Zaslouží si medvěd spravedlivý soud?

VIDEO MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

Bývaly doby, kdy zvířata za své zločiny a přečiny stanula před řádným soudem, který věc zvážil a vyřkl ortel. Jak tyto středověké procesy vypadaly? A jak by před takovým tribunálem asi dopadl medvěd ze Vsetínska?

Prasnice se v lednu 1457 ocitla ve francouzském Savigny před soudem za zabití dítěte. Její selata byla vzhledem k nízkému věku zproštěna viny.

Prasnice se v lednu 1457 ocitla ve francouzském Savigny před soudem za zabití dítěte. Její selata byla vzhledem k nízkému věku zproštěna viny.,zdroj: Profimedia.cz

Skoro se zdá, že dění u nás doma mají poslední dobou v rukou (respektive v tlapách) zvířata. Ještě před pár dny to byl medvěd, pak ho pro změnu zastínili čápi (respektive jejich hnízdo), prasata nebo hyeny. Alespoň soudě podle nejfrekventovanějších výrazů zaznívajících v éteru. A na potulného huňáče se tak trochu ve víru posledních domácích událostí pozapomnělo.

Medvěd ze Vsetínska (pokud je tedy opravdu jen jeden) ztrácí plachost a zabíjí domácí zvířata. Ani po dvou měsících se jej nepodařilo dopadnout, i když v posledních dnech se přece jen uklidnil – nebo spíš vzal do zaječích, potažmo do medvědích. Zlínský hejtman Jiří Čunek původně navrhoval odstřel, ochránci přírody a myslivci se ale (zatím marně) snažili chlupáče odchytit.

Ať tak, nebo tak: Zřejmě by bylo nejlepší medvěda lapit a postavit ho před řádný soud. A samozřejmě mu přečíst jeho práva, ctít presumpci neviny, přidělit mu obhájce...

Zní to absurdně? Možná. Fakt ale je, že ve středověku byly procesy se zvířaty a jejich následné veřejné potrestání poměrně běžnou věcí a tato praxe se udržela po celá staletí. Především v Německu, Nizozemsku, Francii, Švýcarsku a Itálii, následně ve Skandinávii a Španělsku, a podobné případy byly zaznamenány také v Kanadě, Etiopii nebo Brazílii.

Pošetilost? Recese? Kapric právníků? Tmářství? Praktické důvody?

Až do raného novověku byla zvířata souzena v monstrprocesech a následně často končila na popravišti. Historici si dodnes lámou hlavu nad smyslem této – z dnešního pohledu naprosto bizarní – justiční praxe. Teorií je několik, a skutečných důvodů možná ještě víc.

Soudy se zvířaty bývaly součástí trestního práva. Šlo o církevní procesy (zpravidla kvůli ničení úrody, kdy soudy trestaly hlavně hmyz a hlodavce), přičemž závažnější kauzy (především zabití člověka) řešily světské soudy. Ty také dávaly leckdy velmi brutální tresty.

Před tribunálem končili psi, vepři, krávy nebo koně, v nepřítomnosti pak byli souzeni ti obtížně polapitelní, jako kobylky, slimáci, housenky, myši, krysy, krtci a termiti. Se vším, co k tomu patří.

Chlupatému delikventovi s tlapkami či kopýtky nejdříve přečetli v latině obvinění, dostal dokonce i obhájce. Pak se vyslechli svědci a všechno pokračovalo tak, jak to známe ze soudních síní – až k vykonání rozsudku. První takový případ byl zaznamenán v roce 1266, kdy prase napadlo dítě a bylo za trest upáleno. Není zcela jasné, kdy tyto absurdní procesy vlastně skončily. V saském trestním zákoníku se například teprve v roce 1838 objevuje poprvé na území Německa v článku 310 trestný čin týrání zvířat.

Jak je možné, že se praxe soudů se zvířectvem tak dlouho udržela? Dosud vědci měli za to, že šlo spíše o cosi na způsob lidové zábavy, která prostě odpovídala krutým středověkým zvykům. Jiní považovali procesy jen za vulgární inscenace zrozené v tupých hlavách prostých rolníků.

Vědci kolem historika práva Andrease Deutsche z univerzity v německém Heidelbergu ovšem tyto interpretace odmítají s tím, že procesy se vší vážností řídili vystudování právníci. Těžko tedy hovořit o pouhé recesi.

Vysvětlení je možná třeba hledat v tom, že soužití lidí a zvířat bylo v té době užší, než si dnes vůbec dokážeme představit. S němou tváří žili lidé prakticky neustále, a zvířata proto byla v jistém smyslu chápána jako rovnocenní členové společnosti. Podle Deutsche se tehdejší obraz městských ulic podobal z dnešního pohledu spíše apokalypse.

Silnice totiž byly nebezpečné už dávno před vynálezem auta. Nic netušící pocestné napadali divočáci v cestě za potravou, potulní psi, uprchlí kozlové a další havěť. Vyhladovělá zvířata útočila bez varování a jejich výpady leckdy končily vážným zraněním i smrtí lidí. Prostě přejít ulici bylo možná ještě víc o život než dnes. Koně, osli a muly blokovali cesty a způsobovali také četné nehody. Obcemi se proháněla uprchlá domácí prasata a profesionální psobijci museli pomocí kyjů likvidovat přemnožené potulné hafany. Největší hrůzu ale měli lidé pochopitelně z vlků. Tato hysterie vedla například k tomu, že v roce 1589 v Bedburgu u Kolína nad Rýnem umučili sedláka Petera Stumppa za to, že se údajně proměňoval ve vlkodlaka a masakroval a pojídal děti. A tu a tam si smlsnul i na dospělých.

