Premiér a předseda sociální demokracie Bohuslav Sobotka se rozhodl z vlády odvolat ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiřího Dienstbiera a ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka. Místo nich navrhl poslance a dlouholetého člena ústavně právního výboru Jana Chvojku, o kterém se říká, že by rád stanul v čele sociálních demokratů v Pardubickém kraji, a ředitele Fakultní nemocnice v Motole a předsedu pražské ČSSD Miloslava Ludvíka.

Mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček se nechal slyšet, že Zeman se sejde s Němečkem a poděkuje mu za vykonanou práci, ale Dienstbiera se prezident rozhodl ignorovat. Pro Český rozhlas to Ovčáček vysvětlil tak, že Dienstbier pro Českou republiku nevykonal nic pozitivního.

Ukazuje se tak, že kromě roviny vnitrostranické spočívající ve snaze získat spojence z různých krajů má výměna ministrů i rozměr ideový. Dienstbier představuje určitý politický a názorový proud dosti odlišný od toho, v jehož čele stojí Zeman. Už proto to vzájemné vymezování a distancování se, kdy prezident odcházejícího ministra ani nepřijme, natož aby mu poděkoval.

Na tiskové konferenci, na které změny ve vládě premiér Sobotka představil, uvedl, že po krajských a senátních volbách se sociální demokracie nemůže tvářit, že se vůbec nic nestalo, a proto se rozhodl zahájit změny. Předseda vlády zdůraznil, že ani jeden z ministrů neodchází proto, že by měl nějaké problémy a oběma poděkoval za práci, kterou odvedli, i Dienstbierovi.

Kam kráčí ČSSD? Vědí to vůbec sami sociální demokraté?

Sobotka vysvětlil, že Němeček a Dienstbier opouští kabinet, protože chce, aby jeho vládní tým byl kompaktnější a kurs sociální demokracie zřetelnější a aby členové vlády za ČSSD byli schopni jednoznačně profilovat klíčová sociálně demokratická témata. Jaký je ovšem kurs, kterým se dnes sociální demokracie ubírá?

Předseda ústavně právního výboru Jeroným Tejc například aktuálně přišel s tím, že chce navrhnout změny v azylovém zákoně, které by urychlily proces vyhošťování neúspěšných žadatelů o azyl, rovněž zvažuje vypuštění či změnu článku Listiny základních práv a svobod, který přiznává právo na azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. 

Řada poslanců a poslankyň za ČSSD také patří do skupiny těch, kteří chtějí do trestního zákona vrátit paragraf, podle něhož ti, kdo veřejně hanobí prezidenta republiky, ruší výkon jeho pravomoci, a snižují tak jeho vážnost, budou potrestáni odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem či propadnutím věci.

Má tohle být směr, kterým se ČSSD po odvolání Dienstbiera a Němečka vydává? Je represe obsažená v obou návrzích avizovaná kompaktnost, o které hovoří předseda vlády Sobotka? Bohudík ne. Sám premiér se vůči Tejcovu návrhu na zpřísnění azylové politiky ohradil. Podle Sobotky nejde o návrh sociální demokracie, ale individuální iniciativu Jeronýma Tejce. Premiér zdůraznil, že ČSSD se dlouhodobě hlásí k ochraně základních lidských práv a svobod.

Výslovně uvedl, že podobné návrhy by neměly zaznívat od sociálně demokratických politiků. Takový populismus a hnědé tendence nemají podle premiéra v ČSSD místo. Zdá se, že Tejc stejně jako Dienstbier vyčnívá z kursu, který Sobotka chce, aby sociální demokracie zastávala. Stále však není jasné, o jaký směr ve skutečnosti jde.

Národní socialista, nikoli sociální demokrat

Nápomocné nám v tomto ohledu může být vyjádření, ve kterém Tejcovu iniciativu odmítl právě Dienstbier. Předsedu ústavně právního výboru označil za národního socialistu, nikoli za sociálního demokrata. Podle Dienstbiera Tejc šlape po památce svých sociálnědemokratických předchůdců, když zapomíná, že to byli i českoslovenští sociální demokraté, kteří hledali pomoc v exilu, a to ve 20. století dohromady nejméně padesát let.

