli, a to možná vyplývá z toho nekritického uctívání.

• Dá se s tím něco dělat?

Myslím, že je potřeba, aby tam byl někdo, kdo prezidentskou funkci bude pojímat více civilně. Bude lidem říkat, že není polobůh, že není ten, ke kterému by měli vzhlížet a že bychom neměli k politikům takto vzhlížet. Naopak bychom měli hodně spoléhat na sebe, na občanskou společnost, na to, co jsme schopni udělat pro své okolí, pro své město a nečekat na to, že nás někdo spasí, někdo za nás vyřeší naše problémy.

• Není to tak, že funkce prezidenta působí i na člověka, který se hlavou stanu stane, najednou je ve středu dění, na Pražském hradě? Říkáte vykonávat civilněji. Nemá ale post prezidenta charakter, že i když se člověk snaží, změní ho? I o Václavu Havlovi někteří jeho přátelé z disentu říkali, že se změnil.

To, co se s člověkem stane, často neví ani on sám, jak bychom to měli vědět my. Ale jsem kandidát, který už od začátku říká, že chce podpořit občanský princip, že mu jde o to, abychom věřili více sami sobě a tolik se neoddávali politikům, protože to trochu souvisí s vnitřním poddanstvím.

Když člověk k někomu vzhlíží, má nějaký idol, myslí si, že za něj všechno vyřeší, je tak trochu poddaný. Nechci se takto chovat. Opravdu bych chtěl úřad prezidenta zcivilnit. Jestli se mi to podaří, je otázka, ale mohu nastavit úplně jiný styl, než by ho třeba nastavili ostatní kandidáti.

• Jak by to zcivilnění mělo vypadat? Usiloval byste třeba o to, aby prezident sídlil jinde než na Pražském hradě?

Ne, prezidentskou kancelář bych opravdu neměnil, protože v tomto ohledu bych byl zase tradicionalista. Ta kancelář tam patří a až takovou revoluci bych v tom nedělal, ale vystupování prezidenta se změnit dá. To, jak jezdí mezi lidi, jak se chová, jak mluví. Do toho se civilnost vtělit dá. Teď vám samozřejmě konkrétně neřeknu, jakým způsobem, ale souvisí to s určitou generační obměnou, respektive s tím, že jsem nejmladším kandidátem, a to je přece tak trochu jiná energie.

Máme potřebu vzhlížet ke starším kmetům s šedivými vlasy. Mladý kandidát takto brán nebude, ale může do prezidentského úřadu vnést naopak mladickou energii. Lidé k němu třeba nebudou vzhlížet jako ke kmetovi, na druhou stranu jim však může dát pozitivní energii, pozitivní náladu mladého prezidentského páru.

• Hodně zdůrazňujete, že jste z prezidentských kandidátů nejmladší. Je váš věk něco, co se má v kampani takto vyzdvihovat? Věk není vaše zásluha.

Vím, ptal jste se mě na to, jak se dá navodit civilnost, proto jsem o tom mluvil.

• Zdůrazňujete to ale obecně.

Spíš zdůrazňuji ne to, že bych byl mladý, ale že jsem z generace, která vyrostla už po roce 1989 a že jsem generace, která si za sebou nenese minulost ani totalitního režimu, ani 90. let. Jsem člověk, který nebyl namočen v politice 90. let. To vnímám jako výhodu, jako možnost otevřít dveře do budoucnosti a netáhnout si za sebou to, co naši společnost rozděluje.

To si myslím, že je spor mezi totalitou, mezi polistopadovým vývojem, který si nese řada kandidátů a v tomto ohledu je podle mě dobré politiku restartovat a přijít s něčím úplně novým. Může to být naděje pro lidi, že příkop, který tady byl vykopán, se začne zakopávat.

• Podle vás byl vykopán ještě na konci minulého režimu, nebo v 90. letech?

