Extravagantní, velkolepý, opulentní. Tak se vždy rád prezentoval Roberto Mugabe a přesně taková byla i jeho únorová oslava narozenin. U trosek historického města Dzimbabwe ze 13. století uspořádali prezidentovi příznivci velkolepou party pro 50 tisíc členů vládní strany, která stála 800 tisíc dolarů (19,5 milionu korun).

Letošní oslava byla ale přece jen skromnější než ta loňská, kdy se v luxusním hotelu u Niagarských vodopádů podávaly chody z ohrožených druhů zvířat. I přesto letošní narozeninová party ostře kontrastuje se stavem, v jakém se někdejší bohatá jihoafrická země nachází.

Kvůli extrémním suchům hrozí čtvrtině obyvatel smrt hlady, národní ekonomika je v katastrofálním stavu, opoziční politici končí buď v exilu, nebo ve vězení.

Jak se z někdejšího lidového hrdiny, kterého západ svého času pokládal za osvíceného vladaře, nakonec stal od moci neodstavitelný diktátor žijící v nestřídmém luxusu?

Dobrý strýček Bob

Když v roce 1965 jihoafrická kolonie Rhodesie vyhlásila samostatnost, její ministerský předseda Ian Smith sebevědomě prohlásil, že vláda domorodé "většiny nepřipadá dalších tisíc let". V zemi pojmenované po britském magnátovi Cecilu John Rhodesovi totiž bezpečně vládla menšina britských bělochhů černošské většině.

Smith se ale neukázal být příliš dobrým prorokem, protože apartheid vydržel v zemi pouhých 15 let. Po občanské válce v roce 1980, která stála život 30 tisíc lidí, se černošská většina chopila moci. A v jejím čele nestál nikdo jiný než hrdina národního odporu, Robert Mugabe.

Muž, kterého premiér Rhodesie John Smith nazýval marxistickým teroristou, svým osobním příběhem působil jako ztělesněná kombinace Nelsona Mandely a Ghándího. Ve vězení strávil přes deset let života. V rámci boje s vládou bílých Britů přesvědčil občany, aby svůj odpor demonstrovali chozením bez bot a ponožek, které označoval za jednu z pastí západní civilizace.

Z nástupu Mugabeho k moci byli zpočátku nadšení i bělošští farmáři. Lidový vůdce si uvědomoval, nakolik stojí ekonomika na úspěšném fungování jejich farem. "Zlo zůstane zlem, ať je spácháno černochem nebo bělochem," prohlašoval tehdy prezident, kterému bílí farmáři přezdívali "dobrý strýček Bob".

Ekonomická cesta do pekel

Možná symbolicky se oslava odehrála u trosek v Dzimbabwe, protože podobně zruinovaně působí i současná ekonomická situace. Zatímco po Mugabeho nástupu k moci patřilo Zimbabwe mezi nejvíce prosperující státy na světě a ještě v roce 1997 byla nejrychleji rostoucí ekonomikou v Africe, dnes má ekonomické ukazatele srovnatelné s občanskou válkou sužovaným Jižním Súdánem.

Ekonomickou katastrofu zažehnul na přelomu milénia zábor půdy bílých farmářů, kteří vlastnili 70 procent zemědělské půdy. Ne všichni vlastníci vlastnili půdu z doby kolonialismu, dvě třetiny ji koupily až po Mugabeho vyhlášení nezávislosti.

Mugabe znárodňováním farem reagoval na tehdejší nečekanou porážku, kterou mu uštědřilo opoziční hnutí. Většina obyvatel rozhodla v referendu, že nesouhlasí s návrhem o posílení prezidentských pravomocí. Navzdory tomu, že Mugabe kontroloval média, policii i armádu, v referendu prohrál.

Prezident nelenil a brzy obvinil ze svého neúspěchu bělošské farmáře. Nic na tom neměnil ani fakt, že zhruba čtyři tisícovky farmářů tvořily jen 15 procent elektorátu.