Sobotkova a Dienstbierova slova jdou podobným směrem, pouze v případně odvolaného ministra jsou důraznější a vůči Tejcovi více konfrontační. Tam, kde Sobotka říká, že by podobné návrhy neměly zaznívat od sociálně demokratických politiků, Dienstbier rovnou prohlásí, že Tejc je národní socialista. Vypadá to, jako by se Dienstbier nakonec nevymykal ze Sobotkových představ o sociální demokracii obsahem, nýbrž formou.

Příliš vyčuhuje, vyvolává kolem sebe konfrontační atmosféru, nesnaží se lavírovat a mlžit, ale říká věci přímo a bez obalu. V tom je pravým opakem Bohuslava Sobotky. Předseda ČSSD je mistrem umění spojit protichůdná stanoviska a přitom se tvářit, že si myslí oboje, přestože se to navzájem vylučuje.

Podobně se to má i s hodnocením Jiřího Dienstbiera coby ministra. V první řadě totiž realizoval koaliční smlouvu a vládní prohlášení. Pokud něčím provokoval tak rétorikou, ale čistě obsahově nešel příliš nad rámec toho, na čem se na počátku svého působení dohodla sama vládní koalice. Chvojka zatím na sebe příliš neupozorňoval a když, tak v tématech, jako je registr smluv, kde šel do konfliktu s Rekonstrukcí státu, rozhodně tím však nedráždil sociální demokraty.

Neudržitelně rozporuplný premiér

Logika, s jakou Sobotka provedl změny ve vládě, a strategie, se kterou dlouhodobě mírní politiky jako Tejce a další, kteří chtějí sociální demokracii sbližovat se současným hradním pánem, jdou popsat jako vyvažovací a snažící se udržet status quo. Premiérova a Dienstbierova východiska nejsou příliš odlišná, ale Sobotka se chová, jako by si přál, aby se o nich moc nevědělo. Když je třeba, ozve se, vzápětí však udělá něco, čím své vyjádření popře.

Napřed chce oslovit mladší liberální voliče ve velkých městech, následně podepíše prohlášení čtyř ústavních činitelů k Číně, odmítne volání po tom, aby se sociální demokracie více sblížila s prezidentem Zemanem, odvolá jednoho z ministrů, které hlava státu nemůže vystát, a následně rozcupuje návrh Tejce, který má k Zemanovi dosti blízko.

Takové počínání není dlouhodobě udržitelné. Lze ho chápat jako zákopovou válku v nepříznivém období, ale zahrabat se v zemi a držet pozice je smysluplné pouze v situaci, kdy jsou nějaké vyhlídky na pozitivní průlom – přijdou posily nebo nepříteli dojde proviant a musí proto odtáhnout pryč. Jakou perspektivu má však Sobotkovo lavírování a snaha držet status quo?

Dienstbier asi nepředstavuje směr, který by ČSSD jako celek mohla následovat, na to je jejím voličům příliš vzdálený a mnohem více než sociální témata mu je blízká problematika právního státu. Pokud však Sobotka Dienstbiera z vlády vyhodil, svoji roli obhájce statu quo si neusnadnil, naopak. Dienstbierovo odvolání jen povzbuzuje v sociální demokracii politiky, kteří se kloní k represi a už je jedno, zda se týká azylové politiky či hanobení hlavy státu.

Pokud kompaktnost a zřetelný sociálně demokratický kurs znamená nemasný neslaný průměr, o to těžší bude zabránit tomu, aby se ČSSD nakonec stala stranou národních socialistů. Nebyla by to už ovšem strana Bohuslava Sobotky. Jak tomu ale chce zabránit? Zatím nedělá víc, než že se opevňuje ve svých pozicích, jak dlouho však jeho obranná strategie vydrží? Do voleb?