Lidé po sametové revoluci samozřejmě vstupovali do polistopadového období s tím, že měli řadu nadějí, jak to bude v této zemi fungovat, ale v mnohých ohledech je to možná zklamalo a možná je to také přirozené, protože jsme zkušenost s liberální demokracií moc neměli.

I demokracie přinesla stránky, které se jim třeba mohou jevit jako negativní. Rozhodně 90. léta, divoká privatizace, potom politika prvního desetiletí, kde se projevila řada kmotrů, kdy politika byla opravdu spojena s politikařením, jsou něčím, co podle mě v řadě lidí vyvolalo nedůvěru vůbec v systém, ve spravedlnost, v to, že by tady mohla být nastolena.

Pak přišli lidé, kteří naštvání nebo zklamání dokázali využít a paradoxně bych řekl, že to byli lidé, kteří se na něm také podíleli. Když si vezmeme Miloše Zemana, Václava Klause, kteří tvořili politiku 90. let a potom byli tvůrci opoziční smlouvy, kterou vnímám velice negativně, společnost teď hodně rozdělují a paradoxně využili toho, co sami udělali.

• Zmínil jste Miloše Zemana. Mirek Topolánek je také spojený s problematickou érou v minulosti. Máte pocit, že zátěž minulosti si nesou i další kandidáti typu Michala Horáčka či Pavla Fischera?

Michal Horáček asi do té míry ne, protože se na té politice nepodílel. Není ani žádný miliardář, který by se tady podílel na privatizaci. To ostatní kandidáti mají podporu od lidí, kteří jsou miliardáři, jako třeba pan Kulhánek nebo, dejme tomu, pan Hynek. Na sponzorování Realistů se podílel třeba pan Dospiva, takže to jsou zase lidé určitým způsobem vázaní na Rusko.

Marek Hilšer | zdroj: Filip Jandourek/Tiscali.cz

Kdo stojí za panem Drahošem, nevím, ale rozhodně to není kandidát, který řekl 'půjdu do toho sám'. Sám říkal, že ho přesvědčovali, takže má za sebou určitě zase nějakou skupinu či elitu. Co se týče pana Fischera, je spojen zase s lidmi kolem Václava Havla, takže to je také jedna parta, která se tady mezi sebou přetahuje, nadávají si havloidi, zemanoidi. To jsou věci, které bych už chtěl nechat někde v minulosti a s novou generací přinést něco úplně nového a překonat to díky tomu, že s tím nejsem spojen. V tomto ohledu mám výhodu.

Když jsem přemýšlel, jak je možné ten příkop zakopat, jak nesmiřitelné tábory spojit, pak jedině tím, že přijde někdo, kdo s nimi není propojen. Takový Marťan, který přiletí z Marsu a dá lidem naději, že politiku začne dělat jiným způsobem. Nejsem to jenom já, ve společnosti už je vidět řada mladých lidí, kteří jsou v politice, mladých lídrů, kteří se v rámci politických stran začínají prosazovat.

• Kdyby vám někdo řekl 'lékař, z Prahy, vzdělaný, aktivista, to je pražská kavárna', co byste na to odpověděl?

Proč by to byla pražská kavárna? Jednak nejsem z Prahy, jsem z Chomutova, takže jsem Chomutovák, který vyrostl v severních Čechách. Rodiče mám z Moravy, tam jsem jezdil na prázdniny. To, že jsem v Praze, je proto, že tady dělám vědu a zůstal jsem tu kvůli povolání. Našel jsem si zde manželku. Proč bychom měli takhle nálepkovat? To je přesně to, co společnost rozděluje.

Když někoho označíte parazitem nebo Moravákem, Pražákem, Řepákem, Židem, cikánem, to dělají politici, kteří chtějí někoho rozeštvat. To jsou věci, jež využívají lidé, kteří chtějí ve společnosti vzbudit kontroverzi, nenávist k jiné skupině. Tohle nálepkování, označování tady dělá Miloš Zeman. Jsem Marek Hilšer, lékař, co je na tom špatného? Po celé České republice je řada lékařů. Co to znamená? Mám kamarády na Moravě, nevím, proč bych měl být jiný než oni.

