Tajemství Vladimíra Menšíka, o kterém se léta mlčelo: Slavný herec skrýval obrovskou bolest

Skoro jako by to byl úděl komiků. Veselí, radost a národ burácející smíchem, když mistr humoru rozzáří jeviště, jenže jakmile diváci odejdou a kamery zhasnou... Utrpení, strach, bolest.

„Rozesmávat lidi je prokletí. Bolest a smích k sobě nečekaně patří. Humor je totiž jedna z nejtěžších uměleckých disciplín. Ten, kdo vytváří humor, směje se sice s diváky, ale své endorfiny vyčerpává. Vlastně ho to deprimuje. Komici jsou na tom proti ostatním hercům psychicky nejhůř. Rozesmát lidi je těžší než je uvést do napětí a rozplakat,“ shrnul věc trefně známý psychiatr Miroslav Plzák podle Lidovek.

A svým způsobem to platilo i pro legendu všech legend, veleslavného Vladimíra Menšíka. Ten sice, pokud víme, neskrýval například démona depresí, jakými kdysi trpěl třeba Vlasta Burian, ale zase se pral se zdravotními problémy, odhodlán to na sobě před publikem nedat znát.

Herce prakticky doslova svíralo pod krkem těžké průduškové astma, kvůli kterému se nezřídka ocital na pokraji sil. Jak si můžeme poslechnout třeba ve vzpomínkovém pořadu v Českém rozhlase: Herec často vystupoval ve stavech, ve kterých jeho kolegové už dávno rušili představení.

Menšík byl ale naprosto nezkrotný živel, rebel a komik oddaný řemeslu prakticky až za hrob. Publikum ani kolegy proto vlastně nikdy neodmítl, ať už zrovna trpěl, nebo ne.

Legendární komik se také rád napil a ještě raději si zakouřil, což si s těžkým astmatem samozřejmě moc nerozumělo. Doktor Plzák například vyprávěl kuriózní historku: Menšík, uprostřed zlého záchvatu dušnosti, vpadl na kliniku. Nemohl ani mluvit, jak se dusil, a proto neztrácel čas, sám si za pomocí zubů svázal ruku škrtidlem, zuřivou gestikulací si vyžádal své antiastmatikum a sám si ho vpravil do žíly.

Byl přitom tak sebejistý a rozhodný, že si sestra myslela, že se snad natáčí nějaký film, a ve všem spolupracovala. Ale ono ne, to byl prostě jenom Menšík.

„Tak to mám zase za sebou!“ prohlásil pak herec a rovnou si na oslavu vítězství zapálil cigáro. Přímo na ošetřovně.

Problémy se nicméně zhoršovaly a léky měly i nepříjemné vedlejší účinky: „Bohužel tam došlo i k tomu, že součástí léků byl i efedrin, což je povzbuzující droga, která občas tatínka pozlobila. Z efedrinu měl určité psychické následky. Dvakrát jsme ho museli nechat hospitalizovat, protože jsme ho nezvládali a nevěděli si rady,“ vyprávěl Menšíkův syn pro Blesk.

Nemohl prý ani spát v leže, to se dusil až moc, a tak spal v křesle. Ruce měl rozpíchané skrz naskrz od častých injekcí proti astmatu, které stejně pomalu přestávaly zabírat. A i přesto Menšík tvrdohlavě hrál, tvořil a rozesmával celé davy až do své předčasné smrti. Ta přišla v květnu roku 1988, hercův odkaz ale nezemře nikdy.