V morálce je síla, zbytek je pouhopouhý obchod, vzkazuje Drahoš

ROZHOVOR - Magazín autor: Jaroslav Bican

Jsem odhodlaný, rozhodný a výrazný ve všem, co je důležité pro naši zemi, nic jiného v tuto chvíli není důležité, říká v rozhovoru pro Tiscali.cz prezidentský kandidát Jiří Drahoš. Hovoří také o tom, co pro něho znamená být silný prezident.

Jiří Drahoš

Jiří Drahoš,zdroj: Profimedia.cz

  • Mirek Topolánek říká, že by jako prezident byl silnou protiváhou silnému premiérovi – vnímáte to stejně? Chtěl byste být jako prezident silnou protiváhou premiéra?

Především chci být a v případě zvolení budu silný prezident, kdybych si měl myslet něco jiného, nikdy bych se pro kandidaturu nerozhodl. Vůči premiérovi či spíše kandidátovi na premiérskou funkci, ať už to bude kdokoli, budu vystupovat z pozice svých ústavních pravomocí, které v tomto ohledu nejsou malé.

Základní cíl pro mne je: země potřebuje stabilní vládu, která získá důvěru ve sněmovně a nebude se opírat o extremistické strany. Věřím, že k naplnění tohoto cíle přispějí ostatní demokratické strany ve sněmovně. Není to snadný úkol, ale silný prezident musí vynaložit svoji sílu pro to, aby jej naplnil. 

  • Je podle vás síla vlastnost, která je v dnešní době pro hlavu státu nepostradatelná?

Určitě, ale není zdaleka jediná. Síla musí mít v první řadě cíl, který je prospěšný občanům této republiky. Síla tedy není v tom, že (prezident) pouze prosadí nějaký svůj osobní záměr. Nebude-li sloužit zemi, není to pravá síla, ale pouhopouhá konstelace, obchod. Pro mne pak musí být síla spojena se schopností spojovat, získat pro řešení věci co největší podporu, a to slušně, čestně, otevřeně a bezúhonně. Celý svůj život jsem takto jednal a do boje nejdu proto, abych se nemohl podívat do zrcadla. 

  • Není ale právě například rozhodnost, odhodlanost a výrazné postoje něčím, co lidé od svého prezidenta očekávají?

Samozřejmě že je! Rozumím tomu, že někteří moji protivníci, nemaje nic lepšího, prohlašují moji rozvahu za nerozhodnost. Věřím ale ve zdravý rozum všech, kdo se mohou s mými postoji a názory na všechny podstatné otázky doby bez problémů seznámit. Jsem odhodlaný, rozhodný a výrazný ve všem, co je důležité pro naši zemi, nic jiného v tuto chvíli není důležité. 

  • Je možné skloubit to, aby prezident společnost spojoval, a přitom nebyl šedou myší? Není to tak, že čím jasnější a uchopitelnější názory prezident má, tím více je pro část společnosti nepřijatelný a tím pádem ji rozděluje?

Co je ale na schopnosti spojovat šedého? Není to právě to, co kandidáti rádi slibují, ale zdaleka ne všem to lidé věří? Kdo chce, snadno se přesvědčí, jak konkrétní názory mám. Na budoucnost země, na její zakotvení v Evropě, na to, jak zajistit naše bezpečí a prosperitu, jak zlepšit životní podmínky lidí, jak obhájit demokracii i svobodu současně, což není triviální úkol. 

  • Můžete říci jednu pozitivní vlastnost či charakteristiku o každém z vašich prezidentských protikandidátů? 

V různé míře, neboť každého až tak dobře neznám. Začnu Milošem Zemanem, kterého považuji za svého hlavního protivníka. Plusový bod má u mne za snahu o silnou ekonomickou diplomacii (ale sám ho hned shazuje kvůli převládající orientaci na země, které zas tak velký podíl na naší rostoucí ekonomice nemají a žádné efektivní investice jsme od nich doposud neviděli).

Michal Horáček: v mnoha věcech ohledně orientace naší země se shodujeme a líbí se mi jeho aktivita, s níž se věnuje kampani v regionech. Marek Hilšer: sympaťák, dobrý partner do debaty, nekope pod pás. Mirek Topolánek: výřečný, zkušený politik, rutinér. Pavel Fischer: solidní diplomat, jistě mu jde o dobrou věc.

Jiří Hynek: moc o něm nevím, ne ve všem se shodujeme, ale korektní. Vratislav Kulhánek: udělal hodně dobrého pro náš průmysl, v kampani se moc neprojevuje. Petr Hannig: nadšený propagátor vlastních myšlenek, které ale bohužel nepovažuji za dobré pro naši zemi. 