 Mezi občanským a nezávislým kandidátem 

• Když říkáte, že jste občanský kandidát, myslíte, že jste víc občanský kandidát než třeba Michal Horáček nebo Pavel Fischer?

To asi ne. To, že říkám o sobě, že jsem občanský kandidát, neznamená, že někdo jiný není nebo není víc. Samozřejmě je mi vytýkáno, že to říkám. Spíš bych říkal, že jsem nezávislý kandidát. Mně se nepodařilo sehnat padesát tisíc podpisů, nicméně šel jsem tedy za nějakými senátory, které jsem vnímal jako nezávislé.

Jim se pravděpodobně projekt člověka, který není spojen s nikým z politických elit, který vychází z ulice, z lidu, líbil a dali mi možnost, abych kandidoval, takže nejsem spojen s žádnou politickou stranou, ani s žádným zájmem.

Senátoři, kteří mě podpořili, jdou napříč spektrem. Je tam řada nezávislých senátorů, takže nejsem ani politický kandidát. V tomto ohledu se fakticky považuji za občanského kandidáta. Formálně to tak možná není, protože formálně jsem se do prezidentské volby dostal díky podpisu jedenácti senátorů, měl jsem však 43 tisíc podpisů občanů, takže jsem takový hybrid, ale fakticky a obsahově občanský kandidát jsem.

Můžete získat padesát, sedmdesát nebo sto tisíc podpisů, když za vámi někdo přijde a řekne, dám ti tady peníze na kampaň, budeš hájit moje zájmy, nikde se to nebude říkat, zaplatím ti deset stánků, zaplatím ti lidi, kteří budou podpisy sbírat, to se dá. Měl jsem malý tým, který mně pomáhal, ale sehnat padesát tisíc podpisů bez velkého finančního zázemí je těžké. I kandidát, který podpisy sežene, vůbec nemusí být občanský ve smyslu, že to je občan, který není svázán s politickými elitami.

• Důvody, proč se vám nepodařilo podpisy občanů sebrat, tedy byly hlavně finanční?

Bylo to několik důvodů. Zaprvé jsem podpisy začal sbírat už rok předtím a říkal jsem si, že rok bude dostatečná doba, abych je mohl sehnat. Nicméně zhruba měsíc poté, co jsem je začal sbírat, vláda přišla s tím, že bude měnit zákon a podmínky sběru podpisů, že se bude navíc uvádět občanka na petiční archy. Schvalování zákona trvalo tři čtvrtě roku v podstatě až někdy do března, takže od srpna do března byla nejistota, jakým způsobem se budou podpisy sbírat, jestli tam bude, nebo nebude občanka.

Kandidáti, kteří už kandidaturu ohlásili, museli čekat, protože sbírat čísla občanek bez toho, aniž by to bylo v zákoně, je podle mě neseriózní a nefér vůči občanům. Naopak sbírat je zase bez čísel občanek by znamenalo zneplatnění jednak práce lidí, kteří podpisy sbírali, jednak vůle těch, kteří to podepsali, takže tam mně byl zkrácen čas na to, abych mohl sbírat.

Marek Hilšer | zdroj: Filip Jandourek/Tiscali.cz

Druhá věc jsou samozřejmě finance. Měl jsem spočítáno, že kdybych měl zhruba deset stánků a mohl jsem zaplatit lidi, podpisy bych sesbíral. Čím bylo blíž volbám, tím rychleji mi přibývaly, dokonce mi potom lidé velkou část podpisů poslali i poštou. Další věc je, že jsem neměl třeba peníze na reklamu, jako měli jiní kandidáti, protože nejsem taková celebrita. Nestála za mnou žádná PR agentura, kterou bych si zaplatil, takže rozhovory v televizi se mnou nebyly jako s jinými. Neměl jsem hezké rozhovory v různých časopisech.

