Šestašedesátiletý David Edward Clark stojí na úpatí hor tyčících se nedaleko města Danang a vzpomíná, jak v roce 1968 se svou jednotkou u hory tábořil. Vyšplhat se až na vrchol nebylo možné, z každého, kdo by se o to pokusil, by se hned stal snadný cíl Vietkongu.

"Dokonce jsme měli nařízeno, že tábor nesmíme nikdy opustit beze zbraně. Tak jsem celý den chodil se svou M16 a strkal ji do obličeje každému Vietnamci, kterého jsem potkal. Mužům, ženám, dětem, … Chtěl jsem, aby se mě báli. Měl jsem tak větší šanci, že přežiju," vzpomíná Clark v reportáži britského serveru BBC.

Čtyřicet let poté se vrátil do Vietnamu, nikoli už bojovat s komunisty, ale začít nový život. Je jedním ze zhruba stovky, možná více amerických vojenských veteránů, kteří se ve Vietnamu usadili. Většina z nich se vrátila do města Danang, ve měli Američané největší vojenskou základu v Indočíně, a kam první vojáci vstoupili v roce 1965.

Desetitisíce veteránů války ve Vietnamu spáchaly po návratu sebevraždu. Většinou se vojáci nebyli schopni srovnat s tím, co vše byli nuceni ve službě dělat. Kromě členů Vietkongu byli mezi oběťmi i civilisté | zdroj: Profimedia

Když se Clark vrátil do Států, neuplynul ani den, kdy by si na prožitou válku nevzpomněl. Pronásledovaly ho noční můry, trpěl přeludy, že ho chce v noci přepadnout Vietkong. "Jediný způsob, jak vzpomínkám uniknout, bylo se opít. A tak jsem pil, a hodně," popisuje svůj příběh, pod který by se mohly desetitisíce jiných amerických veteránů vyslaných do "cizí" války na druhý konec světa.

V roce 2007 se Clarkovi konečně podařilo udělat za svou minulostí tlustou čáru. Potřeboval se kvůli tomu vrátit na místo, kde jak mladý voják trávil bezesné noci plné strachu. Poprvé vystoupal na vrchol hory, která oddělovala jeho četu od nepřítele.

"Na vrcholu jsem měl pocit klidu jako nikdy předtím. Nebyly tam už žádné bomby, žádné další boje, žádné stíhačky létající nad hlavami. Až pak jsem si uvědomil, že válka skončila," říká.

Únik k alkoholu, drogám a sexu

Odhaduje se, že Vietnam po roce 1990 navštívily desítky tisíc válečných veteránů. Většinou se zdrželi pár dní a mířili do míst, kde sloužili. Desítky let po pádu Saigonu, dnešního Ho Či Minova města, stále nechápou, za co vlastně tenkrát bojovali.  

Možná i proto po válce velká část z nich skončila jako trosky. To je případ i nyní taktéž 66letého Richarda Parkera. Po návratu z fronty se dvacet let bezcílně protloukal životem. "Žil jsem v podstatě jako tulák, který pracoval v restauracích a putoval od města k městu. Bylo by mi jedno, jestli jsem živý nebo mrtvý," vypráví.

Také jeho pronásledovaly noční můry a válečné vzpomínky se mu vracely. "Když jsem šel do války, měl jsem vymytý mozek. Chtěl jsem zabíjet komunisty. Když jsem ale z Vietnamu odjížděl, měl jsem ty lidi rád. Jak mohli být nebezpeční? Vždyť si jen chtěli obdělávat pole s rýží a mít rodinu," říká Parker.

Desítky tisíc sebevražd

Posttraumatickou poruchou dodnes trpí jedenáct procent veteránů z Vietnamu, desítky tisíc jich spáchaly sebevraždu.

Pro Parkera byl jediný způsob, jak zahnat své démony, návrat do Vietnamu. Radí to všem veteránům. "Dokud se nevrátí, budou si Vietnam pamatovat jako válečnou zemi," vysvětluje muž, který s úsměvem říká, že konečně našel duševní rovnováhu a může se radovat ze života.

Zatímco Parkera i Clarka do Vietnamu zavedl pocit marnosti svého života, Larry Vetter věřil, že svou návštěvou alespoň částečně odčiní křivdy, kterých se americká armáda na místních obyvatelích dopustila.

Američtí veteráni se vracejí do Vietnamu. Cítí, že potřebují odčinit svou část viny za životy obyvatel. Často míří do nemocnice, kde se starají o děti narozené s postižením kvůli používání jedovatého postřiku | zdroj: Profimedia

Původně chtěl zůstat jen tři měsíce na konci roku 2012, aby se v rámci pokání staral o dva chlapce, kteří trpí postižením kvůli tomu, že armáda ve válce používala k ničení džungle mimořádně jedovatý a karcinogenní pesticid známý jako Agent Orange.

Nakonec ho pocit viny přemohl. "Mám pocit, že musíme některé věci napravit. Americká vláda to odmítá, tak jsem tu já, abych odčinil svou část," říká Vetter, kterému nikdo neřekne jinak než kapitán Larry.

V zemi zůstal, v 73 letech se oženil se svou vietnamskou přítelkyní a nyní pracuje pro organizaci Děti války ve Vietnamu, která provozuje mimo jiné webové stránky, jež mají svět seznámit s důsledky války. Třeba právě na zdraví obyvatel, jimž se i po letech kvůli zamoření oblasti rodí postižené děti.

I po desítkách let se stále rodí děti s postiženími kvůli použití jedovatého pesticidu | zdroj: Profimedia

Svůj díl viny se v zemi snaží odčinit i sedmdesátník Chas Lehnan. Společně s dalšími dobrovolníky rozváží jídlo, oblečení a přikrývky menšinám žijícím ve vietnamském středohoří. "Během války mi těch lidí bylo líto, ale nemohl jsem jim věřit. Nyní k nim cítím náklonnost," říká Lehnan.

Po roce 1968 se do Vietnamu vydal několikrát. Při jeho poslední cestě na motorce napříč zemí se stalo něco, co by ho tehdy jako vojáka ani nenapadlo. Zamiloval do vietnamské ženy a před dvěma lety se s ní i oženil.

"Dřív jsem měl za to, že jsou Vietnamci ti nejšpinavější všiváci na světě. Teď jsem vděčný, že tu mohu žít. Válka skončila a já vím, že na tomto místě strávím zbytek života. Vím, že mám být právě zde," prohlásil s dojetím.