Je to skoro měsíc, co 59letý saúdskoarabský opoziční novinář Džamál Chášukdží vstoupil do budovy saúdského konzulátu v tureckém Istanbulu - a od té doby jej kromě jeho mučitelů a vrahů už nikdo neviděl. Kolem kauzy je ale stále nejasno a tělo se dosud nenašlo – a zřejmě už ani nikdy nenajde. Podle istanbulského prokurátora byl novinář uškrcen a jeho mrtvola rozčtvrcena a zlikvidována.

Ponechme teď stranou, jak vyšetřování dopadne. Zda se vůbec někdy zjistí celá pravda, zda budou potrestáni vrazi, zda se zjistí, kdo je poslal, zda Západ skutečně bude strategického partnera Saúdskou Arábii za bestiální zločin trestat a zda se nakonec nespokojí jen s pár ostrými slovy anebo symbolickými sankcemi, jako je odebrání víz lidem podezřelým z vraždy.

Vždyť třeba německá kancléřka Angela Merkelová ohlásila, že Berlín zastavuje vývoz zbraní do saúdského království, dokud vražda nebude objasněna. To zní sice hezky, ale v loděnicích v pomořanské Volhošti (Wolgast) brémská společnost Lürssen dál montuje tři válečné lodě pro Rijád, jako by se nechumelilo. Mimochodem – právě volhošťskou loděnici Merkelová shodou okolností navštívila před loňskými parlamentními volbami a vývoz válečných plavidel do Saúdské Arábie tehdy podpořila.

Kriminálka Istanbul pátrá, radí, informuje. A Erdogan jako statečný obhájce opozičních novinářů

Velmi důležitá je totiž role, kterou v celé tragické kauze sehrál – a stále sehrává – turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Turecko, které se ještě před pár dny zdálo být z pohledu Západu zcela beznadějným případem a bezmála říší zla, je najednou zase v kursu. Při hledání pravdy v případu zavražděného novináře vystupuje turecký prezident bezmála jako vzor ctnosti, bojovník za pravdu a obhájce opozičních žurnalistů.

Časy se zkrátka mění. A mění se rychleji, než by člověk čekal.

Erdogan slíbil, že odhalí celou pravdu. Ve skutečnosti ale skandálu a lidské tragédie využívá k tomu, aby nahnal body v regionálním mocenském souboji se Saúdskou Arábií.

Vládě poslušná turecká média salámovou metodou postupně krmila světovou veřejnost útržky informací a podrobností k případu. Ty vypadaly natolik důvěryhodně, že Saúdská Arábie musela svou vlastní verzi pořád znovu a znovu korigovat, ustupovat a připouštět to, co ještě včera kategoricky popírala – až po konečné přiznání, že vražda byla naplánovaná.

Reakce Rijádu byly diletantské, místy připomínaly spíš satiru a černý humor. To když třeba král Salmán a korunní princ Muhammad bin Salmán vyjádřili synovi zavražděného novináře soustrast. Anebo když princ označil zabití Chášukdžího za neospravedlnitelný hanebný zločin, který ovšem nesmí vrazit klín mezi Saúdskou Arábii a Turecko.

Bude Turecko nepsaným vůdcem sunnitů?

Království, které Západ ještě donedávna oslavoval pro jeho údajné reformní snahy a rádoby pokrokového korunního prince, se dnes ocitlo na pranýři. A zbavit se tohoto cejchu mu dá ale sakra zabrat. Mediální válku mezi oběma zeměmi tedy turecký prezident jednoznačně vyhrál.

Aby nebylo omylu: Erdogan rozhodně není žádný bojovník za svobodu názoru. Nepohodlní novináři končí v Turecku za mřížemi a uprchlé opozičníky pronásledují turecké tajné služby i v zahraničí. V žebříčku 180 zemí podle míry svobody tisku sestaveném nevládní organizací Reportéři bez hranic zaujalo Turecko 157. příčku. Není na tom tedy o mnoho lépe, než 169. Saúdská Arábie (pro srovnání - Česko je 34.)

Proč se na stranu opozičního novináře staví zrovna prezident země, v jejíchž věznicích sedí více než stovka žurnalistů?

