"Nejvyšší smysl naší práce jest, aby přibývalo lásky na této zemi, a tím stále mocněji se zjevovala krása díla Božího." Autor těchto slov i mnoha postav významných duchovních a světských osobností František Bílek (1872 – 1941) se narodil v 6. listopadu 1872 v jihočeském Chýnově do zbožné rodiny nemajetného koláře s malým povoznictvím. Výtvarné nadání neminulo ani některé z jeho pěti sourozenců - starší Josef se stal projektantem a stavitelem, mladší Antonín zase malířem a sochařem.

Díky otcovu řemeslu se František odmala setkával se dřevem, krajové hrnčířské řemeslo jej zase vyzbrojilo znalostí práce s hlínou. Obojí se mu v budoucnu hodilo.

Na cestu výtvarného umění přivedla Bílka zvláštní příhoda. Když v deseti letech zachránil před utonutím malou holčičku, věnovali mu její vděční rodiče zlaťák. Za něj si František koupil obrázek svého patrona. "Byl bych kupoval obrazy pak stále, až nelibost rodičů potlačila ve mně koupě té marnost. Ale sedl jsem ke stolu a črtal Pannu Marii, přede mnou visící. A jí, Pannou Marií - takto se začala chuť ke kreslení moje, neb prvé pokusy mé v tom náčrtku se mi nelíbily," napsal později příteli. A výsledek? Přijetí na Akademii výtvarných umění.

Rozbijte to a znovu studujte

Slibný žák hned v prvém ročníku získal dvě ceny. O to více zdrcující bylo zjištění, že trpí tzv. daltonismem, poruchou barevného vidění. Od malování tedy musel přejít do sochařského ateliéru profesora Maudera. Za modely krajináře Julia Mařáka s dcerou mu bylo uděleno stipendium pro studium v Paříži.

V městě nad Seinou, kde setrval necelé dva roky, se zapsal na soukromou Colarossiho akademii. Tady studovala i malířka Zdenka Braunerová, která svého nového a poněkud introvertního přítele seznámila s dalšími umělci. Leč bohémský svět byl mladému Bílkovi poněkud cizí. Spíše jej zajímala zdejší sakrální románské a gotické umění, které se mu stala celoživotní inspirací.

Udělené stipendium předpokládalo schválení studentovy práce. František předložil Golgotu-horu lebek a druhou s názvem Orba je naší viny trest. Originálně ztvárněné duchovní náměty však komisi v čele s Myslbekem neoslovilo. Nebohý autor si vyslechl tvrdé odsouzení ("Vemte kladivo a rozbijte to na samé kousky, sedněte k nátuře a znovu studujte, vždyť vy se ani na toho nejmenšího u mne modelujícího kluka nedovedete ani podívat."), ba co více - bylo mu odňato stipendium. Následně musel nastoupit roční vojenskou službu.

Po návratu z vojny se mladík uchýlil do rodného Chýnova, kde střídavě pracoval v opuštěné střelnici či v zapůjčeném domě. Chvíli dokonce zvažoval odchod do kláštera po vzoru svého přítele Julia Zeyera, mezi vyvolené lnářské augustiniány však nakonec nevstoupil ani jeden z nich.

Krucifix Svatovítské katedrály

V roce 1896 kněz F. B. Vaněk, Bílkův spolužák z gymnázia, publikoval v revue Nový život první studii o jeho díle pod názvem Sochař a mystik. Jeho zásluhou získal Bílek první veřejnou zakázku, křížovou cestu pro svatobartolomějský kostel v Pelhřimově. Tehdy dokončil po několika letech usilovné práce i své snad nejznámější dílo – Krucifix, zakoupený později prezidentem Masarykem pro Svatovítskou katedrálu, kde ho můžeme obdivovat dodnes.

