Řada Hitlerových zákonů platí dodnes

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

I třiasedmdesát let po konci druhé světové války ještě v Německu zůstává v platnosti 29 nacistických zákonů. U řady dalších se sice změnila formulace, ale v zásadě existují dál, nebo přinejmenším je zachován jejich duch.

Neblaze proslulý soudce Roland Freisler (uprostřed) vynesl 2600 rozsudků smrti

Neblaze proslulý soudce Roland Freisler (uprostřed) vynesl 2600 rozsudků smrti,zdroj: Profimedia.cz

Vyrovnání se s nacistickou minulostí bylo v Německu obtížné, což samozřejmě platí i pro justici. Po roce 1945 byli někteří soudci sice zbaveni funkcí, ale rychle se do nich museli vrátit, protože zkrátka neměl kdo soudit. Většina soudců či právníků z doby nacismu tak vykonávala úřad i v nově vzniklé Spolkové republice, případně působila v dalších vysokých funkcích. Ke své minulosti se pochopitelně hlásili velmi neradi - jako například Hans Filbinger, který dvanáct let stál v čele zemské vlády v Bádensku-Württembersku. V letech 1943 až 1945 přitom dělal soudce u vojenského námořnictva. Když vyšly najevo rozsudky smrti, které v té době vynesl, zpočátku je popíral, ale v roce 1978 musel rezignovat.

K upevnění vlády nacistického teroru přispěla justice nemalou měrou. Vytvářením právních norem a prováděcích předpisů k nacistickým zákonům aktivně pomáhala změnit demokratickou parlamentní Výmarskou republiku v diktaturu a dala jí navíc zdání legality. Nacistické právní normy byly sice řádně přijaté, ale byly v rozporu se spravedlností. Ideologie byla nadřazena zákonům, které se tak v podstatě staly prostředkem pro politické pronásledování a diskriminaci.

V tom, že v Německu stále platí na tři desítky nacistických zákonů, spatřují četní právníci velký problém. Odhlédnuto od morálního rozměru celé věci se totiž v řadě formulací projevuje "hnědé" myšlení. Berlínská právnička Dagmar von Stralendorffová proto založila iniciativu pod názvem "Ich bin dafür" (Jsem pro), jejímž cílem je právě přezkoumat zákony z doby nacismu.

Kdo je vrah?

Nejznámější z těchto sporných německých právních norem je stále platný paragraf 211 trestního zákoníku o vraždě z roku 1941, kde je dodnes beze změny uvedeno: "Vrahem je ten, kdo usmrtí člověka z důvodů vražedných choutek, k uspokojení pohlavního pudu, z chamtivosti nebo z jiných nízkých pohnutek, zákeřně nebo bezcitně nebo za použití prostředků obecného ohrožení nebo za účelem umožnění nebo ukrytí jiného trestného činu."

Z toho pak samozřejmě vycházejí rozdílné tresty za zabití a vraždu. V prvním případě to je zpravidla pět až deset let, ve druhém doživotí. To může ve výsledku vést ke sporným verdiktům. Příkladem je jistá žena ze Šlesvicka-Holštýnska, která před časem svého muže ubodala ve spánku. Vzhledem k tomu, že to splňovalo skutkovou podstatu zákeřnosti, požadovala prokuratura obvinění z vraždy – ačkoliv muž svou ženu po celá léta těžce týral. O nutnou sebeobranu tady nešlo, protože byl zabit v bezbranném stavu. Kdyby naopak svou ženu umlátil k smrti, byl by pravděpodobně souzen pouze kvůli zabití.

V roce 2016 chtěl tehdejší sociálnědemokratický ministr spravedlnosti Heiko Maas paragraf novelizovat, vypustit formulaci o "zákeřnosti" a doplnit, že nehrozí doživotí pachateli, pokud jedná v zoufalství, v afektu způsobeném urážkami či týráním, případně pokud se svým činem osvobozuje ze situace, která se zdá být bezvýchodná. Křesťanskodemokratičtí koaliční partneři ale nadále trvali na doživotí, takže Maas neuspěl.