Je sice pravda, že se Chášukdží s Erdoganem dobře znal, protože s ním před dvěma lety dělal rozhovor pro arabskou televizi Rotana a následně jej podporoval na svém Twitteru, který má skoro dva miliony followerů. Na druhé straně je jasné, že Erdoganovi zdaleka nejde jen o to, aby do kauzy Chášukdží vnesl jasno. Tvrdý postup Turecka při objasňování případu je samozřejmě chvályhodný a Erdoganovi lze jistě přičíst k dobru, že ve svém nedávném projevu v parlamentu označil vraždu novináře za politickou a barbarskou a zdůraznil, že všichni, kdo do ní byli nějak zapleteni, musejí být potrestáni. Přesto by bylo naivní se domnívat, že to učinil ve snaze dobrat se pravdy.

Recep Tayyip Erdogan | zdroj: Profimedia

Turecko a Saúdská Arábie se už delší dobu přetahují o to, kdo bude mít mezi sunnitskými muslimy na Blízkém východě hlavní slovo. Ve sporu Saúdů s Katarem se Erdogan před časem jednoznačně postavil na stranu Kataru a dokonce do Dauhá poslal vojáky. Společně s Katarem Ankara podporuje Muslimské bratrstvo, které v Egyptě čelí pronásledování, zatímco Rijád toto sdružení považuje za teroristickou organizaci. V Libyi Turecko stojí na straně islamistické vlády v Tripolisu, Saúdská Arábie naopak na straně ozbrojenců Chalify Haftara působících na východě země. V Sýrii zase Erdogan táhne za jeden provaz s úhlavním Saúdským nepřítelem Íránem. A koneckonců i nové gigantické istanbulské letiště má být nejen největší na světě, ale hlavně má vyšoupnout Dubaj - věrného saúdského spojence - z pozice letecké vstupní brány do Asie.

Co jsme si, to jsme si. Do smrti dobrý?

Na pozadí tohoto mocenského měření sil přichází aféra s Chášukdžím pro Erdogana jako na zavolanou. Když na Západě tolik oslavovaný saúdský korunní princ ztratí svou gloriolu osvíceného vládce, bude se kritizovaný a nenáviděný Erdogan rázem jako mávnutím proutku moci prezentovat jako spolehlivý a civilizovaný partner. Jeho výkřiky o německých náccích, mobilizace turecké menšiny v západní Evropě, pronásledování domácích kritiků, islamistické pozdravy, autoritářský styl vládnutí a další zhůvěřilosti budou najednou jako mávnutím proutku zapomenuty.

Zároveň se ale zdá, že si turecký prezident nechává i ve vztahu k Rijádu pootevřená zadní vrátka. Ve zmíněném parlamentním projevu nezazněly slibované nové podrobnosti k případu a nejmenoval ani pravděpodobné objednavatele vraždy z řad královské rodiny. Možná si ale také chce svého soupeře řádně vychutnat a pomalu přihlížet mocenské změně v Rijádu, kterou by si zjevně tolik přál.

Osud novináře, který kritizoval i korunního prince Muhammada bin Salmána a od loňska žil v USA, vyvolává po celém světě značnou nevoli. Americký prezident Donald Trump se nejdříve jasně stavěl na stranu Saúdské Arábie, protože jeho primárním cílem na Blízkém východě je zformovat společně s Izraelem silnou protiíránskou osu. Podružnosti jako demokracie nebo lidská práva mu nijak žíly nervou. Případ Chášukdží teď ale ve Washingtonu vyvolává přinejmenším pochyby o spolehlivosti Rijádu, čehož se Turecko samozřejmě snaží ze všech sil využít.

V celé kauze se nikdy celou pravdu nedovíme. Každopádně ale Saúdové dali svým činem tureckému prezidentovi jedinečnou příležitost, aby si činil nárok na vedoucí roli mezi sunnity. Prezentuje zdejšího nejsilnějšího strategického partnera Západu jako zosobnění nevyzpytatelného rizika a zároveň využívá šance se Západu zase o kousek přiblížit a získat si alespoň částečně zpět ztracenou – a tolik potřebnou – důvěru.