Inspiraci našel v Zeyerově knize Tři legendy o krucifixu. Pro přítele ostatně plánoval i samostatný pokoj v tzv. Chaloupce, rozestavěném domku s ateliérem na pozemku svých rodičů v Chýnově. Mladý muž překonal krizi a postupně se prosadil, na milost jej následně vzal i odmítavý Myslbek, který doporučil jeho práci pro výstavu spolku Mánes v roce 1900.

František Bílek se svou manželkou | zdroj: Galerie hlavního města Prahy

O rok později vznikli Slepci, sousoší inspirované tvorbou dalšího přítele Otokara Březiny, a díla další.  Bohužel přátelé přicházejí a odcházejí, a tak právě tohoto roku zemřel  Julius Zeyer. Ze smrti duševně spřízněného spisovatele a básníka se Bílek vzpamatovával dlouho.

Naštěstí se právě v té době seznámil s ženou svého života, Bertou Nečasovou (1882 – 1964), dcerou významného pražského lékaře, která se stala jeho manželkou a matkou jeho dětí. Mladí lidé si romanticky slíbili manželský svazek na Vyšehradském hřbitově u Slavína, kam je mimochodem jako první pochován právě Julius Zeyer.

Život jako pole plné zlatých klasů

Otec budoucí Bílkovy ženy ovšem ženichem příliš nadšený nebyl, odepřel Bertě věno, a nezúčastnil se ani svatby v pražském kostele sv. Štěpána v lednu 1902. Inu, co se dá dělat. Novomanželé se usadili na pražském Novém Městě v ulici Nové Mlýny, kde také František uspořádal svou první výstavu. Postupně Bílkovi vystřídali několik pražských adres (smíchovská Švédská ulice, Korunovační v Bubenči). Z manželství vzešli dcera Berta (1905-1971) a syn František Václav (1907-1977), působící později coby evangelický pastor až ve vzdálené Uruguayi.

Nakonec se otec obměkčil a s nevítaným zetěm se smířil. Vyplatil Bertino zadržené věno, a Bílkovi tak mohli začít uvažovat o stavbě vlastního domu. Na pozemku v hradčanské Mickiewiczově ulici vzniklo v místech zrušených hradeb originální dílo.

František navrhl nejen exteriéry, ale také celý interiér včetně nábytku. Vše mělo své místo a symbolický význam, až musel provádějící stavitel protestovat, že nestaví svatostánek, ale obytný dům. Bílkovu pražskou vilu, znázorňující dle vlastních slov tvůrce "život jako pole plné zralých klasů skýtající výživu bratří na každý den" (podkovovitý půdorys pak kosu žnoucí žitné snopy), si žádný vážný zájemce o výtvarné umění nesmí nechat ujít.

Bílkova vila se po rekonstrukci otevřela veřejnosti v roce 2010. | zdroj: Profimedia

Kromě stálé expozice s významnými sochařskými díly a výstavou grafik a dřevěných štočků si může po libosti projít dům jednoho z našich nejoriginálnějších umělců od sklepa až po půdu.

Bílek navrhl ostatně domů vícero, kromě již zmíněné chýnovské Chaloupky, dnes rovněž v majetku Galerie hlavního města Prahy, třeba romantickou vilu s hranolovou věží pro svého švagra v Ronově nad Doubravou. V Táboře můžeme obdivovat zcela originální výzdobu fasády vily Mária ve formě stylizovaných vosích hlav, symbolicky odrážejících zlo.

Po německé okupaci Prahy se vážně nemocný Mistr přestěhoval s celou rodinou do rodného Chýnova, kde také 13. října roku 1941 zemřel, a je pohřben na zdejším hřbitově. Hrob slavného sochaře střeží anděl bez křídel s rozpřaženýma rukama. "Modlitba nad hroby", jeho vlastní dílo.

"Náš přítel spí – jdu jej ze sna probudit," praví Kristus na náhrobku rodiny Fišerových v Libčicích nad Vltavou, jedno z mnoha dalších Bílkových mistrovských děl.