Ruský car Alexandr II. (1818–1881) přežil do roku 1881 osm atentátů, z toho šest od února 1880. Třebaže jej prostý lid miloval, anarchistickým intelektuálům byl trnem v oku jako zosobnění útlaku a tyranie. Byl to přitom právě Alexandr II., kdo zavedl řadu reforem, zrušil nevolnictví a částečně liberalizoval samoděržaví. To však teroristům nestačilo, jejich cílem byla carova likvidace, protože jej považovali za hlavní překážku ústavní reformy.

V neděli 1. března (13. března podle gregoriánského kalendáře) 1881 na Alexandra II. dva mladí teroristé hodili podomácku vyrobené bomby. První 62letému panovníkovi neublížila, druhou mu vrhnul pod nohy student polského původu Ignacy Hryniewiecki, když car vystoupil z kočáru. Alexandr II. neměl šanci a zemřel, stejně jako jeho vrah.

Rozhodující signál k útoku na nenáviděného cara dala mávnutím kapesníkem aristokratka Sofie Perovská (1853-1881), které bylo v době atentátu 27 let.

Despotický otec v dívce vyvolal nenávist k carskému režimu

Otcem Perovské byl petrohradský generální gubernátor a potomek carské linie, který svou rodinu natolik terorizoval, že si Sofie brzy vypěstovala až chorobnou nenávist k carskému režimu. Už jako náctiletá odešla z domova, což v té době byla poměrně neobvyklé, stejně jako její snaha získat vyšší vzdělání. Své okolí okouzlovala inteligencí, smíchem, blond vlasy, modrýma očima, až dětským vzhledem, obětavostí a čestností, jak připomínal její životopisec.

Dala se dohromady s několika tehdejšími anarchistickými skupinami, byla zatčena, odsouzena a odešla na venkov, kde měla pracovat jako zdravotní sestra. Později se ale vrátila do Petrohradu a od června 1879 se stala jednou z vůdčích osobností levicové teroristické skupiny Narodnaja volja (Vůle lidu). Účastnila se dvou neúspěšných atentátů na cara – jednoho nedaleko Moskvy a druhého v Oděse.

Perovská naplánovala rozhodující atentát na přehlídku 1. března 1881. Na carský kočár čekalo ve dvojicích na různých místech šest atentátníků vyzbrojených pumami, noži a pistolemi. Car totiž mohl volit tři odlišné trasy. Atentátník Hryniewiecki při výbuchu zahynul, jeho spolupachatel Nikolaj Rysakov byl zadržen, při výslechu se zhroutil a vyklopil všechno. Carská policie tak během několika dní zneškodnila celou buňku a 10. března byla zatčena i Perovská.

Carovrazi na šibenici

Krátce před konaným procesem napsala Perovská dopis své matce, v němž ji naléhavě žádá, aby pro ni netruchlila. Svůj osud prý očekávala a bude mu čelit s naprostým klidem, protože věděla, že se to dříve či později muselo stát. „Žila jsem podle svého přesvědčení a bylo by pro mě nepředstavitelné žít jinak,“ napsala.

Společně se čtyřmi komplici, včetně svého manžela Andreje Željabova, byla Perovská během čtyřdenního procesu v Petrohradě podle očekávání odsouzena k trestu smrti.

Pětici carovrahů oblečených do černých hávů vezli na popraviště ulicemi Petrohradu za vojenského doprovodu a zvuku bubnů. Perovská před popravou políbila všechny odsouzené – kromě zrádce Rysakova. Třetího (15.) dubna 1881 pak život atentátníků skončil na šibenici. Šestá odsouzená unikla nejvyššímu trestu díky těhotenství, zemřela ale následující rok při nucených pracích.

Po smrti Alexandra II. se na trůn dostal jeho konzervativní syn Alexandr III., který řadu otcových reforem zrušil a nastolil ještě represivnější režim.

Ruská Johanka z Arku?

V Sovětském svazu byla Perovská pokládána za vzor hrdinky, většinou ovšem stála v manželově stínu. Třicátého května 2018 jí americký New York Times věnoval nekrolog v rubrice Overlooked, která měla připomínat úmrtí pozoruhodných lidí, na něž deník od roku 1851 zapomněl. V článku o Perovské se v úvodu píše, že 150 let této rubrice dominovali „bílí muži“. Ponechme stranou, zda si poctu pozdního nekrologu měla zasloužit právě fanatická teroristka.

Perovská byla v Rusku první ženou popravenou za politický zločin. Později byla označována za mučednici, která bojovala za sociální spravedlnost a ústavní reformy a připravila cestu Ruska k revoluci. Lev Nikolajevič Tolstoj ji dokonce označil za „ideologickou Johanku z Arku“. Bolševici z ní ve 20. letech udělali národní hrdinku. Psaly se o ní knihy, natáčely se filmy, stavěly se jí pomníky a její jméno nesly ulice i náměstí. V roce 1968 po ní dokonce byla pojmenována planetka 2422 Perovskaya. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 ale byly pomníky odstraněny a ulice přejmenovány. Fanatická revolucionářka toužící svrhnout neomezeného vládce se jako vzor pro současnou mládež už nehodila.

Alexandra Nazarovová ve filmu Sofija Perovskaja z roku 1967 | zdroj: Profimedia