Xena Longenová přišla na svět jako Polyxena Marková 3. srpna 1891 ve Strakonicích do herecké rodiny. Její otec Antonín působil ve Švandově divadle, matka Anna byla herečka a překladatelka. Řemeslu se věnovali také nevlastní bratři - Adolf a Vladimír. Právě na prknech Švandova divadla se Polyxena objevila už jako dítě - v dramatizaci knihy pro děti Malý lord.

Měla velký hudební talent a otec by ji rád viděl jako operní zpěvačku, tento cíl jí však překazila nedomykavost hlasivek. Jako velmi mladá se pak připojila k různým cestovním hereckým společnostem. A v roce 1910 se provdala za o šest roků staršího Emila Artura Pittermanna Longena. S ním se pak přestěhovala zpátky do Prahy.

Bohém s nóbl vizáží

Longen byl výstřední figura. Pocházel z rodiny notáře a právního poradce Františka Ferdinanda d'Este Václava Pittermana. Studoval reálné gymnázium, už v patnácti se ale pokusil utéct k divadelní společnosti. Rodina ho dostala zpátky a nechala převézt do Kramerova sanatoria pro nemoci nervové.

V roce 1902 Emil nicméně zdárně odmaturoval a posléze strávil několik let na pražské Akademii výtvarných umění. Školu nedokončil. A ačkoliv malování nikdy úplně neopustil, větší pozornost nakonec přece jen zaměřil na divadlo.

Longen měl sice šlechtické vzezření, od mládí ale inklinoval k anarchistům, pak byl výrazně levicový. A byl to bohém jako hrom - bohužel i v tom špatném slova smyslu.

Když se setkal s Polyxenou, měl už za sebou různá malířská putování po Evropě, ve Francii dokonce strávil nějakou dobu s cirkusem a krátce působil ve filmové společnosti bratrů Pathéových. Mezi jeho přátele patřili například spisovatelé Jaroslav Hašek, Fráňa Šrámek, básník František Gellner, ale i žurnalista a spisovatel Egon Erwin Kisch.

Manželská kočovná léta

Mladý pár se vrhl nejen do sňatku, ale i do umělecké spolupráce. A čekala je rušná a velmi náročná léta. První dva roky po svatbě působili v Lucerně, kde občas Xena chytla nějakou malou roli. Poté manželé kočovali po kabaretech a těsně před válkou si Xena zahrála v kabaretu Hvězda, který býval na Václavském náměstí.

Ač se i tak jejich činnost přibližovala spíše uměleckému prokousávání než rozběhnuté kariéře, první světová válka je vrhla do ještě komplikovanější situace. Protože se jim nepodařilo získat angažmá v Praze, odjeli do Terstu, kde Longen hrál a jeho žena ho doprovázela na klavír. Díru do světa tam však neudělali. Po návratu paběrkovali malé úlohy v divadle Rokoko, putovali po mimopražských kabaretech - prostě se jim moc nedařilo. Nějaký čas manželé strávili na venkově a živili se prodejem Emilových obrazů.

Na konci války a krátce po ní Longenovi prošli Švandovým divadlem i Národním divadlem v Lublani, kde však nevydrželi dlouho. Roli hrály osobní sváry i roztržky ohledně uměleckého směřování, neboť Longen vyznával avantgardu. Po profesním neúspěchu v Paříži i nevydařeném nápadu hrát v Kladně hornické divadlo zamířil pár zpátky do Prahy. A právě tam se udála nejvýznamnější část jejich společného profesního života.

Dramata na Revoluční scéně

Po angažmá v kabaretu hotelu Riva, kde Xena převážně parodovala subrety, Longen v roce 1920 založil Revoluční scénu. Levicově zaměřené divadlo, v němž Longen uplatňoval experimentální postupy, mělo ve svém repertoáru vedle satirického kabaretu a veseloher i vážné, sociálně zaměřené kusy. Bylo také prvním divadlem, které zdramatizovalo Švejkovy příběhy. Švejka tehdy ztvárnil Karel Noll, který ho později hrál i v prvních filmových zpracováních, a představení se řadilo k těm úspěšným.

Revoluční scéna podle Longena, který vedl soubor a zároveň režíroval, měla být "revoluční výrazem i obsahem", často se však potýkala s nízkou návštěvností, takže například populárnější veselohry nakonec z repertoáru zmizet nemohly. V Revoluční scéně také vystupovala známá jména jako Vlasta Burian, Ferenc Futurista, Saša Rašilov nebo Eman Fiala.