Že prasata končila jako odsouzení zločinci často na šibenici, ale není důsledkem tehdejších pověr. Vídeňský expert Peter Dinzelbacher se domnívá, že procesy se zvířaty byly především výmyslem přehnaně ambiciózních právníků, kteří svému oboru chtěli dodat patřičnou váhu. Svou snahu podřídit veškeré dění na zemi zákonům hnali do absurdna a chtěli si podrobit i celou zvířecí říši. A kdo se prosazování práva protivil, dostal pořádně za uši. V roce 1395 v Burgundsku například prý potrestali dvanáct lidí za to, že odmítali popravy prasat.

Dalším možným vysvětlením zdánlivě pošetilého konání právníků je snaha potrestat nezodpovědné majitele zvířat jaksi "v zastoupení", aby si svá hovádka příště laskavě lépe hlídali. Roli mohlo hrát i tehdejší přesvědčení, že všechna existence je dílem boží vůle, a porušení božího řádu je proto nutné trestat – padni komu padni.

Experti se kromě toho domnívají, že popravy zvířat byly především výrazem velmi nejisté doby. Evropské obyvatelstvo tehdy masově umíralo v důsledku neúrody a morových ran. A katolická církev ve správnou chvíli nabídla pomocnou ruku a exkomunikacemi a vymýtáním ďábla vytáhla do boje proti obtížným hlodavcům a hmyzákům.

Zahnaní delfíni, vyhoštění krtci, utopené prase, upálený vůl a oběšená slonice

Před církevními soudy se například se vší vážností nabízely myším a kobylkám náhradní pozemky a dokonce byly dojednány lhůty, dokdy ty nynější musejí opustit. Tato praxe trvala až do raného novověku. A tak v 16. století například v Marseille pomocí svěcené vody zaháněli delfíny, kteří narušovali lodní dopravu.

Americký vědec Edward Payson Evans (1831-1917) shromáždil téměř dvě stovky dokladů o procesech se zvířaty a o jejich popravách mezi desátým a dvacátým stoletím (kniha Criminal Prosecution and Capital Punishment of Animals v angličtině ZDE).

Konání kuriózních procesů sice dokládají četné historické prameny, o motivaci žalobců ovšem nic nevypovídají. Příslušné informace se v soudních spisech navíc objevují zpravidla jen jako poznámky na okraji.

O tom, že v roce 1618 ve Weselu utopili v Rýně prasnici za to, že zabila dítě, se badatelé například dověděli jen podle žaloby převozníků, kteří se u soudu bránili tomu, aby jejich loď posloužila jako místo k vykonání veřejné popravy. A z podobných nepřímých odkazů lze třeba vyčíst, že v bavorském Nestelreuthu v roce 1548 upálili vola za to, že svými rohy probodl a usmrtil chlapce. Ve francouzském Savigny zase v roce 1457 skončila před soudem prasnice a jejích šest selat za zabití dítěte. Jelikož byla přistižena přímo při činu, byla odsouzena k oběšení, čuníci jako nezletilí ale byli osvobozeni - i kvůli nedostatečným důkazům o spoluvině.

Z výše uvedeného je zřejmé, že se činila i obhajoba. Díky ní unikly například v 16. století trestu francouzské myši, které sežraly či znehodnotily obilí. Obhájce vytáhl polehčující okolnost, že ani myši nemají vlastně snadný život, protože na ně všude číhají krvelačné kočky. A tak soud případ smetl se stolu. Podobně se v roce 1519 obhajoba v tyrolském Stelviu zastala krtků. Připustila, že malí, černí, sametoví hmyzožravci sice ničí úrodu, ale zároveň likvidují škůdce a kypří půdu. Dosáhla pro ně zmírnění trestu vyhoštění, přesněji odklad termínu, dokdy musí zvířátka podle rozhodnutí soudu místo vyklidit.

V kauze pohlavního styku s oslicí naopak v roce 1750 ve Francii odsoudili jistého Jacquese Ferrona, ale zvíře naopak osvobodili, protože prý bylo k souloži přinuceno násilím. Zvlášť když svědkové potvrdili počestnost obžalované oslice.

Navzdory všemu není podle historiků důvod se tehdejšímu podivnému chování lidí posmívat, nebo se nad ním pohoršovat. Taková prostě byla doba a tehdejší lidé by naopak byli naprosto zděšeni, kdyby třeba zhlédli pouhou hodinu toho, co se dnes vysílá v televizi – a co většině z nás připadá normální.

Spolu s Janem Werichem by se tedy skoro chtělo celou věc odbýt tím, že "to byl ovšem ještě středověk". Ale ona to není tak docela pravda: Zvířata totiž končívala v cele smrti nebo na popravišti i celkem nedávno. V roce 1916 například v americkém Tennessee na jeřábu oběsili cirkusovou slonici Mary za to, že rozdupala svému trenérovi hlavu. A v roce 1991 v New Jersey odsoudili k smrti psa jménem Taro, který kousl jednu holčičku do rtu. V cele smrti strávil 36 měsíců, než dostal milost.

Uvidíme, jak dopadne medvěd ze Vsetína, bude-li polapen. Jedna polehčující okolnost by tu byla: V době, kdy se řešil Babiš junior a nedůvěra vládě, dal na chvíli pokoj. Anebo možná moudře zavčasu zmizel, protože dobře ví, že ve sněhu bude snazší jej vystopovat.

Tagy: Francie Nizozemsko Německo Švýcarsko Itálie zahraničí Spojené státy týrání zvířat zvířata a příroda justice a soudy dějiny a fakta

Zdroje: Vlastní