Tragický osud Einsteinova syna ukazuje, jak tenká hranice je mezi úspěchem a zkázou

Albert Einstein je považován za nejslavnějšího vědce moderní doby. Jeho teorie relativity zásadně změnila chápání času a prostoru a rovnice E = mc² zlidověla natolik, že ji zná i ten, kdo se o fyziku nikdy nezajímal. Einsteinův život ale nebyl jen sledem vědeckých triumfů. Vedle role geniálního fyzika byl také manželem a otcem, a právě jeho rodinný příběh skrývá jednu hluboce tragickou kapitolu.

Z prvního manželství s Milevou Marićovou měl Albert dva syny, Hanse Alberta a Eduarda. Starší Hans se vydal ve stopách technických věd, stal se uznávaným inženýrem a později emigroval do Spojených států. Osud mladšího Eduarda byl však zcela odlišný a mnohem bolestnější.

Dětství a naděje zvaná Eduard

Eduard Einstein se narodil 28. července 1910 v Curychu. Když mu byly čtyři roky, rodina se kvůli Albertovu působení přestěhovala do Berlína. Krátce nato se však manželství Alberta a Milevy rozpadlo a Mileva se s oběma syny vrátila do Švýcarska. Přestože rodina žila odděleně, Albert se snažil se svými dětmi zůstávat v kontaktu, navštěvoval je a brával je s sebou na cesty.

zdroj: Profimedia.cz

Eduard byl od dětství churavý a značnou část mládí strávil v nemocnicích a sanatoriích. Jeho zdravotní stav otce znepokojoval natolik, že se obával, zda jeho syn někdy povede plnohodnotný život. Navzdory těmto obavám Eduard ve škole vynikal. Miloval umění, poezii a hudbu, sám psal básně a tvořil. Pod vlivem otcova doporučení se začal intenzivně zajímat o díla Sigmunda Freuda, která v něm probudila silný zájem o psychiatrii.

V roce 1929 nastoupil na Curyšskou univerzitu, kde studoval medicínu se zaměřením na psychiatrii, stejně jako jeho otec zde kdysi studoval fyziku. Přestože studijně obstával, tíha slavného jména a neustálé srovnávání s otcem na něj doléhaly stále silněji. Situaci zhoršil i nešťastný milostný vztah se starší ženou, který skončil rozpadem a hlubokým psychickým otřesem.

Nemoc, odloučení a život v ústavu

Ve dvaadvaceti letech se Eduardův psychický stav dramaticky zhoršil a lékaři mu diagnostikovali schizofrenii. Po pokusu o sebevraždu byl poprvé hospitalizován v psychiatrické nemocnici Burghölzli v Curychu. Následovala dlouhá léta opakovaných pobytů v ústavu a léčby, včetně elektrošokové terapie. Rodina byla přesvědčena, že tehdejší metody Eduardův stav spíše zhoršily. Postupně došlo k vážnému poškození jeho schopnosti souvisle myslet i mluvit.

Rok 1933 přinesl další zlom. Albert Einstein byl kvůli nástupu nacismu nucen opustit Německo a emigrovat do Spojených států. Starší syn Hans s ním odešel, Eduard však kvůli svému zdravotnímu stavu cestovat nemohl. Otec se s ním tehdy rozloučil naposledy. Přestože Albert z Ameriky posílal peníze na synovu péči a udržoval s ním korespondenci, už se nikdy osobně nesetkali.

Po smrti Milevy v roce 1948 zůstal Eduard zcela odkázán na péči psychiatrické kliniky Burghölzli, kde strávil zbytek života. Čas vyplňoval psaním poezie, výtvarnou tvorbou a dopisy otci až do Albertovy smrti v roce 1955. Eduard Einstein zemřel v roce 1965 na mozkovou mrtvici ve věku pětapadesáti let, více než třicet let poté, co svého otce viděl naposledy.

Eduard prožil celý život ve stínu otce, který byl zároveň nepřítomný a nepřekonatelně slavný. Zdědil jeho intelekt i zvídavost, ale duševní nemoc a neúprosné léčebné postupy mu znemožnily naplnit vlastní potenciál. Přesto se až do konce snažil žít život obklopený tím, co měl rád – uměním, poezií a vzpomínkami na rodinu.