  • Z vašich protikandidátů se vám názory i celkovým profilem blíží bývalý diplomat Pavel Fischer. Podle čeho by se měl rozhodnout volič, který mezi vámi dvěma váhá? 

Jednoznačně podle toho, kdo má větší šanci porazit Miloše Zemana

Elitářské vidění světa

  • Politolog Jiří Pehe ve svém nedávném textu "Česko: (ne)bezpečná montovna strachu a průměrnosti", který vzbudil velké reakce, mimo jiné napsal: „Česká republika je už od rozpadu Československa tím, co ze společného státu 'zbylo'. Je to společnost krčící se ustrašeně ve své kotlině. Ve jménu často vzývané 'pohody', 'bezpečí' a 'klidu' nejen neusiluje o aktivní vůdčí roli téměř v ničem, ale postupně vyklízí i pozice v oblastech, kde dříve jakýchsi mezinárodních úspěchů dosahovala. Třeba v kultuře." Souhlasíte s ním? V čem se případně mýlí?

Takto řečeno je to na můj vkus příliš elitářské vidění světa. Naštěstí jsou u nás tisíce schopných lidí, od průmyslu přes vědu ke kultuře a sportu, kteří svými činy dokazují opak. Aniž by měli potřebu to hlásat jako nějakou oběť vlasti, aby neměla "špatnou pověst".

Jeden varovný prst bych ale v této souvislosti viděl: nenaučili jsme se zatím dobře formulovat, natož hájit, naše vlastní zájmy mezi svými partnery, v prostředí EU. Raději kritizujeme, co všechno nám z Bruselu přikazují, než abychom dokázali vznášet argumenty a hledat spojence pro jejich prosazení. To je jedna z věcí, kterou bych rád jako prezident změnil. 

  • Měl by být prezident někým, kdo občanům říká i věci, které nechtějí slyšet? Je to vůbec možné ve chvíli, kdy je volen lidmi přímo, takže je tlačen do toho jim spíše lichotit? 

Prezident musí především mluvit pravdu a hájit ji. Jeho povinností je dělat to tak, aby tomu lidé porozuměli a pomohlo jim to se rozhodnout, co je správné. Lichocení je strašně krátkozraká strategie. Běda zemi, kde by měla úspěch trvalejší než jedno volební období. 

  • Vymezujete se proti tvrzení, že Češi jsou národ "Švejků". Co pro vás postava Švejka představuje? Proč ji vnímáte negativně?

Já vnímám jako negativní ten význam, který byl tomuto přirovnání časem přiřknut. Tj. Švejk jako někdo, kdo hledí za každých okolností jen na to, aby měl z každé situace sám prospěch, bez ohledu na to, co tím způsobí. Ale Švejk jako zrcadlo, jako výklad nesmyslnosti různých způsobů manipulace s lidmi, jako protiváha tak časté úřední hlouposti, tuposti byrokracie, která stravuje sebe sama, jako zdravý lidský rozum, to je jiná káva. 

  • Na svých webových stránkách píšete, že "my všichni musíme znovu společně objevit, co znamená slovo vlast". Máte pocit, že je u nás vlastenectví na ústupu, že ho prožíváme nedostatečně? Případně proč se tak děje? 

Za tím si stojím. Mrzí mne, že nejčastějšími vnějšími projevy vlastenectví jsou v lepším případě jen vlajky po vítězství v hokeji, v nejhorším případě akce "holých lebek" (to je ovšem pravý opak vlastenectví). Na jednu stranu je v nás sympatický rys národa, který si nedělá nárok na vládu nad svým okolím, natož nad světem. Ale rád bych posílil vlast v nás jako jeden důležitý rozměr všeho, co děláme, co se nám podaří, čím zaujmeme.

Každý úspěch je dílem našeho individua a částečně také dílem prostředí, které nás formuje, včetně vlasti. A proč to nedat najevo i symboly, jako jsou třeba vlaječky na domech, alespoň ve slavnostních dnech? Pro začátek by to stačilo, když k tomu přidáme trochu více pýchy na naše hrdiny, ať už ty, kteří za vlast obětovali svoji svobodu či dokonce život, nebo třeba ty, kteří zachraňují životy jiných a riskují při tom ten svůj. 