• Zároveň mediálních výstupů s vámi není zase úplně málo.

Teď ne samozřejmě, ale jiné to bylo při sbírání podpisů, jiní kandidáti měli okamžitě interview v ČT24. Nestěžuji si na to. Jenom chci říct objektivní fakta, kdy startovací čára byla v tomto ohledu odlišná, ale počítal jsem s tím, beru to, jak to je.

Když už jsem tedy měl podpisy a lidé mi dali důvěru a zjistil jsem, že to nestihnu, nechtěl jsem to hodit za hlavu a řekl jsem si, že zkusím oslovit senátory. Musím se přiznat, že jsem nečekal, že by podpořili někoho z ulice, když to tak řeknu, ale přesto jsem to zkusil a ukázalo se, že to je možné.

• Prezidentskou kandidaturu jste oznámil úplně jako první.

Myslím, že tam byl ještě nějaký pan Sládek.

• Ale ze současných kandidátů jste byl první.

Ano, bylo to, myslím, 27. července 2016.

• Na rozdíl od dalších kandidátů, třeba Mirka Topolánka, jste nevěděl, kdo všechno se bude prezidentského klání účastnit. Změnilo by se na vašem rozhodnutí kandidovat něco, kdybyste věděl, kdo všechno jsou vaši protikandidáti?

Vždycky říkám: moje kandidatura byla motivována tím, že mně a přátelům, se kterými jsme o tom spolu hovořili, chyběl opravdu občanský nezávislý kandidát, jak říkám takový Marťan, a neměli jsme jistotu, že bude. Dalo se předpokládat, že bude Miloš Zeman, že bude někdo od pana Babiše, pak se ukázalo, že Miloš Zeman s panem Babišem se spojili.

Tehdy jsem si myslel, že politické strany nebudou mít odvahu někoho navrhnout. A jak se ukázalo, kromě ODA a Realistů nikoho nenavrhly, takže se potvrdilo, že do určité míry jsem měl pravdu. Kdybych věděl, kdo bude kandidovat, stejně bych do toho šel, protože tam není nikdo, kdo by splňoval představy o kandidátovi, které si myslím, že mají lidé, kteří mě podpořili.

Jak se ukazuje, moje kandidatura není nesmyslná. Když se podíváte na anketu na iDNES.cz Otázka pro prezidenta, vedu tam před ostatními kandidáty, nebo když se podíváte na anketu Prezident 21. Je to samozřejmě komunita, která je na internetu, ale jsem druhý. Probil jsem se na druhé místo, takže to není marné. 

 Zastupitelská demokracie, nebo její hybrid?

• Kromě medicíny máte vystudovanou i politologii. Říkáte, že Česká republika je parlamentní demokracie. Hodí se do parlamentní demokracie přímá volba prezidenta?

Je to už taková její hybridizace, ke které došlo. Chápu, proč to poslanci udělali, jestli si vzpomenete na poslední volby parlamentem, kdy volil Václava Klause proti panu Švejnarovi, tehdy tam docházelo k vydírání poslanců. Sledovali jsme korupci v přímém přenosu.

Rozumím poslancům a senátorům, že už to nechtěli znovu absolvovat a že možnost volby dali lidem. Dnes toho asi řada z nich lituje, jak se aspoň vyjadřují, ale už to je, jak to je. A přiznám se, že raději než sledovat to, co se odehrávalo v parlamentu, jsem raději pro přímou volbu. Parlament, poslanci se dají často lépe ovlivnit nějakou úzkou zájmovou skupinou než celá společnost.

• Bylo podle vás zavedení přímé volby dostatečně promyšlené? Vedla se předtím opravdu důkladná diskuze, která by odpovídala tomu, jak závažný krok to byl?

