Před téměř 25 lety, když jsem se jako mladá reportérka zabývala na stáži v Jemenu islámskými hnutími, Džamál Chášukdží byl mým přítelem a mentorem. Zažila jsem ho tedy v akci a poznala jeho pozoruhodnou laskavost a moudrost. Změnil mi život a možná mi ho i zachránil.

V době, kdy kulturní stereotypy nejsou ničím výjimečným a kdy kampaň #MeToo ozřejmuje, že nevhodné chování je běžným jevem, Džamál byl skutečný džentlmen a v klíčovou dobu a na kritických místech vždy vnímavým průvodcem.

Bylo to v letech, než teroristické útoky na USA z 11. září 2001 změnily svět. V druhé půli roku 1994 islámští radikálové, z nichž mnozí čerstvě absolvovali výcvikové tábory Usámy bin Ládina v Afghánistánu, získali převahu v jemenské občanské válce. Byla jsem patrně jedinou západní ženou, která pokrývala severní hranici konfliktu, kde bojovali.

Měla jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem se potkala právě s Džamálem, který mi zprostředkoval kontakt s představiteli všech islámských proudů, od zarytých džihádistů (někteří z nich se uvolili se mnou mluvit až poté, co Džamál statečně řekl, že bez rozhovoru se mnou nebude ani rozhovor s ním) až po vyznavače súfismu se sklonem k mystice.

Dochoval se mi z té doby snímek, který pořídil Džamál. Stojím na něm vedle jemenského džihádisty Tárika Fazlího, který pod vedením bin Ládina bojoval v Afghánistánu a pak se stal velitelem na frontě v Jemenu. Džamál se mě snažil přesvědčit, abych v tomto muži nahánějícím strach viděla ambiciózního a schopného místního vůdce, který jen využívá prostředky, které zná, aby získal zpět území, na němž kdysi vládla jeho rodina. A Džamál měl pravdu: onen muž krátce po skončení války řady džihádistů skutečně opustil a přidal se k místní vládě.

V roce 1994 Džamál zajistil, že jsem se mohla v jemenské delegaci zúčastnit náboženské konference v Súdánu, kde jsme v hotelu společně oslavili mé třicáté narozeniny. Odvážně se tehdy pokusil přesvědčit bin Ládina, který tam bydlel, k rozhovoru se mnou (Nevěřící Američanka? Ani bezkonkurenční Džamálův slovní um nedokázal bin Ládina zlomit.)

Nesourodá dvojice 

Nikdy jsem neměla dojem, že Džamál s bin Ládinovými názory sympatizuje a rozhodně netoleroval terorismus v jakékoli formě. Byl to reportér s výbornými kontakty, který se snažil zachytit všechny aspekty příběhu a ostatní, i mě, vedl k tomu, aby pátrali pod povrchem. Podle všeho získal respekt všech stran, ať už té islámské, levice či sekulárního proudu.

Džamál v sobě také skrýval hravost a měl slabost pro elektronické přístroje. Vlastnil ten nejmenší japonský diktafon, co jsem kdy viděla - sotva dosahoval velikosti půlky balíčku karet a mikrofon měl velký jako borůvka. Vášnivě se oddával hrám na kapesní hře Game Boy. Připadalo mi, že má každý model a všechny hry a naše dlouhé debaty o islámu prokládal přednáškami o vývoji her. Ty hrál, když čekal na začátek rozhovoru, anebo během nekonečných jízd autem křížem krážem přes Jemen.

Nevěřící americká plavovláska a vysoký, zbožný Saúdský Arab - musel to na nás být ale pohled, když jsme projížděli Jemen, navštěvovali mešity a setkávali se s čelnými představiteli různých islámských proudů. Na nebezpečných místech mě Džamál starostlivě chránil a zároveň vždy respektoval můj osobní prostor.

Několikrát se mi svěřil, že Jemen mu připomíná milovanou Saúdskou Arábii jeho dětství. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo měl svou zemi tolik rád.

Nefalšovaně zachovával věrnost hodnotám islámu a niterně mu záleželo na tom, aby lidem z vnějšku, jako jsem byla i já, pomohl vyznat se v různorodých proudech islámu. Před útoky z 11. září 2001 i po nich představoval Džamál Chášukdží tolik potřebný most mezi politickým islámem ve všech jeho podobách a Západem.

Kritice islámu se nebránil. Když jsme o jednoho ze svátků šli s Džamálem do mešity, musela jsem kázání spolu s desítkou jemenských žen poslouchat z prašné ulice. Bylo to dlouhé kázání a ve mně během něj narůstal vztek. "Proč se 50 procent populace musí zahalovat a sedět venku, zatímco těch druhých 50 procent se nedokáže chovat," zakřičela jsem na něj později. Už si nepamatuju, co mi odpověděl. Ale naslouchal mi. Chápal mou frustraci.

Je neuvěřitelné, že muž, který po desítky let tak obratně proplouval nebezpečím, odvážně psal, obecně se k lidem stavěl optimisticky a choval k Saúdské Arábii nanejvýš vlastenecké pocity, muž s takovým potenciálem, byl náhle tak krutě umlčen.