Proč mají Češi svůj stát a proč ho nemají Katalánci

MAGAZÍN - Magazín autor: Pavel Jégl

Separatista T. G. Masaryk měl věci dobře promyšlené. Proto vzniklo Československo. Zato katalánský separatista Carles Puigdemont je chaot a vehnal národ do slepé uličky.

S výsledky referenda polovina Katalánců nesouhlasí. To se pak nový stát, navíc bez podpory ze zahraničí, buduje těžko. Ilustrační snímek

S výsledky referenda polovina Katalánců nesouhlasí. To se pak nový stát, navíc bez podpory ze zahraničí, buduje těžko. Ilustrační snímek,zdroj: Profimedia.cz

Katalánsko si užilo několik hodin nezávislosti. Pokud se tomu nezávislost dá vůbec říct. Byla jen na papíře. Vláda v Madridu separatistům záhy zatnula tipec a nad odbojným regionem převzala moc.

Můžeme si z toho odnést nějaké ponaučení? Samosebou, že můžeme. Třeba tohle: Česká republika existuje jen proto, že se Češi z rakouského mocnářství vyvázali v příhodné době po první světové válce a že se Slováky se rozvedli ještě před vstupem do Evropské unie.

Časy se mění

Katalánskou nezávislost nikdo neuznal. Měla jepičí život, takže ji leckde ani nezaznamenali. Některým státům nestála za zmínku, jiné přičinlivě přispěchaly s provoláním typu "Ať žije španělská monarchie".

Česko patří do druhé skupiny zemí. Ministerstvo zahraničí reagovalo na vyhlášení katalánské nezávislosti promptním prohlášením (celý text tady). Je v něm pozoruhodná myšlenka:

"Vyhlášení katalánské nezávislosti, jakož i předchozího referenda, je v jasném rozporu s platnou španělskou ústavou. Česká republika z tohoto důvodu nemůže vyhlášení nezávislosti takzvané Katalánské republiky přikládat žádné mezinárodněprávní účinky a Katalánsko proto i nadále považuje za integrální součást Španělského království."

Na prvním pohled má krkolomné komuniké logiku. Jenže nevzniklo snad Československo jen díky tomu, že mocnosti v roce 1918 nebraly ohled na rakousko-uherskou ústavu? Copak jí vyhlášení nového státu neodporovalo?

Takový dvojí metr je zvlášť pikantní, když ho Černínský palác vypustí v předvečer československé státnosti.

Pokud by státy před 99 lety odpověděly na české a slovenské emancipační úsilí stejně jako teď Česko na snahu o katalánskou emancipaci, vypadalo by jejich prohlášení asi takto: "Vyhlášení Československa je v rozporu s platnou rakousko-uherskou ústavou, která zaručuje práva a svobody všem občanům. Proto samostatné Československo neuznáváme."

A bylo by vymalováno. A kdoví, zda by v takovém případě nebyli Češi v nějakém v soustátí s Rakouskem dodnes.

Jsme však v roce 2017 a jak zpívá Bob Dylan, The Times They Are a-Changin' (Časy se mění). Ačkoli – jak pro koho.

Stratég a chaot

Separatista Carles Puigdemont měl chatrný plán, postupoval chaoticky – nevěděl s kým a kdy jednat, kdy nezávislost vyhlásit. A nesehnal si spojence.

Plán separatisty T. G. Masaryka byl důmyslnější. "Tatíček" měl nadto vlivné spojence v zahraničí. Mohl se opírat o československé legie, které byly zeměmi Dohody pokládány za spojeneckou armádu. Zato Rakousko-Uhersko bylo nepřátelským státem a jeho armáda protivníkem.

Zatímco první československý prezident byl v roce 1918 doma vítán jako národní hrdina (kromě Němců a Rakušanů v pohraničí), katalánského premiéra nemůže polovina obyvatel regionu vystát.

Pravda, pro nezávislost hlasovalo devět z deseti účastníků katalánského referenda. Jenže účastnilo se jej pouhých 43 procent voličů. Ti, kteří nezávislost nechtěli, referendum až na výjimky ignorovali. Naznačují to dlouhodobé průzkumy, v nichž se pro samostatnost vyslovuje kolem 45 procent Katalánců. 

Také proto mohla vláda v Madridu katalánské separatisty tak snadno odstavit od moci, aniž by regionu poskytla vyšší stupeň autonomie. Pro stoupence katalánské nezávislosti – hotový debakl.

Nechte si zajít chuť

Masaryk žil v době, která byla vzniku nových států nakloněna. Po první světové válce se rozpadaly říše a šířila se myšlenka práva národů na sebeurčení. Souviselo to s rozpadem evropských mnohonárodních říší (Rakouska-Uherska nebo Osmanské říše).

Tato idea měla mocné zastánce, prosazoval ji zejména americký prezident Woodrow Wilson, ve kterém mělo Československo významného zastánce.

Ještě v minulých desetiletích země Evropské unie uznávaly nové národní státy, které byly vyhlašovány v Jugoslávii. (Španělsko bylo s ohledem na odstředivé regiony Baskicko a Katalánsko opatrnější a Kosovo dodnes neuznalo.)

Pro státy v Evropské unii nicméně platí jiná kritéria. V bruselské Evropě se nezávislost trestá.

Proč? Postoj Unie vysvětlil Jean-Claude Juncker, který stojí v čele Evropské komise, strážkyně unijní legislativy. "Pokud dovolíme, aby se z Katalánska stal nezávislý stát, budou chtít další totéž. To by se Evropská unie za patnáct let mohla skládat z devadesáti států, a to by se mi nelíbilo," citoval šéfa evropských komisařů web stanice BBC.

Evropská komise se drží striktního výkladu unijních smluv, podle něhož je stát, který vznikne uvnitř některé z unijních zemí, pokládán za "neunijní" a musí se o členství ucházet (pokud o ně stojí).

Tento výklad by platil jak pro Katalánsko, tak pro Skotsko, ale i Česko nebo Slovensko.

Pokud by se Češi a Slováci nerozvedli počátkem devadesátých let minulého století a chtěli rozdělit Československo až po vstupu do Evropské unie, byl to podstatně větší problém. Pokud by unie trvala na přísném dodržování pravidel, obě země by z ní vypadly. Na české i slovenské vývozy by se patrně začala uplatňovat cla, což by zvýšilo transakční náklady firem. Mnozí investoři by se raději stáhli do unie. Ekonomika nových států by propadla.

Za takových pravidel si pochopitelně na nezávislost leckdo nechá zajít chuť.

Tagy: Česko zahraničí domácí Katalánsko dějiny a fakta

Zdroje: Vlastní