Celá řada lidí, kteří té věci rozumějí a kteří se zabývají ústavním právem a vůbec politickými systémy, byla proti tomu. Jestli tam byla dostatečná diskuze, teď nechci soudit, přímo jsem to nesledoval. Myslím, že to nespadlo úplně z čistého nebe, pokud si dobře vzpomínám, dlouho se o tom diskutovalo. Nebylo to tak, že by se to přijalo za půl roku, ale diskuze tam probíhala a politická elita se rozhodla, jak se rozhodla.

• Ptám se na to, protože se mi zdá, že je určitá paralela mezi přímou volbou prezidenta a aktuálně zvažovaným zákonem o obecném referendu, o kterém říkáte, že by přijatý být měl, ale měla by mu předcházet důkladná diskuze. Nehrozí něco podobného jako s přímou volbou, že toho pak bude leckdo litovat?

To si nemyslím. Když se volí nějaký reprezentant, pořád volíte osobu, která má určitou odpovědnost, která přebírá odpovědnost za své politické činy, za své politické jednání. Kdežto referendum vnímám jako nástroj, to není člověk, to je nástroj, kterým snímáme rozhodování z politiků a dáváme ho lidu. Je pravda, že také snímáme rozhodování politiků z volby prezidenta, ale přece jen v tom cítím rozdíl.

• Takže myslíte, že referenda, které by probíhala podle obecného zákona, by nemohla vést k hybridizaci parlamentní demokracie?

Přiblížíme se k přímé demokracii na úkor zastupitelské, tak to je, nicméně pro tuhle změnu nejsem nějakým radikálním způsobem. Pojďme diskutovat o tom, pro co by referendum mělo sloužit, pro jaké otázky, ale rozhodně bych tuhle přímost neposiloval, co se týče referenda.

• Jaké by měly být parametry referenda, aby plnilo pozitivní roli, ale zároveň neoslabovalo parlamentní demokracii?

Zaprvé v referendu vidím několik problémů, které by bylo třeba vyřešit, než bychom přistoupili k tomu, že bychom ho používali pro kdeco. Ale první věc je, že referendum jako takové snímá odpovědnost z politiků a dává ji lidem. To rozhodování je však určitým způsobem anonymní, lidé přijdou, nabídne se jim nějaká otázka a pak se řekne, je za to odpovědný lid. Politici, když si třeba nevědí rady nebo když nechtějí přijmout odpovědnost, řeknou: 'dáme to rozhodnout lidu'. A to vidím jako problém.

Další problém spatřuji v tom, určitě se vám možná někdy stalo nebo ve vašem okolí, že jste sledoval, že někdo někoho pomluvil. Vytvořil fámu, kterou člověk mohl jen velmi složitě vyvrátit a trvalo nějakou dobu, než se třeba obhájil.

Podle mě to může takto fungovat i s referendem s jednou danou parciální otázkou, kdy se veřejné mínění může změnit například vypuštěním lži nebo hoaxu těsně před referendem. Ovlivníte tak veřejné mínění, které potom udělá rozhodnutí na dlouhou dobu dopředu a může to mít dalekosáhlé důsledky s tím, že se pak ukáže, že buďto byla vypuštěna fáma či nepravdivý údaj.

V momentě, kdy se tady vede hybridní válka z Ruska, vidíme, že Rusko se snaží sociálními sítěmi atd. ovlivnit veřejné mínění, ovlivnit volby. Byli jsme toho svědky ve Spojených státech, kde to řeší, ve Velké Británii při brexitu a dokonce snad i při referendu v Katalánsku, v tom vidím problém referenda.

Další problém je, aby v referendu nerozhodovala menšina o většině, aby to nebylo tak, že k referendu přijde 30 procent lidí, půlka něco odhlasuje, je to 15 procent z celé populace a 75 procent lidí se potom diví, protože to třeba nepovažovali za důležité. Referendum tak může být problém ve chvíli, kdy není zajištěno, že to bude opravdu většina.

