Ruská tradice navazuje na historii první emigrace z Ruska. "Největší vlna byla v roce 1921, kdy tehdejší československá vláda vyhlásila takzvanou ruskou akci," vysvětluje Zolotarev.

Díky iniciativě prezidenta Masaryka v Československu ve dvacátých letech minulého století vznikaly pro Rusy jesle, školky, školy, akademické instituce, ale i hřbitov a pravoslavný kostel.

"Proč to dělali? Protože mysleli, že to bude trvat pár let, že bolševik padne a oni se vrátí. Proto také původní cíl nebyla integrace do československé společnosti. Počítalo se s tím, že bolševik padne a oni jen potřebovali zachovat si své schopnosti vědecké, pracovní, profesionální, s nimiž se chtěli do Ruska vrátit," říká Zolotarev.

Až později všichni pochopili, že to tak nebude a do československé společnosti se integrovali. "Jestliže do Paříže směřovala z Ruska spíše šlechta a do Bělehradu vojenská část společnosti, tak v Praze to byla ta kulturní a vědecká inteligence. Praha svého času byla nazývaná ruským Oxfordem," konstatuje Zolotarev. Podobně jako tehdejší vládci Kremlu, i ti současní by tuto někdejší ruskou emigraci raději nepřipomínali. I proto je spolek Ruská tradice, respektive jejich rusky psaný časopis Ruské slovo, v Kremlu na indexu.

Satelit směr Moskva

• Vaše práce je určena hlavně těmto původním Rusům, respektive jejich potomkům… Máte představu kolik takových lidí tu je?

Pravidelně jsme ve styku s několika desítkami z nich, ale oni se samozřejmě už plně integrovali. Nicméně aktivní jsou i takzvaní Rusové nové vlny, kteří ovšem sdílí právě tyto hodnoty lidské, kulturní a světonázorové, podobně jako ta prvotní ruská emigrace. Mezi Rusy, kteří se sem přistěhovali v 90. a nultých letech, je jich ale menší část. Ale když si vezmeme, že Rusů se sem nastěhovalo nějakých sto tisíc, tak i ta menší část je pro nás z hlediska naší činnosti významná. Když říkáme, že pro potomky původní emigrace je to připomínka, pro nové Rusy jsou to často doslova objevy – že Rusko v zahraničí zachovalo ty původní lidské, kulturní a duchovní hodnoty.

• Řekl jste, že sem přišlo v průměru 100 tisíc nových Rusů. Ale když se podíváme na oficiální statistiky českého ministerstva vnitra o počtu cizinců, tak to číslo je násobně nižší. Jak to tedy je?

Jedna věc jsou Rusové, kteří tu žijí s povolením nebo s trvalým pobytem. A pak je tu spousta Rusů, kteří se nepotřebují ani nechtějí nijak integrovat. Postaví si tu velký barák, velkou zeď, hlavně, aby měli velký satelit na Moskvu, a od rána do večera poslouchají Vladimíra Vladimíroviče. Když něco potřebují, zpoza té své zdi pošlou nějakou služku, když potřebují vyřídit pobytové záležitosti, pošlou právníka.

• A z jakého titulu tu jsou, jako podnikatelé, majitelé firem? Faktem je, že nejčastějšími zahraničními majiteli českých firem jsou právě Rusové, je to skoro 15 000 firem… 

Většinou jde o lidi s dočasným pobytem, kteří nemají chuť se integrovat. Řada z nich tu skutečně má firmu, podnikají tu, ale jsou tady například i děti a manželky významných ruských podnikatelů, kteří je chtěli uklidit někam do klidného přístavu. Ve statistikách je sice zaznamenána národnost, ale k těmto lidem se statistické dotazníky nedostanou.

Velvyslanec: Gulag musí pryč

• Slyšel jsem, že vaše webové stránky, časopisu Ruské slovo, jsou v Rusku zablokované. Je to tak?

Ano. Vysvětlím to trochu šířeji. Naše vztahy s Ruskem, zejména ministerstvem zahraničí a ruským velvyslanectvím v Praze, za těch skoro dvacet let naší existence doznaly velkých změn. Ze začátku jsme nacházeli společné zájmy i vzájemné pochopení, ale čím dál víc jsme se rozcházeli. Zásadním krokem k rozchodu byla kniha Dům ve vyhnanství, kterou jsme vydali. Je to taková naše "bible" o historii Rusů v Československu.

