Je málo filmů, které po více než půlstoletí stále dokážou vyvolat v divácích ten samý mrazivý pocit, jako v den premiéry. Vymítač ďábla z roku 1973 k nim bezpochyby patří. Dílo režiséra Williama Friedkina a scenáristy Williama Petera Blattyho se zapsalo do dějin kinematografie nejen jako jeden z nejděsivějších filmů všech dob, ale i jako kulturní fenomén, který změnil vnímání hororu. Ellen Burstyn, Max von Sydow a Lee J. Cobb v hlavních rolích vtiskli postavám realističnost a hloubku, díky nimž se celý příběh o posedlosti, víře a zoufalství stal až nepříjemně uvěřitelným. Dívka posedlá neznámou silou se stala symbolem děsu, který nepřichází zvenčí, ale zevnitř člověka.

V době uvedení film vyvolal obrovský rozruch – lidé omdlévali v kinech, noviny psaly o záchvatu paniky a někteří duchovní varovali věřící, aby se projekce raději vyhnuli. Vymítač ďábla získal 18 ocenění, 21 nominací a stal se prvním hororem nominovaným na Oscara za nejlepší film. Přitom původně měl jít o komorní příběh s omezeným rozpočtem. Jenže z něj nakonec vzniklo dílo, které definovalo žánr a nastavilo laťku, ke které se hororové snímky dodnes marně přibližují.

zdroj: Profimedia.cz

Nezapomenutelný děs, který nepolevuje

Fanoušci po celém světě se shodují, že Vymítač ďábla nestárne. Jeden z diváků na IMDb popsal, že se k filmu po 45 letech vrátil na Blu-ray a stále jej řadí mezi svých deset nejoblíbenějších filmů všech dob. Vyzdvihl krásnou kameru, promyšlené lokace, precizní výpravu, působivé speciální efekty i silné herecké výkony. A i když od premiéry uplynuly dekády, film podle něj obstojí jako nadčasové mistrovské dílo, které má stále sílu vyvolat husí kůži.

Další divák se zamýšlí nad tím, jak dnešní publikum vnímá klasiku, která kdysi otřásla světem. Někteří ji podle něj mylně považují za přehnanou nebo dokonce komickou, protože neobsahuje moderní lekací triky. Jenže právě v tom spočívá její síla – v pomalém, tísnivém tempu, v psychologickém napětí a ve skutečném děsu, který se rodí z lidské víry a nejistoty. V roce 1973 nikdo nečekal film tak otevřený, brutální a duchovně znepokojující. V době, kdy bylo kino stále vnímáno jako únik od reality, přišel snímek, který se nebál realitu připomenout v té nejtemnější podobě. Není divu, že byl v některých zemích na dlouhá léta zakázán.

zdroj: Profimedia.cz

Jiný divák přiznal, že film viděl v noci, těsně před spaním – a pak už neusnul. Scény zůstávaly v hlavě ještě dlouho poté, co se objevily závěrečné titulky. Připomněl, že tak silný strach nezažil od dětství, kdy viděl první Noční můru v Elm Street. Podle něj děs z Vymítače ďábla spočívá i v tom, že film čerpá z reálných příběhů o posedlosti a exorcismu, které se objevovaly v tisku i církevních záznamech. Když se horor spojí s náboženstvím a skutečnými obavami lidí z neznáma, výsledek může být až nepříjemně přesvědčivý.

zdroj: Profimedia.cz

Klasika, která patří na vrchol

Přestože film časem klesl v žebříčcích IMDb kvůli novým titulům, fanoušci jsou zajedno – Vymítač ďábla by měl patřit minimálně mezi padesát nejlepších filmů všech dob. Někteří viní z poklesu hodnocení mladší generaci diváků, která preferuje rychlé lekačky a digitální efekty. Jenže Vymítač ďábla nestaví na vizuálním šoku, ale na atmosféře, tichu a pocitu neodvratného zla.

Dodnes se o něm mluví jako o filmu, který navždy změnil pojetí hororu. Inspiroval desítky tvůrců – od Johna Carpentera až po režiséry moderních hitů jako Conjuring či Hereditary. A přestože vznikly nové verze i seriálové adaptace, nic nepřekonalo ten původní chlad, který diváka prostoupí, když se ozve známý motiv Tubular Bells.

Vymítač ďábla je Kmotrem svého žánru – ne kvůli slávě, ale kvůli odvaze ukázat, že opravdový strach se neskrývá v příšerách, ale v lidech samotných. I po padesáti letech zůstává důkazem, že film může být zároveň uměním, výpovědí o lidské víře i temnotě, a zároveň čistým, neředěným hororem, který nenechá nikoho klidným.