Mugabe vsadil svoji politickou budoucnost na rasovou kartu. "Pokud nám bílý osadníci vzali zemi, aniž by za ni zaplatili," hřímal prezident, "můžeme, stejným způsobem, si ji od nich vzít bez placení také." Zabírání půdy se brzy zvrhlo v chaotické násilí, při kterém dokonce několik farmářů zemřelo.

Výsledek "reformy" byl hrůzný. Pozemky si mezi sebou rozdělili Mugabeho noshledi a členové jeho vládní strany Zanu-PF. Brzy radikálně poklesla zemědělská produkce klesla, u některých plodin dokonce až o 90 procent. A zemědělská výspa Afriky začala umírat hlady.

Obyvatele zachránila před vymřením OSN, která v době největšího hladomoru živila polovinu obyvatel. A vlády z nenáviděného bělošského západu dohromady poskytly v rámci zahraniční pomoci přes 300 milionů dolarů, které zachránilo život 5,5 milionu lidí.

Je libo hyperinflaci?

Mugabeho ekonomické přešlapy ale pokračovaly. Hospodářský propad chtěl zastavit stanovením fixních cen výrobků. A vyrovnat tiskem dalších bankovek. Když to nepomohlo, tak tiskl další. A další. Hodnota bankovek začala klesat na hodnotě tak závratným tempem, že brzy se objevila i bankovka se 14 nulami. Za 100 bilionů zimbabwských dolarů získal majitel ve směnárně pouhých 40 amerických centů.

  Měna v Zimbabwe dosahuje neuvěřitelných cifer | zdroj: ThinkStock

Pokles hodnoty měny se nazývá inflace, Mugabe zvládl přímo hyperinflaci, která směle překonala i tu v Německu po první světové válce. V nejšílenějším období na přelomu let 2007 a 2008 dosahovala inflace denního nárůstu 98 procent. Ztráta poloviny hodnoty denně znamenala, že zboží zdražilo do druhého dne o dvojnásobek.

Peníze zcela ztratili svoji hodnotu. Pouliční prodavač Isaac Mutezowepasi našel pro bezplatnou měnu úplně jiné využití. "Použil jsem ji jako hnojivo na zahradě," tvrdí. Bankovky mají větší hodnotu než v místní ekonomice na serveru eBay, kde se raritní peníze prodávají alespoň za pár desítek amerických dolarů.

Špinavá a prohnilá pomoc ze zahraničí

Mugabeho ekonomická akrobacie dostala obyvatelstvo na samou hranici přežití. Současný hladomor se týká téměř čtyř milionů lidí z desetimilionového národa a země požádala o pomoc ve výši 1,6 miliardy dolarů (39 milionů korun). Zimbabwský vůdce to ale s projevy vděčnosti příliš nepřehání.

"Pokud má být pomoc, aspoň jak tomu rozumím, věnována výměnou za uznání homosexuálních sňatků, tak ať taková pomoc zůstane tam kde je," řekl během svého nedávného proslovu. "Nechceme ji. Je to prohnilá pomoc, špinavá pomoc a nebudeme s ní mít nic společného," dodal.

Sebestředný Mugabe odmítá jakékoli vnější zásahy do své kontroverzní politiky, která má do dodržování lidských práv hodně daleko. Po vypořádání se s bílými farmáři obrátil svoji pozornost na homosexuály. Snaží se tak odvrátit pozornost od problémů, které ničí současné Zimbabwe.

Průměrný věk doživí v zemi je 39 let, více než čtvrtina obyvatel má AIDS a nezaměstnanost dosahuje 80 procent. Ekonomika funguje v provizorním režimu, kdy průmysl využívá jen čtvrtinu své kapacity. Například továrny na cukrovou třtinu se spouští jen jednou týdně.

Zdecimovaná země tak v poslední době silně inklinuje k Číně, která v posledních letech silně investuje do těžby surovin na africkém kontinentě, včetně Zimbabwe. Země uvažuje i o zavedení juanu jako oficiální měny. U Číny navíc se Mugabe nemusí bát, že by své investice podmiňovala dodržováním lidských a občanských práv.