Historicky i politicky o uzavřenou věc

  • Na svém webu zdůrazňujete: "Naše země se přitom nikdy neuzavřela sama do sebe. Náš prostor dýchal se sousedy, v dobrém i zlém. Byl svým způsobem společný, za což vděčíme i dědictví národů, které se na našem území v posledních dvou tisících let objevily. Slouží ke cti našim předkům, že v naší historii není typické násilí vůči lidem jiných jazyků či národností." Platí to stále? Neexistuje u nás vedle tradice otevřenosti i tradice uzavírání se do sebe? 

Ano, to jsou dva póly naší existence. Úkolem veřejných činitelů je vyzdvihovat ty kladné rysy a varovat před těmi zápornými. 

  • Jak v tomto smyslu nahlížíte na Benešovy dekrety, na divoký odsun před jejich vyhlášením a následné vyklizení československého pohraničí na základě dekretů? 

Historicky i politicky jde o uzavřenou věc. Myslím, že jsme se s událostmi oné doby vyrovnali více než dostatečně. Dostatečně jsme upozornili na kontext doby, v níž se toto vše odehrálo, a postavili se čelem k excesům, které byly reakcí na násilí předcházející. 

  • K české státnosti se na svém webu vyjadřujete takto: "Dlouhá staletí, v průběhu kterých si naši předkové spravovali svoje záležitosti sami ve vlastním státním útvaru, vytvořila silné pouto Čechů, Moravanů a Slezanů s vlastní zemí – vlastí. Bylo proto přirozené, že se před necelými sto lety naši prarodiče rozhodli obnovit státní útvar v hranicích, které jsou nám vlastní." Nezmiňujete se o Slovácích. Bylo stejně tak přirozené, že součástí vzniklého státního úvaru byli i oni a území dnešního Slovenska? A které státní hranice jsou nám tedy vlastní, ty dnešní, nebo ty z roku 1918?

Po staletí se formoval státní útvar Čechů, Moravanů a Slezanů. Slovensko se stalo jeho součástí po rozpadu nám všem „společné“ říše jakožto území v mnohém příbuzné, i když historicky se vyvíjelo v poněkud odlišném prostředí. Vznikl tak politicky, občansky integrální celek. Dějinně daleko problematičtější, jak se bohužel brzy ukázalo, byla přítomnost silné německé menšiny.

Dějiny nelze dost dobře posuzovat pod úhlem "co kdyby", ale stejně věřím, že náš stát by za "normálních" okolností mohl existovat i v podobě, založené v roce 1918, pokud by na území samotného Německa nezvítězil agresivní nacismus. V konfliktu občanského a nacionalistického vidění světa tehdy občanský princip prohrál. Kéž by to zůstalo navždy jako memento.  

  • Bylo podle vás rozdělení Československa nevyhnutelné? Nemělo se konat referendum, zda si občané jeho rozpad skutečně přejí?

To zůstane věčnou otázkou. Já sám jsem si rozhodně rozdělení nepřál, stejně jako – věřím – naprostá většina obyvatel české části státu. Ale stáli jsme před rozhodnutím, zda za každou cenu "nutit" Slováky udržet stát pohromadě, když jejich demokraticky zvolená reprezentace chtěla když ne samostatnost de iure, tak alespoň de facto. Referendum by se mělo tak jako tak konat vlastně jenom na Slovensku, s otázkou, zda si přejí zůstat.

V Čechách by to moc smysl nemělo. Ale ani k tomu nebylo dost dobře možné Slováky tlačit. Kromě toho byla jedna důležitá dobová okolnost: my v české části jsme tehdy měli diametrálně odlišnou představu o tom, jak důsledné mají být reformy, jak důsledné má být odvržení pozůstatků komunismu. To nás tehdy dělilo možná více než nějaké národní sentimenty.

Dnes jsme partnery v jednom společném prostoru Evropské unie a dokázali jsme se k tomu propracovat v klidu a míru. Málokdy si to dnes uvědomujeme, ale od listopadu 1989 už žijeme delší dobu ve svobodě, než jsme kdy žili svobodně pohromadě. Ano, i přesto ve mne vzpomínka na Československo stále žije, ale jsme už zase dlouho každý sám. 

  • Pokud by se náhodou stalo, že nepostoupíte do druhého kola prezidentské volby, je už nyní něco, co vnímáte jako své slabé místo, ať už vás jako kandidáta či své volební kampaně?

A co kdybych Vám to prozradil až po volbách :-)

Tagy: Slovensko Česko domácí Evropská unie přímá volba prezidenta Československo Benešovy dekrety český prezident česká politika

Zdroje: Vlastní