V referendu je také vždy otázka ano/ne a na některé problémy se tak podle mého názoru nedá odpovědět. Musely by se dát další podbody k tomu, co by znamenalo ano, protože často to ani politici neřeknou, a pak dochází k rozdělení společnosti 49 procent a 51 procent, jak to bylo v brexitu. Dochází k velkému napětí, což vidím jako další nedostatek referenda.

• Není při všech problémech, které popisujete, jednodušší nechat současnou praxi, kdy mohou být vyhlášena ad hoc referenda a neexistuje zákon o obecném referendu?

Při ad hoc referendech může zase dojít k tomu, že jsou tady politici, kteří jsou schopni určitou menšinu zmanipulovat, aby se přijalo nějaké ad hoc referendum, a to opravdu vidím jako problematické, když si třeba uvědomím, že takový anšlus nebo odtržení Sudet byly dělány také referendem. Hitler řekl, ano, dáme vám možnost, abyste rozhodli.

Marek Hilšer | zdroj: Filip Jandourek/Tiscali.cz

V momentě, kdy jste schopen zmanipulovat půlku veřejného mínění tím, že ovládáte 30, 35 nebo 40 procent mediálního trhu a máte k tomu ještě politickou moc, můžete zásadním způsobem rozhodnutí v referendu ovlivňovat. Nechal bych to opravdu na odbornících, reprezentantech, zastupitelích, kteří mají možnost zvažovat celou řadu aspektů rozhodnutí.

Mají za to být odpovědní a v případě, že udělají rozhodnutí, potom se řekne 'před pěti lety jste rozhodl tak a tak', a to je podle mě princip zastupitelství. Odpovědnost je jasně dána, někdo za tou myšlenkou musí jít, přesvědčit lidi, aby ho zvolili, a pak bude rozhodovat o dané otázce.

• Teď to trochu vypadá, že referenda nechcete vůbec.

Ne, to neříkám. Můžeme se rozhodovat třeba o tom, jestli chceme vstávat o hodinu dřív nebo o hodinu později, zda zavést letní čas či změnit letní čas. Jsem ten poslední, kterého by mohli obviňovat z toho, že nechce, aby lidé mluvili do politiky, ale mám spíš přístup, že máme zastupitele a občané mají být aktivní v tom, aby na ně apelovali, oslovovali je, chodili za nimi, vytvářeli třeba občanská sdružení s určitým svým zájmem, která potom budou zastupitele interpelovat, a oni potom ať rozhodují.

Vždycky jsem se tak choval, organizoval jsem třeba různé demonstrace. Když se mi nelíbilo, jakým způsobem Topolánkova vláda chtěla zprivatizovat nemocnice, jako študáci jsme šli a udělali jsme demonstraci a politiky jsme na to upozornili. Dokonce jsem potom vystupoval v televizi jako zastupitel Akademického senátu Univerzity Karlovy a oni od toho ustoupili.

To je podle mě aktivní občanský přístup, kdy se opravdu o to zajímám. Mám problém, jdu za tím politikem a řeknu mu: řešte to. Ne že politik hodí něco na lidi, třeba složitý problém ohledně rozhodování o zahraniční politice, kde často může dojít k ovlivňování veřejného mínění. Takže to nevidím jako šťastný nástroj.

 Demokracie bez demokratických stran?

• V rozhovoru pro Českou televizi jste řekl, že vznik vlády hnutí ANO, která by se opírala o hlasy SPD a komunistů, vnímáte jako ohrožení demokracie. Co přesně by české demokracii v takovém případě hrozilo?

Podívejte se, pan Babiš je člověk, který má obrovský vliv v ekonomické sféře v určitém odvětví, má obrovský vliv v mediální sféře, protože si koupil část mediálního trhu, a nyní má i obrovský vliv v politické sféře. To je obrovský střet zájmů, dochází ke koncentraci moci mediální, ekonomické i politické, a to už přestává být demokracie. V momentě, kdy není kontrola daného politika nebo je omezena, protože vlastní média, může ovlivňovat veřejné mínění a manipulovat s ním.

