Čínská civilizace je neskutečně stará. V době, kdy poslední císař opustil trůn v roce 1911, byl čínský národ jedním z největších, jaký kdy existoval a vládnout mu nebyla žádná legrace. Během 4000 let to zkusilo kolem 49 dynastií. Jedna z nich vydržela 289 let, jiná to nedotáhla ani k prvnímu výročí.

Osudy samotných císařů jsou podobně rozmanité. Pouze polovině z nich se podařilo zemřít v úřadu nebo dobrovolně abdikovat. Druhá polovina byla odstraněna násilím, ať už atentátem, povstáním, byli donuceni vzdát se trůnu nebo dokonce spáchat sebevraždu. Jak už to tak bývá, někteří císařové se oddávali zneužívání své moci, které často jde ruku v ruce s absolutní vládou. Jiní čínští vládci na tom byli právě opačně a nebyli víc než vězni ve zlaté kleci.

Od samého počátku byly dějiny Číny spojené s násilím. Qin Shi Huang, který se stal prvním císařem sjednocené Číny v roce 221 před naším letopočtem a který dal zemi své jméno, to udělal jednoduchým způsobem: zabil své nepřátele. Ostatně nebyl prvním, ani posledním ze zakladatelů velkých říší, kteří si počínali podobně. Ve snaze dosáhnout vítězství se nezastavil před ničím. Vedl totální válku, dokud se mu nepodařilo Čínu sjednotit.

U moci se první císař dynastie Qin držel mimo jiné tím, že se pokusil vymazat minulost a kontrolovat přítomnost. Šel na to stejně, jako se to dělalo v následujících staletích – pálil knihy a zabíjel učence. Jeho syn a nástupce pokračoval v násilné tradici, kterou Qin Shi Huang založil. Na své cestě k trůnu zabil asi třicet svých bratrů a sester, než byl sám pravděpodobně zavražděn.

Jednooký tyran a zakázaná slova  

Násilí neustalo ani později. Za největší čínskou dynastii je považována dynastie Tang, její systém nástupnictví byl však natolik nestabilní, že dvanáct přímých dědiců trůnu na něj nikdy nenastoupilo, protože se toho zkrátka nedožili.

A vraždění pokračovalo až do úplného konce. Vládce Yongzheng z poslední dynastie čínských císařů Qing, která v Čína vládla až do roku 1911, nejen roky bojoval se svými sourozenci, aby získal trůn, ale nejprve byl dokonce obviněn ze zabití vlastního otce.

Starověká Čína byla rovněž neustále ohrožena útoky zvenčí. Ty ukončily vládu nejedné čínské dynastie. První císař sjednocené Číny Qin Shi Huang začal se stavbou Velké čínské zdi před 2000 lety právě z toho důvodu, aby udržel mimo říši severní nomády, které si nedokázal podmanit. Ty nakonec porazila až dynastie Han po dlouhých 200 letech bojů.

Po zhroucení dynastie Jin ve 4. a 5. století se Čína rozpadla do mnoha soupeřících království. Na trůn jednoho z nich usedl tehdy už jednooký Fu Sheng. Svými krutými činy se velmi rychle dopracoval k titulu "jednookého tyrana".

Zjevně velmi citlivý na své postižení a zároveň příliš hloupý na to, aby vymyslel něco lepšího, zakázal slova, která odkazovala na jeho hendikep. Každého, kdo je vyslovil v jeho přítomnosti, nechal zabít. Jeho krutovláda byla tak strašná a násilí, které páchal tak zbytečné, že byl uvězněn a zabit za pouhé dva roky, co vládl.

Vraždící konkubína a monogamní císař

Podobně neúspěšným vladařem byl Liu Shan. Vládnout začal ve svých 17 letech a byl druhým a posledním císařem z dynastie Shu Han. Přitom na počátku jeho vlády leccos hrálo v jeho prospěch. Byl synem váženého válečníka a vládl pod dohledem jednoho z největších generálů své doby Zhuge Lianga.

Přesto svou říši dovedl k neslavnému konci – bez boje ji odevzal soupeřícímu království Wei. Sám pak odešel na odpočinek, který strávil v pohodlí ve svém hlavním městě. Jeho neschopnost byla tak velká, že jeho jméno se stalo moderním idiomem pro hlupáka.

Být císařem se může jevit jako něco velmi příjemného – mít moc, bohatství, veškerý přepych a pohodlí, skvělé jídlo, nádherné šactvo, spoustu služebnictva. Není divu, že vládcům jejich život leckdo záviděl a mnoho lidí bylo ochotných kvůli takovému životu zabíjet.

Zabíjení se netýkalo jen císaře. Ohroženo bylo i jeho okolí. Patřit do císařské rodiny tak bylo velmi nebezpečné. Jednoduše to znamenalo, že se vždycky našel někdo, kdo si přál vaši smrt. Dlouholetá tradice čínských císařů popravovat celé generace svých nepřátel následně přispívala k tomu, že jejich vyzyvatelé rovněž neváhali usilovat o život nejen stávajících vládců, ale i jejich příbuzných. Mnoho povstání a rebelií bylo vedeno lidmi, kteří toužili vyvraždit celou císařskou rodinu, jak se to stalo při strašném, ovšem neúspěšném povstání Lu-shan proti dynastii Tang.

Příslušníci královské rodiny nebyli v bezpečí dokonce ani ve svých domovech. Cesta vzhůru po společenském žebříčku pro členy císařského dvora zejména konkubíny často vedla přímo přes nějakou tu mrtvolu. Například císař Hongzhi byl jediným monogamním císařem v čínské historii, a to z velké části proto, že jeho matka byla zavražděna konkubínou jeho otce.

Pekelný život čínských konkubín a čtyři krásky   

Císařský palác byl nebezpečným místem i pro ty, kteří v něm pracovali, zejména pro zmiňované konkubíny. Ačkoli napříč dynastiemi a staletými se liší zvyklosti, které jejich pobyt na dvoře provázely, život většiny čínských královských konkubín byl zřejmě dost pekelný.

Stačí zmínit, že téměř po jedno tisíciletí čínské ženy z vyšší třídy včetně většiny konkubín praktikovaly zvlášť bolestivé vázání nohou. Když dívky dosáhly pěti nebo šesti let věku, zlomily si své klenby a prsty tak, aby se jejich paty a špičky dotkly. Čím kratší chodidlo, tím více žádaná a přitažlivá žena.

Za nejkrásnější ženy starověké Číny jsou považované proslulé čtyři krásky, ačkoli minimálně u jedné z nich může jít o fiktivní postavu. Jejich příběhy jsou spojené se čtyřmi různými dynastiemi a po staletí ztělesňovaly čínské ideály krásy podobně jako Helena Trojská řecké.

Stejně jako bájná Helena také tři ze čtyř krásek, z nichž dvě byly konkubíny, dramaticky zasáhly do osudů svých království. Jedna z nich Xi Shi, která je někdy označována za nejkrásnější ze všech, byla králi poslána jeho soupeřem. Šlo o součást plánu, jak se mu pomstít.

Život čínských vládců nebyl vůbec snadný. Čelili hrozbám a nebezpečím z mnoha různých stran. Nezanedbatelný počet císařů byl zavražděn vlastními sourozenci a širší rodinou. Pokud se chtěli udržet na trůnu, často jim nezbývalo, než ho bránit i za cenu násilí.