Osmdesátiletý mediální magnát a čtyřnásobný, nejdéle sloužící italský poválečný premiér (1994-1995, 2001-2005, 2005-2006 a 2008-2011) figuroval také v mnoha kontroverzních kauzách a za svou politickou kariéru absolvoval přes dvě desítky soudů. V roce 2013 mu napařili čtyři roky za daňové úniky v jeho společnosti Mediaset. Vzhledem k věku si mohl trest odpykat veřejně prospěšnými pracemi v milánském domově důchodců. V březnu 2015 mu trest vypršel, Silvio Berlusconi ale do roku 2019 nesmí zastávat žádné veřejné volené funkce ani kandidovat. Kvůli tomu musel odejít i ze Senátu. Proti zákazu kandidovat ale už podal stížnost u Evropského soudu pro lidská práva a doufá, že uspěje.

Loni prodal fotbalový klub AC Milán, který vlastnil od roku 1986, a podrobil se operaci srdce. Slyšet o něm bylo také v souvislosti s jeho kontroverzní návštěvou Ruskem anektovaného Krymu nebo s jeho ostrou kritikou Evropské unie.

V nové soudní kauze, jejíž projednávání bylo odročeno na září, je "Il Cavaliere" obžalován z toho, že v letech 2011 až 2015 podplatil celkovou částkou kolem deseti milionů eur svědkyně v nyní již uzavřeném procesu označovaném jako Rubygate. V něm byl Berlusconi obžalován, že měl pohlavní styk s nezletilou Karimou Mahrúgovou, známou jako Ruby. Hrozilo mu sedmileté vězení, odvolací soud ho však v březnu 2015 viny definitivně zprostil s odůvodněním, že nemusel vědět, kolik je dívce ve skutečnosti let.

Nenapravitelní Italové?

Prostě se zdá, že Italové jsou opravdu nenapravitelný národ. Berlusconiho skandály a soudy jim podle všeho oči neotevřely. Pravomocně odsouzenému podvodníkovi znovu po pár letech dávají do rukou politickou odpovědnost, jako by se nechumelilo. V komunálních volbách jeho strana Vzhůru, Itálie (Forza Italia) se spojeneckou Ligou severu obsadila místa starostů v šestnácti z dvaadvaceti významných italských měst a noviny psaly o Berlusconiho triumfu. Jeho koalice dobyla rudé bašty, jako je třeba Janov, kde od druhé světové války prakticky nepřetržitě vládli komunisté či jejich nástupci. Už když v roce 1994 vstoupil Berlusconi do politiky, zdůvodnil to tím, že chce "zachránit Itálii před komunisty".

Jeho comeback je ale velký paradox, protože hnacím motorem nového úspěchu je v prvé řadě nespokojenost Italů s politickou garniturou. To sice platí i pro Berlusconiho, ale protože jen tahá nitkami v pozadí, nenese žádnou přímou politickou odpovědnost a nemůže být sám zvolen, je jeho osoba politicky méně na očích.

I když Berlusconi v nejvyšší politice skončil v roce 2013 a na chvilku se ztratil ze scény, nikdy vlastně úplně nezmizel. Stále má velký vliv, což prokázal třeba zákulisním spojením s expremiérem Matteem Renzim nebo tím, že byl výrazným faktorem dohody stran na novém volebním zákoně, který na poslední chvíli ztroskotal.

Berlusconiho silnou stránkou jsou slabiny ostatních

Na komunální úrovní teď Berlusconiho strana Vzhůru, Itálie napomohla k úspěchu Lize severu. Kdo oplývá takovou politickou mocí, zůstává vyhledávaným partnerem. K tomu všemu přistupují změny na italské politické scéně. Prohrané loňské prosincové referendum oslabilo Renziho a vedlo k jeho demisi z premiérské funkce. Umírněný sociální demokrat přitom byl něčím na způsob italského Emmanuela Macrona, který dokázal získat i konzervativní voliče. Nyní bojuje o vlastní politické přežití, zvlášť po neúspěchu svých demokratů v komunálních volbách. Také protestní a rovněž pravicově zaměřená Strana pěti hvězd v komunálních volbách propadla, protože prakticky nemá lokální zázemí a například v Janově se sama oslabila vnitřními spory.

Všechny uvedené faktory a chybějící pravicová alternativa po pádu křesťanských demokratů na počátku devadesátých let vedly k tomu, že sílila voličská podpora Berlusconiho strany. V poslední době sice nijak výrazně, ale přesto pravidelně.

Její největší silou je slabost ostatních. Na celostátní úrovni se podle průzkumů pohybuje na třetím až čtvrtém místě v pořadí popularity a může počítat s šestnáctiprocentní voličskou podporou. S tím sice asi sotva vyhraje volby, na znesvářené italské politické scéně ale zůstává rozhodujícím faktorem.

O Berlusconim se říká, že toho má hodně společného s americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Oba například spí jen několik hodin denně, potrpí si na krásné ženy a dokáží pořádně namíchnout feministky. Navzdory tomu všemu dobře vycházejí s církví. A co se jemu samotnému na Trumpovi nejvíce líbí a proč? Prý jeho manželka Melanie: kvůli své kráse, stylu a půvabu.

Znovu premiérem?

Parlamentní volby v Itálii by se mohly konat počátkem příštího roku. V Renziho úvahách hraje Berlsuconi významnou roli jako možný povolební koaliční partner. Il Cavaliere se nyní musí rozhodnout, zda na celostátní úrovní půjde do koalice s pravicovými populisty z Ligy severu. To samozřejmě udělá jen v případě, že by zůstal šéfem.

Lze předpokládat, že se Berlusconi ještě jednou pokusí získat premiérské křeslo, což považuje za poslední výzvu své kariéry. "Cítí, že utrpěl mnoho nespravedlnosti a že si zaslouží poslední šanci. Kdo by mu to mohl odepřít?" říká jeho dlouholetý blízký spojenec Renato Brunetta, vůdce poslaneckého klubu jejich strany v parlamentu.

Ať chceme či ne, Berlusconi je na italské politické scéně jediným politikem, který by díky svému charismatu mohl sjednotit pravici a dovést ji k volebnímu vítězství. "Jsem rozený svůdník. A jsem nejen velký svůdník, ale sám jsem byl často sveden," prohlásil o sobě kdysi. Italy úspěšně svádí už dvacet let – podaří se mu to znovu?