Právě za dob Revoluční scény odehrála Xena Longenová svou nejvýznačnější roli. V dramatizaci Kischovy povídky Nanebevstoupení Tonky Šibenice ztvárnila hlavní úlohu: Prostitutku, která kdysi působila v luxusním salonu, ale pak strávila noc s vrahem odsouzeným k smrti, čímž splnila jeho poslední přání, a propadla se až na samé dno své profese a společnosti. Výkon Longenové tehdy ocenil i samotný Kisch, autor předlohy.

Co se hereckého projevu týče, byla podle odborníku Longenová velmi živelná, ale zároveň realistická. Seděly jí role prostých hrdinek, životem poznamenaných žen. Byla i dobrá komička, v reálu pak prý tichá a věřící osoba, ale zároveň i vtipný člověk. Byla vzhledově zajímavá - měla výrazné oči, kulatou tvář a černé vlasy. Tehdejším filmovým režisérům se však zřejmě typově nehodila. Na Revoluční scéně Longenová předvedla silné a podle některých až syrové výkony i v dalších hrách, zároveň však nesdílela manželovo umělecko - politické směřování. Nechtěla být na scéně za proletářku.

Konec Revoluční scény byl dramatický. Zadlužené divadlo bylo koncem roku 1921 uzavřeno, údajně z bezpečnostních důvodů. Pak sice začaly úpravu interiéru, ale Longen, který neměl peníze, dal protiprávně souboru výpověď. Herci ho zažalovali a Longen přišel o koncesi. Soubor bez něj později pořádal zájezdní představení, načež získal finanční podporu a z Revoluční scény se stalo Divadlo Adria.

Konec náročného vztahu

Longenovi později odjeli do Německa, kde jazykově zdatný Longen působil ve Wilde Bühne. Xena, podobně jako koncem desátých let v Paříži, kvůli jazykové bariéře nehrála. Po návratu do Československa v roce 1923 manželé nějaký čas působili mimo Prahu s úspěšnějšími i méně úspěšnými kusy. Poté dostali angažmá v pražském divadle Rokoko - scénu tehdy vedl jejich přítel Vlasta Burian. Longen a Kisch se stali kmenovými autory divadla. Od roku 1925 pak manželé hráli také v Divadle Vlasty Buriana.

Xena v půli 20. let dostala nabídku z Národního divadla, ta však nakonec nedopadla. Hostovala ve Vinohradském divadle, kde zaujala také výkonem v roli hlavní ženské hrdinky ve hře Periferie podle románu Františka Langera. Angažmá tam však nedostala.

V té době bylo také manželství Longenových v troskách, k čemuž vedlo i Longenovo bohémství a alkoholismus V roce 1926 se rozešli, byť se nikdy oficiálně nerozvedli. Byli zřejmě ten typ páru, který nedovede žít společně, ale také bez sebe. V té době se také Longenová objevila ve své jediné filmové roli - ztvárnila vdovu Šroubkovou v komedii Přemysla Pražského Prach a broky. Film se bohužel nedochoval, jen některé záběry byly později zveřejněny v dokumentu.

Xena pohostinsky vystupovala například ve Švandově divadle a s Karlem Hašlerem v Lucerně, což jí moc nesedělo. Našla si mladého partnera - novináře. Napsala konverzační aktovku Dáma z Čimeliček. Zároveň se potýkala s životní krizí a stupňujícími se psychickými problémy, které se prý snažila utišit drogami. V noci 23. května 1928 vyskočila Xena Longenová z okna bytu v Riegrově, dnešní Bořivojově ulici. Zemřela při převozu do nemocnice. Bylo jí 36 let.

Pohřeb a vzpomínání

Na pohřeb Longenové přišlo mnoho lidí z umělecké branže. Projev nad jejím hrobem pronesl Kisch. Longen, který se koncem roku 1928 znovu oženil s Marií Uhlířovou, na svou první ženu nezapomněl. Napsal o ní biografickou knihu Herečka, který vyšel koncem 20. let a pak znovu v 70. letech. Navštěvoval její hrob a jeho chování na výročí Xeniny smrti prý bývalo docela divoké. Hrob Xeny Longenové už v současnosti nenajdete. Je zrušený.

František Sauer a Stanislav Klika ve 30. letech vydali také knihu Emil Artur Longen a Xena. V 80. letech vznikla rozhlasová hra Poslední dialog - imaginární rozhovor obou manželů.

Longen přežil svou manželku o necelých osm let. Zemřel 24. dubna 1936 v benešovské nemocnici v důsledku perforace žaludečního vředu. Bylo mu 40 let a zanechal po sobě dvě malé dcery - Marii a Jiřinu.