Herectví měla tato šarmantní dáma v krvi. Ačkoliv se Zitin otec Benno Kabát živil jako architekt a památkář a matka Anna Natalie pocházela z obchodnické rodiny, byli oba nadšeni pro ochotnické divadlo. Zitina maminka například vystupovala v Malostranské besedě, Kabát psal hry pro loutkové divadlo. Zita se prý na divadelních prknech objevila už v peřince a v ochotnickém divadle pak v podstatě vyrostla. Zároveň vystudovala gymnázium.

Kolem dvacítky se rozhodla pro profesionální dráhu, ale chvíli to trvalo. Nejdříve se ucházela o angažmá ve slavném Divadle Vlasty Buriana. „Na mě to strašně působilo, to bylo opravdu divadlo,“ vzpomínala už po mnoha dekádách na jedné z besed. Tehdy se však nezadařilo, prý pro nezkušenost. Později nicméně hrála třeba v divadle Akropolis a v roce 1938 nastoupila do Nového divadla Oldřicha Nového. Působila i ve Švandově a v Komorním divadle.

Už před tím však její kariéru nastartoval film, s nímž začala v roce 1936. V prvních letech hrála převážně v „limonádách“. Debutovala v romantickém snímku Světlo jejích očí, v podobném duchu byl třeba i Rozkošný příběh, Manželství na úvěr nebo Bláhové děvče. Sláva Kabátové nicméně postupně rostla, byť nejlepší role a filmy jí přinesla až 40. léta.

Tehdy si střihla třeba roli v dramatu Advokát chudých. A především v dodnes oblíbených snímcích Přednosta stanice a Zlaté dno, kde si zahrála po boku Vlasty Buriana, který pro ni prý měl slabost. A pak tu byla generační komedie Muži nestárnou, v níž se Jan Pivec postupně uchází o tři generace žen jedné rodiny. Postava té nejstarší - Heleny Horníkové - se někdy uvádí jako životní role Kabátové. A sama herečka tuto romantickou komedii později označovala jako svůj nejslavnější film. Další její výraznou úlohou byla intrikánská šlechtična Helena z Alcantaru v historickém filmu Počestné paní pardubické režírovaném Martinem Fričem. Kabátová se stala etablovanou herečkou. Byla na vrcholu kariéry.

Zároveň však pod pseudonymem Maria von Buchlow přijala role ve snímcích Osud na řece a Hudbou za štěstím, což bylo osudovou volbou ve špatném slova smyslu. Tyto dva německé - a dnes v podstatě zapomenuté - filmy jí přinesly stopku v poválečné československé kinematografii. Zajímavostí nicméně je, že režisér Hudbou za štěstím Miroslav Cikán i po válce dále natáčel.

Léta mimo kameru

V roce 1945 bylo Zitě Kabátové pouhých 32 let a život se jí převrátil vzhůru nohama. Nemohla hrát, později se živila jako koloristka ve fotoateliéru, malovala také na porcelán. V roce 1946 se Kabátová, která dříve chodila třeba s herci Járou Pospíšilem nebo Františkem Paulem, poprvé vdala - za Jerryho Krále, jenž vedl podnik v Bombaji, později v Londýně. Pokoušela se za ním odstěhovat do ciziny, nedostala však vízum a manželé se nakonec na dálku rozvedli. Emigrace také zhatila její vztah s automobilovým závodníkem Františkem Juhanem - po komunistickém puči emigroval do Švýcarska.

V 50. letech Kabátová nějakou dobu cestovala po Československu s Vesnickým divadlem a krátce působila na menších scénách, k filmu však pořád nemohla. Potkala ji však velká osobní změna. V roce 1956 se setkala se svým dávným přítelem, bývalým veslařem Jiřím Zavřelem, který za protektorátu působil jako tajemník pro kulturu a po válce byl odsouzen - ve vězení strávil 10 let.

Kabátová a Zavřel se vzali a v roce 1957 přišel na svět jejich syn Jiří. V roce 1968 Zavřel emigroval do Spojených států. Kabátová, což už bylo jen její umělecké jméno, ale zůstala v Československu, kde nějaký čas pracovala jako vedoucí několika pražských kin. Později říkala, že nechtěla opustit zemi a velmi lnula v Praze, zvlášť pak k Malé Straně. V té době také získala po více než 20 letech první filmovou roli ve snímku Hvězdy. A občas se před kamerou objevovala i v dalších dvou dekádách. K jejím nejznámějším, byť menším úlohám z té doby patří komedie o vypečené velkosměně bytů Kulový blesk a film Jak básníkům chutná život.

Větší herecké příležitosti začaly přicházet až v 90. letech a počátkem tisíciletí - třeba díky dramatům Zapomenuté světlo, Želary nebo Babí léto. I v pokročilém věku prý Kabátová platila za dobře připravenou a dobře naladěnou profesionálku. Krátce se vrátila i na divadelní prkna díky inscenaci Jana Hřebejka Nebezpečné vztahy, kterou uvádělo Divadlo Pod Palmovkou.

Zita Kabátové během oslavy svých 90. narozenin v dubnu 2003 | zdroj: Kundrát / CNC / Profimedia

Elegantní Kabátová také hostovala na besedách, mluvila s médii a vzpomínala na svou prvorepublikovou kariéru, kolegy a kolegyně, z čehož vzniklo i několik knih. A navzdory životním karambolům i zdravotním problémům, které ji trápily v posledních letech života, trvala na tom, že život je krásný. Přála si dožít se stovky a nepovedlo se jí to jen o necelý rok - zemřela 27. května 2012 ve věku 99 let. Je pohřbena na vyšehradském Slavíně.