Gándhí by byl násilník a od nehody se nesmí odejít

Von Stralendorffová uvádí jako další sporný příklad paragraf 240 o vyvíjení nátlaku, podle nějž by dnes byl třeba Mahátmá Gándhí odsouzen za svou pasivní rezistenci jako násilník. Nacisté totiž do svých zákonů rádi dávali mlhavé formulace, aby je mohly co nejpružněji aplikovat. Paragraf o nátlaku existuje od roku 1871, nacisté jej ovšem zpřísnili a i ve své současné podobě je stále ještě formulovaný příliš vágně a nejasně.

Během let se v Německu podle von Stralendorffové vytvořila situace, která značně komplikuje soudům život. Takovým příkladem je třeba banální paragraf 142, který zakazuje nedovolené vzdálení se z místa nehody. Pochází z roku 1940 a z dnešního pohledu právníků je více než malicherný. Dura lex, sed lex, jak říkali staří Římané. Zákon zkrátka platí, takže zaměstnává policii a justici jako málokterý jiný - ročně je na jeho základě 300 tisíc lidí vyšetřováno a 40 tisíc odsouzeno. Kromě toho nutí občany, aby sami ohlásili účast při nehodě, což je právně problematické, protože ve všech ostatních případech obžalovaný sám sebe obvinit nemusí. Mnozí lidé se tak stávají kriminálníky, i když jde leckdy třeba jenom o poškrábaný lak.

Parkovat se musí, i když není čím

Další problém představuje třeba říšské nařízení o povinnosti k výstavbě parkovacích míst (Reichsgaragenordnung) z roku 1939. Nacisté chtěli jeho prostřednictvím především podpořit odbyt automobilů pro soukromé účely. Toto ustanovení obsahuje i dnes platný stavební zákon, což značně komplikuje třeba dopravní plánování. I majitelé pozemků, kteří nemají auto, musí vymezit místo pro zaparkování vozu. Zdůvodňuje se to tím, že obce nemohou nést náklady na zřizování parkovacích míst a že majitelé pozemků mají sami nést odpovědnost za parkování vozidel svých nájemníků, hostů či zákazníků.

Zákony třetí říše také často zvýhodňovaly jednotlivě skupiny obyvatel. V roce 1935 byla kupříkladu zavedena povinnost mistrovské zkoušky pro řemeslníky. Zákon měl původně ideologickou dimenzi, protože upevňoval hierarchické struktury v ekonomice. Pouze řemeslník s mistrovskou zkouškou se podle něj směl - a smí - ve svém oboru osamostatnit a jen mistři mají právo školit učně. O mistrovské zkoušce se dodnes v Německu diskutuje a nyní stále ještě platí pro 41 povolání (například pro pekaře, kadeřníky, klempíře nebo truhláře).

Říšský zákon na ochranu zvířat z roku 1933 zase omezoval mimo jiné pokusy na zvířatech a obsahoval tvrdé tresty za jejich týrání. To sice na první pohled vypadá chvályhodně, ale pouze pokud opomineme historické pozadí celé věci. Ochrana zvířat, druhů a životního prostředí byly totiž oblíbenými tématy nacistické propagandy, která měla třetí říši ukázat z její lidské stránky. Navíc se tím chtělo zdůraznit, že správný Němec zachází s němou tváří mnohem lépe než ti nelidští Židé aplikující rituální podřezávání zvířat. Není proto divu, že na uvedených zákonech obzvlášť záleželo částečnému vegetariánovi Adolfu Hitlerovi a také Hermannu Göringovi, který byl – paradoxně – vášnivým nimrodem, což s ochranou zvířat nejde příliš dohromady.

Lidskost nacistů měl podobně demonstrovat i tak zvaný říšský konkordát z července 1933 mezi Německem a Vatikánem. Přiznával katolické církvi rozsáhlá práva (právo vybírat církevní daně, duchovní byli podstaveni na roveň státních úředníků a osvobozeni od vojenské služby atd.) a Adolf Hitler se naopak díky němu mohl spolehnout na podporu věřících. Kontroverzní konkordát mu tak v jistém smyslu usnadnil cestu k moci a Spolková republika Německo jej i nadále považuje za závazný.

Tagy: Německo zahraničí novela zákona nacistické Německo justice a soudy dějiny a fakta právo a spravedlnost

Zdroje: vlastní,P.M.