O výprasku sociální demokracie v letošních krajských volbách se už napsalo mnohé. Vítězství ve dvou krajích místo sedmi, které si jako cíl vytyčil předseda strany Bohuslav Sobotka, je skutečně daleko za očekáváními. Prohra v senátních volbách ještě není dokonána, ale lze předpokládat, že z devíti postupujících kandidátů ČSSD do druhého kola jich uspěje méně než polovina. Při obhajobě dvanácti senátorských křesel tak jde o velký propad.

Nemá smysl stokrát opakovat, v jak špatné situaci se sociální demokracie nachází a že senátní a krajské volby jsou posledním varováním před blížícími se volbami do poslanecké sněmovny. České straně sociálně demokratické nezbývá nic jiného než v následujících měsících sebrat všechny síly a kapacity a naplno se pustit do nadcházejícího volebního klání, které pravděpodobně rozhodne o její budoucnosti na dlouhou dobu dopředu.

Velká chyba by byla, kdyby ČSSD místo soustředění se na příští volby zabředla do vnitřních rozbrojů a vzájemného obviňování, kdo může za současný neúspěch. Podobné lamentace většinou nikam nevedou a ve výsledku jen prohlubují dojem, že jde o prohru s fatálními důsledky, která je symptomem krize tak velké a ochromující, až je takřka nepřekonatelná a bez jakéhokoli východiska.

Rozpad stranického systému

Je pravda, že problémy sociální demokracie sahají hluboko a týkají se jejího personálního složení a vzorců jednání a návyků, jak si její stranické orgány a jednotliví představitelé v různých situacích počínají. Změnit něco takového není vůbec snadné. Kdyby to tak bylo, měla by už sociální demokracie dnešní problémy dávno za sebou. Ovšem propadat defétismu je stejně hloupé jako si namlouvat, že se nic neděje a výsledky ČSSD jsou stále ještě docela dobré.

Jak zní název jednoho francouzského filmu: situace je vážná, nikoliv však zoufalá. To však neplatí pouze o sociální demokracii, ale o politické situaci v České republice obecně. Potíže naší, co se týče zastoupení ve sněmovně stále ještě největší strany, nelze oddělit od celkové situace politických stran a hnutí, na jejichž soutěži je založený český politický systém. Letošní senátní a krajské volby jen potvrdily pokračující rozpad a otřesy českého stranického systému.

Hlavním průvodním jevem tohoto stavu je rozmělňování politických sil. Tam, kde si volič dříve vystačil se dvěma velkými subjekty, chce jich najednou mnohem víc, kde dával přednost celostátně známému uskupení, nyní preferuje regionální koalice.

Volič stále více těká. Je nevyzpytatelný a přelétavý. Zkouší, zklamává se a experimentuje. Jeho chování nelze predikovat. Nejen, že nejde odhadnout, koho bude volit, ale ani, zda k volebním urnám vůbec dorazí. Právě voličská účast, respektive neúčast pak dovede konečnými výsledky zamávat dost nečekanými směry.

Zkusme si zavěštit

Přesto však na základě výsledků krajských voleb a toho, kteří kandidáti zatím postoupili do druhého kola senátního klání, lze popsat určité trendy, které s velkou pravděpodobností budou hrát roli i v případně sněmovních voleb.

Hnutí ANO je dnes nejsilnějším uskupením, ale v porovnání s vítězi voleb v minulosti jsou jeho volební preference dosti nízké. Problém Babišova uskupení navíc spočívá v tom, že je osamocené a nemá spojence. V krajích je dobře patrné, že ostatní strany jsou schopné se dohodnout mezi sebou a hnutí ANO tak vyšachovat ze hry. Právě to nakonec může mít nemalý význam po příštích volbách do dolní komory parlamentu.

Úspěšně se po krajských volbách může cítit hnutí Starostové a nezávislí, lidovci a ODS, ale také Tomio Okamura, který kandidoval společně se Stranou práv občanů. Preference těchto subjektů mohou dost zásadně ovlivnit to, kdo po dalších sněmovních volbách bude schopen sestavit vládu. 

Volby také ukázaly, že Piráti jsou na tom výrazně lépe než zelení. Dá se očekávat, že to jen posílí jejich chuť kandidovat samostatně. Piráti působí dojmem, že tam, kde dostali šanci, skutečně pracují, drží si svá témata, věnují se jim a aktivně otvírají různé kauzy viz bakalářská práce ministra vnitra Milana Chovance s opsaným úvodem z webu pro středoškoláky. Zeleným se nedaří svá témata takto jednoznačně prodat a mimo okruh svých příznivců zůstávají nečitelní.

Příčiny neúspěchu sociální demokracie mohou být spatřovány leckde.

S vyloučením veřejnosti

Obecným principem je větší otevřenost a to v mnoha různých oblastech. Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka o ní hovoří často. Prakticky však málokterá strana působí tak uzavřeně jako právě sociální demokracie. Už jen sledování volebních výsledků v Lidovém domě, na které novináři dostali pozvánku, bylo typickou ukázkou uzavřenosti a neschopnosti sociální demokracie vstřícně a otevřeně komunikovat navenek.

Místo, aby novináři byli ve stejném prostoru jako vedení strany a další významní straníci a vrcholní představitelé ČSSD, ministři apod., kteří by se mezi nimi volně pohybovali a ochotně se s nimi bavili, pracovníci médií byli v jedné místnosti, členové politického grémia se nacházeli někde úplně jinde a jiní straníci tam snad ani nebyli.

Ve skutečnosti v Lidovém domě žádný volební štáb vlastně ani nebyl, sídlo strany bylo prázdné, kromě novinářů nikdo nebyl pozván a reportéři se museli smířit s tím, že občas maximálně někdo prošel kolem a na závěr byla tisková konference, po které se všichni zase hned sebrali a zmizeli. Výsledný dojem: neochota komunikovat a uzavírání se do sebe.

Po oznámení dosti chabých volebních výsledků je to do určité míry pochopitelné, ale u sociální demokracie jde o rys takřka vše prostupující. Jednou z jeho podob je i to, že jakmile ČSSD někdo kritizuje, její představitelé se hned chovají ublíženě a uraženě. Ne, že by to u jejích konkurentů bylo výrazně lepší, ale ti to alespoň snad z pudu sebezáchovy trochu maskují.

Hledat recepty na otevřenost je tedy tím prvním, co ČSSD může začít dělat v reakci na aktuální propad preferencí.