Dlouhé anglické - nebo také velšské - luky (longbow) se používaly už tři tisíce let před Kristem, masově se ale uplatnily až ve 12. a 14. století, kdy nahradily do té doby používané kuše.

Luk dlouhý 1,8 metru byl z jednoho kusu tisového dřeva, zručný řemeslník jej vyrobil během několika hodin. Luky byly lehké, stabilní a v rukou zkušených střelců velmi účinné. Podle dobových pramenů dokázaly šípy vystřelené z těchto luků prorazit brnění i silné dřevěné brány. Právě díky této zbrani Angličané opakovaně poráželi francouzské těžkooděnce během stoleté války (1337-1453), například v bitvě u Kresčaku nebo u Azincourtu.

Nedávné nálezy ostatků na středověkem hřbitově dominikánského kláštera v Exeteru dokazují, že dlouhé luky mívaly průraznost srovnatelnou s moderními střelnými zbraněmi.

Nalezené části koster vykazují zranění, která podle vědců z Exeterské univerzity byla zjevně smrtelná a byla způsobena právě šípy z anglických luků. Předpokládá se, že jde o pozůstatky válečníků, které sem byly převezeny přímo z bitevního pole. Lebka pocházející někdy z doby mezi roky 1282 a 1395 je například prostřelená skrz naskrz.

Výsledky mikroskopického zkoumání pozůstatků podle Olivera Creightona z Exeterské univerzity potvrzují, že středověké šípy byly opatřeny peřím, díky němuž dostaly za letu rotaci ve směru hodinových ručiček, což zvyšovalo stabilitu a přesnost střely - podobně jako hlavně střelných zbraní dávají svými drážkami rotaci projektilu. Zranění na kostech jsou jasným důkazem toho, že středověké popisy účinnosti anglických luků jsou veskrze reálné a nijak nepřehánějí, dodává Creighton.