Těžko říct, zda majitelka kadeřnického Salonu Heinrich v braniborském Stahnsdorfu kousek od Berlína někdy viděla film Slavnosti sněženek. Každopádně před pár dny zažila situaci, která jako přes kopírák připomíná filmovou scénu, kdy do místní školy vběhne mezi nic netušící žáčky a paní učitelku poraněný divočák. Akorát že tentokrát nebyli po ruce pohotoví myslivci s flintou.

Stalo se to v sobotu 2. února půl hodinky před polednem. Kadeřnice Hannelore Heinrichová se nestačila divit, když v jejím salonu náhle stál urostlý kanec. Štětináč délkou přes metr, výškou nad pás a černý jako noc.

Ani v nejhorším snu si paní Hannelore nedokázala představit, co se v příštích minutách v jejím kadeřnictví odehraje. Dodnes si klade otázku, jak se tam kňour vůbec dostal, když byly dveře zavřené na kliku…

Chvíli tam stáli a mlčky na sebe tupě civěli: divočák, paní kadeřnice, a tři zákazníci. Pak prase sklonilo hlavu, rozběhlo se a nastal tanec. Zvíře nejdřív povalilo klimazon, pak se vrhlo na květinovou výzdobu a stolky s kadeřnickými proprietami. Ve chvilce udělalo ze salonu kůlničku na dříví.

Na levém boku zvířete zela velká, krvácející rána. Podle všeho chudáka porazilo auto. Všude bylo plno krve – na schodech, na stěnách, na podlaze. Na hladkých, zakrvácených dlaždičkách praseti klouzala kopyta, takže neustále padalo a zase se zvedalo.

Kňour vyváděl asi pět minut. Pak se paní šéfka vzpamatovala, sebrala odvahu, otevřela dveře, spolu se zákazníky se chopila stolečků a židlí a vystrnadili vetřelce na ulici.

Divočáka už od té doby nespatřili. Těžko říct, proč si ke svému útoku vybral právě kadeřnický salon. Možná šlo o určitý druh pomsty za to, že se ze štětin divočáků dělají kartáče na vlasy. Kdo ví... Každopádně se po spoušti uklízelo a opravovalo dva dny, nejtěžší prý ale bylo zbavit se smradu. A z leknutí se 67letá vdova Hannelore bude asi vzpamatovávat ještě dlouho.

Kančí ráj

Zdánlivě kuriózní příběh přitom ve skutečnosti není nijak překvapivý a bylo jen otázkou času, kdy se něco podobného stane. Na polích v okolí Stahnsdorfu a sousedního Kleinmachnowu se totiž pěstuje spousta kukuřice, což láká černou zvěř, která stále častěji zabrousí i do města. Celé tlupy kanců šmejdí po místních zahrádkách, kde pokaždé nacházejí něco k snědku.

Lovci ve snaze zabránit těmto nájezdům rozmisťují kolem posedů potravu a v noci hlídkují, vyzbrojeni noktovizory a flintami s tlumiči. Ale je to všechno k ničemu. Někteří obyvatelé smutně konstatují, že kanci už město zcela ovládli.

Místní hřbitov například vyvěsil cedule, kde návštěvníky důrazně nabádá, aby za sebou kvůli divočákům zavírali bránu. Hrůza domyslet, jakou paseku by tu štětináči napáchali, kdyby se sem dostali.

Z bezpečnostních důvodů se v obydleném místě nesmí střílet z pušky. Lovci proto žádají braniborské zemské ministerstvo pro životní prostředí, aby co nejdříve dostali povolení používat luk a šípy – jako první obec v Německu. Lovit s pomocí šípů je přitom zakázáno, protože netrénování střelci tím mohou zvířeti způsobit mnohem větší utrpení než střelnou zbraní. Lovci ale namítají, že luk je tichá zbraň a pro lidi pohybující se v okolí navíc méně nebezpečná než střelba z pušky.

zdroj: YouTube.com

Incident v Salonu Heinrich dává iniciativě za použití luku a šípů do rukou nové argumenty. Je to první případ, kdy divočáci neřádili jen v zahradách, ale kdy pronikli přímo do obydlí.

Starosta obce Bernd Albers už něco vymyslel. Požaduje, aby v místní tradiční restauraci Waldschänke nabízeli nejméně tři jídla z divočiny. Podnik hledá nového nájemce a nový jídelníček by prý prospěl jak lokálu, tak poptávce po kančím masu. Jestli takto vypadá řešení problému, pak tedy potěš pánbůh… 

Kadeřnický Salon Heinrich ve Stahnsdorfu: