Dnes je čtvrtek 5. srpna 2021., Svátek má Kristián
Počasí dnes 14°C Občasný déšť

Komentář: Visí nad Afrikou hrozba čínské kolonizace?

Komentář: Visí nad Afrikou hrozba čínské kolonizace?
Čínský premiér Li Kche-čchiang během květnové návštěvy v Nairobi | zdroj: Profimedia

Číňané stále více stupňují svou přítomnost na africkém kontinentu. Západní veřejnost má tendenci vnímat to jako hrozbu nebo dokonce novou vlnu kolonizace. Čína ale pro Afriku nepředstavuje jen bezohlednou těžbu surovin a miliony kolonialistů, ale i rozvoj zdravotnictví, školství a sociálních programů. Afrika je dnes také díky Číně bohatší než kdykoli v historii.

Když čínský premiér Li Kche-čchiang letos podnikl velkou cestu po Africe, v Evropě propukla tradiční debata o čínském nebezpečí. Jako obvykle se mluvilo o kolonizaci Afriky, dobývání přírodních zdrojů, zotročování místního obyvatelstva nebo naopak invazi čínské pracovní síly, zatímco místní populace zůstává v chudobě. Čas od času se ozve lamentování, že Evropané vyklidili Afriku a zanechali ji napospas dobyvatelům. Na evropské a vůbec západní aktivity v Africe se přitom už raději zapomnělo.

Pohled na stránky místních novin a reálné projekty ukazují, že čínská přítomnost v Africe neodpovídá našim mýtům o vykořisťování, kolonizaci a dobývání. Čínsko-africká spolupráce má mnoho podob, o nichž se na Západě příliš nemluví. 

Příkladem může být Angola. Bývalá portugalská kolonie prošla po získání nezávislosti v roce 1975 brutální občanskou válkou, při níž zemřelo na půl milionu lidí. Guerilly podporované Sovětským svazem a jejich soupeři podporovaní naopak ze Spojených států tam bojovali o moc až do konce studené války a proměnili už tak brutálně utlačovanou kolonii, fakticky obří bavlníkovou plantáž, v jeden z nejchudších států na světě.

Čína se na krvavém konfliktu nijak nepodílela. Zato se od konce konfliktu v roce 2002 účastnila poválečné obnovy země včetně budování silnic, dálnic nebo elektráren. Už v roce 2003 vstoupil do Angoly Čínský mezinárodní fond, v roce 2010 obě země uzavřely strategické partnerství, ze kterého čerpá především zaostalé angolské zemědělství. To stále zaměstnává na tři čtvrtiny obyvatel.

A pak je tu podpora vzdělávání, především univerzitního; čínská vláda ročně platí vysoká stipendia na nejlepších univerzitách stovkám elitních angolských studentů. Nejde přitom o jednostrannou pomoc. Zatímco Angola získává výrazné množství technologické a technické pomoci, především v rámci infrastruktury a zemědělství, Čína naopak využívá surovin jako ropu a zemní plyn, které podle vzájemné dohody může chudší Angola využívat jako platební prostředek.

Přestože čínské zájmy v Africe jsou a byly především obchodní, v poslední době je vidět, že se rozšiřují na další projekty včetně humanitárních. Během deseti let čínská vláda investovala do rozvojových projektů přes jeden a půl bilionu korun, mimo jiné i na instalaci solárně napájených semaforů v Monrovii, hlavním městě Libérie, nebo na sto lůžek nemocnice v provincii Nimba. V mosambickém Maputu zase financovala Národní školu výtvarného umění a v Alžírsku dokonce operu. Celá řada projektů se nevěnovala podpoře důlního průmyslu, ale stavbě nemocnic a škol, a to v nejchudších zemích jako je zmiňovaná Libérie, které si Evropa všímá výhradně kvůli ebole.

Zároveň je nutné zdůraznit, že africké vlády se nestaly jakýmisi čínskými klienty. Číňané nepředstavují pro Afriku zdaleka jediného významného obchodního partnera, na jejím území stále více působí další hráči, které zajímá její potenciál.

Angolská vláda například letos označila za nejdůležitější partnery kromě Číny i Indii a Japonsko, mezi prioritními státy se ale objevilo i Německo, Francie či Brazílie. Podobně je to i v dalších státech. Zejména Indie, Japonsko a Brazílie se vrhly na africký kontinent s velkým investičním nadšením, které logicky přitahuje rekordní růst a v případě Brazílie společný jazyk a historii s bývalými portugalskými koloniemi.

Čínská přítomnost v Africe má jistě i negativní rovinu, mimo jiné v podobě provázání místních politiků s čínskými firmami nebo vzájemné podpory s diktátorskými režimy. Přesto ale stěží můžeme mluvit o kolonizaci. V celé miliardové Africe je pouze na milion Číňanů, zatímco ve Spojených státech jich je skoro čtyřikrát tolik. Nemluvě o velikosti vzájemného obchodu. Kolonizují Číňané Ameriku?

Ve skutečnosti jsou evropské starosti o Afriku důsledkem neschopnosti se definitivně vyrovnat s vlastní koloniální historií. Elity Západu na celý kontinent nahlížejí jako na vlastní a těžko snáší konkurenci. Jak si jinak vysvětlit, že z čínské přítomnosti má obavy třeba Francie, která ve svých bývalých koloniích stále vojensky zasahuje, podporovala řadu diktátorů a jen za poslední čtyři roky se zapletla do konfliktů ve čtyřech afrických zemích?

A že nevidíme, jak se chovají velké západní firmy v mnoha afrických státech, například drastické vysídlování místních obyvatel nadnárodní těžařskou společností Rio Tinto v Mosambiku, zatímco kritizujeme společnosti čínské? Může za to mesiánská představa, že "černý kontinent" čeká na milosrdnou záchranu z našich rukou.

Jistě se nedá o čínských aktivitách v Africe mluvit jako o nevinných a bezproblémových, přinášejí celou řadu známých rizik. Totéž ale platí i pro aktivity západních vlád nebo nadnárodních společností. Důkazy, které by ospravedlňovaly strašení novou kolonizací, ovšem zatím neexistují. Afrika jako celek je v současné době bohatší než kdy dřív. Mimo jiné i díky Číně.

Zdroje:
Vlastní