Pokud nás zajímá prolínání kultury Západu s Východem, jsme na správném místě. Právě zde, v třetím nejstarším mužském klášteře v Čechách, zněly kdysi modlitby ve staroslověnštině i latině. Dnes se s jeho slavnou historií můžeme seznámit při prohlídce expozice "Staroslověnská Sázava", umístěné v prostorách zdejšího muzea.

Součástí areálu je ruina gotického chrámu, zahrada se základy svatostánku z 11. století, barokní kostel sv. Prokopa s kryptou či svatoprokopská jeskyně. Studánku jménem Vosovka, kde se dle pověsti setkal světec Prokop s přemyslovským knížetem, musíme hledat poněkud dále. Oldřich na honu pronásledoval bílého jelena, a ten utekl do ochrany svatého muže. Voda ze zázračné studánky zvířeti zacelila rány a když ji svatý muž nabídl knížeti, proměnila se ve víno. Místo zjevně stojí za návštěvu.

Světec, který vyhnal tisíc démonů

Sázava stojí i padá s osobou sv. Prokopa, jenž si zdejší kraj vybral za své působiště, a spolu s knížaty Oldřichem a Břetislavem stál i u zrodu kláštera v roce 1032. Cesta svatého muže k úřadu prvního sázavského opata byla ovšem docela spletitá.

Prokop se narodil koncem 10. století v Chotouni na Kolínsku nejspíše do zemanské rodiny. Později přijal kněžské svěcení, a jak bylo tehdy zvykem, měl i ženu a syna jménem Jimram. Poklidný život nebyl však chotouňskému rodákovi souzen. "Pohrdl marností světa, zřekl se domu, manželky, polností, příbuzných a přátel, dokonce i sebe samého, dal výhost lsti plnému světu a jeho bídné nádheře," zaznamenal chápavě kronikář.

Mladý muž odešel mezi benediktinské mnichy do břevnovského kláštera, kde setrval několik let. Jelikož ve zdech Břevnova působila původně řecko-latinská komunita, snad právě zde získávala své nezvyklé řecké jméno Prokopios. Tím "pravým ořechovým" se však pro Prokopa ukázal život poustevnický, a to nejprve v dnešním Prokopském údolí v Praze, později v Posázaví.

Nad řekou Sázavou obsadil jeskyni, "z níž vyhnal tisíc démonů". Pověst o svatém muži se rychle šířily, "přicházeli houfně lidé oné země, aby mu nabídli dary své oddanosti a zbožně se poroučeli jeho modlitbám". Vznikla poustevnická komunita, kam přišli i Prokopův syn Jimram a synovec Vít, budoucí opati sázavského kláštera. Cestu na Sázavu nalezl i kníže Oldřich, jak výše zmíněno.

Svatý Prokop zemřel 25. března 1053, a je pochován v chrámu, který "ke cti Panny Marie a sv. Jana Křtitele" vybudoval. Hrob svatého opata se stal cílem poutníků, přibývala svědectví o jeho zázracích. Už roku 1204 byl v Římě zařazen Inocencem III. mezi svaté, a stejného data (4. července) slavíme i Prokopův svátek. Dle úsměvné legendy nerozhodný papež tak dlouho váhal se svatořečením, až mu světec musel ve snu pohrozit svou opatskou berlou.

Nedokončené přestavby a pokusy o obnovu kláštera

A další osudy Sázavského kláštera? Jen o několik let později vyhnal zdejší řeholníky Oldřichův vnuk, kníže Spytihněv. Staroslověnská komunita se uchýlila do Uher, odkud ji v roce 1061 povolal zpět první český král Vratislav.

Zajímavou postavou je opat Božetěch, který prý neoprávněně vložil Vratislavovi na hlavu královskou korunu. Protože "uměl velmi krásně malovati, a vyznal se výborně v řezání neb rytí ze dřeva i z kamene a soustruhování v kosti", dostal uloženo za pokání vyřezat figuru Ukřižovaného, s níž musel doputovat až do Říma. Za knížete Břetislava II. byl Božetěch sesazen z úřadu a celý konvent opět vyhnán (1096). Tentokrát už natrvalo. Klášter přebral Děthard z Břevnova a staroslověnská liturgie byla definitivně nahrazena latinskou.

Za doby císaře Karla IV. začala gotická přestavba celého areálu. Kvůli husitským bouřím však zůstala nedokončena, a tak může dnešní poutník obdivovat pouhé torzo zamýšlené trojlodní baziliky, a naštěstí i gotickou kapitulní síň s překrásnými freskami andělů a Madony Sázavské. Barokní háv získal klášter za opata Ildefonse Nigrina, po josefínských reformách byl nicméně zrušen a přebudován na zámecké sídlo.

Poslední pokus o obnovení řeholního života učinili benediktini z Emauz za první republiky. Druhá světová válka a následný komunistický režim slibný projekt ukončily, a v roce 1951 přebírala klášter Národní kulturní komise.

Zkrotil ďábla

Závěrem ještě několik zajímavých legend o svatém zakladateli. Uctívaný vítěz nad zlem nejenže vyhnal dle pověsti ze své jeskyně démony, ale s jedním čertem také oral, a to tzv. Čertovu či Prokopovu brázdu mezi Sázavou a Chotouní. Další pekelník zanechal pro změnu otisk svého pařátu na křtitelnici u studánky Vosovky. Však také zkrocený ďábel u světcových nohou je Prokopovým rozpoznávacím atributem na většině jeho zobrazení.

Při větších slavnostech se na Sázavě ukazuje i Prokopův dřevěný koflík či lžička. Světcovo tělo zde však už nenajdete, bylo totiž v 16. století přeneseno do pražského kostela Všech svatých z rozbořené krypty, a ve Svatoprokopském chrámu dnes uchovávají pouze malý ostatek. Proslulý je i Prokopův obraz od neznámého malíře. Svatý muž má na něm zavřené oči, dle mnohých svědectví je však občas otevře (naposledy prý v roce 2006), a dokonce mění i výraz tváře.

K mnohým zázrakům docházelo už za opatova života, ostatně ještě když světec umíral, uzdravil jeho plášť nemocného člověka. Jindy se muž jménem Mena nutně potřeboval dostat do kláštera, stál však na druhém břehu řeky. Převozník nikde, loďka uvázaná na druhém břehu. Zabraly modlitby pro zásluhy svatého muže - prázdné plavidlo připlulo samo i s bidlem.

Se Sázavou je spjata i jiná slavná osobnost, ovšem podstatně modernější - roku 1905 se zde narodil Jiří Voskovec, slavný Werichův herecký partner, a to v chalupě svého dědečka malíře Soběslava Pinkase.

Závěrem několik tipů na okolní výlety. V Centru sklářského umění v areálu sklářské huti "František" mohou poutníci obdivovat největší sbírku moderního skla na světě, případně si vyrobit sklo vlastní. Milovníci historie zase ocení nedaleký Český Šternberk, monumentální hradní sídlo šlechtického rodu Šternberků, či Pirkštejn v Ratajích nad Sázavou. Románskou perlu, kostel sv. Jakuba Většího s unikátními freskami, naleznou ve Stříbrné Skalici v místní části Rovná. A návštěvníci z řad vodáků možná navštíví vodácké muzeum ve Zruči nad Sázavou, než se utáboří v některém z místních kempů.