• Jsou i další média než média Andreje Babiše.

Ano, to máte pravdu, ale na druhou stranu mediální moc v rukou politika, to přece nemůžete zpochybňovat, je něco, co by nemělo být. To je obrovský střet zájmů a omezení demokracie. Jestliže má jeden politik výhodu oproti jinému v tom smyslu, že může ovlivnit tři miliony lidí svými médii, je to protisystémové, je to obrovský střet zájmů. To už spíše směřuje k oligarchizaci politiky.

• Znamená to, že by stejným ohrožením demokracie byla jakákoli menšinová vláda Andreje Babiše, ať by byla podporovaná Tomiem Okamurou, komunisty nebo třeba ODS a Piráty? Není tedy důležité, kdo ji podpoří, ale že se Andrej Babiš stane premiérem?  

Jednak to, určitě, protože, jak říkám, je tam obrovský střet zájmů. Menšinová vláda jako taková, když není složená z koaličních partnerů, kteří vidí do toho, jak vláda rozhoduje, je samozřejmě problém. Myslím si, že vláda by měla být většinová. Měla by mít podporu parlamentu, aby mohla vládnout. Zavádět tady protiústavní novoty v tom smyslu, že zde bude vládnout čtyři roky menšinová vláda, to je přece nesmysl, logický nesmysl.

• Je podle vás chyba ostatních politických stran, že s Andrejem Babišem nechtějí jít do vládní koalice, a tím pádem ho tlačí, jak říká, do spolupráce s komunisty a SPD?

To je na rozhodnutí každého. Pokud máte s někým špatnou zkušenost a víte, že to je člověk, se kterým se nemůžete dohodnout, protože nerespektuje dohody, nerespektuje vás jako partnera, s takovým člověkem do holportu nepůjdete. Nebudete si brát za manželku někoho, u koho nemáte důvěru v to, že vás nepodrazí. Jestli strany mají opravdu takovouto obavu, respektuji to.

Je to jejich chyba, anebo chyba Andreje Babiše, který má malý koaliční potenciál? Zamysleme se nad tím, jak se Andrej Babiš chová, co je to za personu. Nevinil bych z toho strany. Druhá věc je, že jestliže Andrej Babiš vnímá, že je tlačen do spolupráce s SPD a komunisty, je to jeho rozhodnutí, je to jeho morální boj, jestli to udělá, nebo neudělá. Pokud chce vládnout za každou cenu, pokud chce vládnout i s těmi stranami, je to jenom a jenom na jeho rozhodnutí, respektive na rozhodnutí jeho hnutí.

• Jak byste odpověděl na otázku, zda hnutí ANO, SPD a KSČM jsou demokratické?

Demokratickou stranu vnímám tak, že jsou zde různé názorové proudy, existuje v ní opozice, vnitřní diskuze a předseda se nevolí tak, že by dostal 99 procent hlasů. Jak SPD, tak ANO vykazují prvky strany jednoho muže, jednoho silného lídra bez zásadní vnitřní diskuze nebo zřetelné, v tom je shledávám jako nedemokratické. U komunistů zřejmě vnitřní diskuze probíhá, ale na druhou stranu zase ideologicky, pokud jsou tam lidé, kteří plédují pro stalinismus, což znamená třídní nenávist…

• Myslíte, že stačí, aby v politické straně, která má desetitisíce členů, bylo několik lidí, kteří mají nedemokratické názory, a už je nedemokratická celá strana?

Pokud jsou tam lidé, kteří se pohybují ve vysokých funkcích a mají tyto názory, a jejich strana se od toho nedistancuje, tak tito lidé tam mají vliv a znamená to, že takové názory tam mohou být. Pro mě už to směřuje k tomu, že to jsou lidé, kteří nevyznávají demokracii a liberální demokracii. Nikdy nevíte, jakou pozici tam nakonec zaujmou, mohou třeba prodemokratičtější křídlo ve straně zahubit, takže je to nebezpečné.