Když ve dvaadvaceti letech skončíte ve věznici s nejvyšší ostrahou, nevedete asi zrovna záviděníhodný život. A taky nejste žádný svatoušek. Maya, ať už to myslel vážně, nebo se si jen krátil čas při pobytu za mřížemi, došel k závěru, že všechno, co spáchal, mu nakukal ďábel. On sám je tedy nevinný.

Žalobu podal v roce 1971 u okresního soudu v Pensylvánii a tvrdil v ní, mimo jiné, že "Satan způsobil při mnoha příležitostech žalujícímu utrpení a neopodstatněné hrozby proti vůli žalobce, uvalil na něj na jeho cestě úmyslné překážky a způsobil pád žalobce". Tím Mayu údajně "zbavil jeho ústavních práv", což mu dávalo plné právo hnát ho před soud.

Aby byla žaloba úplná, není vedena jen proti satanovi, ale i jeho "zaměstnancům", myšleno asi čertům a démonům. S ohledem na svou mizernou finanční situaci požadoval Maya také zproštění od soudních poplatků a přidělení právního soudce na náklady žalované strany.

Kde Satan bydlí?

To byl paradoxně hlavní bod, na základě kterého soudce Gerard J. Weber žalobu zamítl. Ať byla žaloba na satana sebebizarnější, soudce k ní přistupoval zcela profesionálně, a dokonce připustil, že v několika bodech skutečně splňuje požadavky ve věci hromadné žaloby.

Jenže žalovat náboženskou entitu není jen tak – chybí precedens. Zde soudce už ukázal svůj smysl pro humor, když jako možný precedens uvedl povídku Ďábel a Daniel Webster.

Nakonec se mu však podařilo žalobu zamítnout ze zpochybnitelných a nenapadnutelných důvodů (že se Maya pomátl, aby asi neprošlo) – a to, že Maya neposkytl americké maršálské službě pokyny ohledně doručování písemností žalované straně. Jednoduše nedodal ďáblovu adresu, ten by se tak nejen nemohl dostat předvolání k soudu, ale v případě prohry by z něj bez adresy ani nebyly vymahatelné soudní výlohy, jejichž proplacení se poškozený chlapík dožadoval.