V roce 2007 jsme na velvyslanectví oznámili, že knihu plánujeme, dostali jsme podporu, ať píšeme, že přispějí i finančně a pak že knihy zakoupí. S tím, jak kniha vznikala, bylo zjevné, že každá osobnost, o níž jsme psali, skončila v gulagu, nebo byla popravena. Když to velvyslanec viděl, řekl: Takhle tedy ne. Jestli chcete naši podporu, tak tohle musíte vynechat. Autoři knihy a my z vedení spolku jsme řekli, že v žádném případě, že knihu vydáme tak, jak je.

• Rozešli jste se tedy kvůli historickým faktům, která ruské velvyslanectví nechtělo vidět?

Rozešli jsme se na základě principiálních pohledů a faktů. Rusko stále vidí některé věci tak, že sice byly přešlapy, občanská válka a podobně, ale pojďme to všechno smazat, bílí jsou dobří a rudí jsou taky dobří. My z toho dělat guláš nemůžeme a nechceme. Chceme, aby byla řečena pravda o historických událostech. Historii nezměníme, nemůžeme ale mlčet o tom, co bylo. Velkým sporem je třeba pohled na Ruskou osvobozeneckou armádu a generála Vlasova. Pravidelně na Olšanech pořádáme vzpomínkové akce a pokládáme věnce k hrobům vlasovců, upravujeme a obnovujeme jejich pomníky i mimo Prahu.

• A to Rusku vadí?

Vadí třeba i to, že jsme tu před pěti lety uspořádali velkou konferenci k Pražskému manifestu, to byla programová deklarace Ruské osvobozenecké armády, soupis, co oni chtějí, manifest protibolševického odporu. Budeme to 14. listopadu znovu připomínat, bude to 75 let od přijetí tohoto dokumentu. Pražský manifest byl mimochodem v 90. letech inspirací pro mnoho ruských opozičních skupin. Doslova z něj opisovali různé teze, jako je zrušení monopolu komunistické strany, svobodné podnikání, svoboda slova, svoboda tisku a tak dále.

• To vše tedy vedlo k tomu, že jste v Rusku na indexu a nefungují tam ani vaše internetové stránky?

Publikujeme věci, které jsou v Rusku zakázané. Přišel nám kvůli tomu oficiální dopis, kde nám nejprve oznamují, že pokud tyto texty neodstraníme, budou naše stránky zablokovány. Přišlo to od organizace Roskomnadzor (ruský federální úřad sídlící v Moskvě, spadající pod ministerstvo komunikací Ruské federace, pozn. red.), v podstatě od cenzury. Dnes v Rusku zavírají lidi jen na základě toho, že něco někam přes internet přeposlali, nebo zveřejnili na sociální síti.

Živá paměť Rusku vadí

• Cítíte se tu ve vztahu k Rusku bezpečně?

Prozatím ano. I když nějaké ohledy na tyto záležitosti brát musíme, lidí ochotných spáchat něco nepředloženého, abych to řekl slušně, je dost…

• Zajímá se o vás ruská ambasáda?

Určitě nás a naši činnost sledují, o tom nepochybuji. Dokonce odebírají náš časopis. Rozhodně je na ambasádě několik lidí, kteří pracují na těchto záležitostech. Dobře víte, jak obrovský byl teď zase povyk kolem pomníku Koněva. Schválně si ze záznamu pusťte pořad Máte slovo; v hledišti tam od nás byla Evženie Čihalová, místopředsedkyně spolku. Když řekla, že tu Koněv nebyl první a že Prahu osvobozovali vlasovci, poslanec Foldyna na ni začal křičet o fašismu, o zrádcích, o „paní Čurdové“. Paní Čihalová je od letošního roku naší zástupkyní v Radě vlády pro národnostní menšiny. A hned druhý den začaly chodit dopisy, jak to, že tam může působit někdo takový, na internetu se začaly účelově objevovat fotky právě z pokládání věnců u hrobů vlasovců… Byla to zjevně organizovaná akce, ne spontánní čin jednotlivců. My se snažíme napravovat historické křivdy a nepravdy, ale protože Rusko si vytvořilo svoji pravdu, vznikají z toho konflikty.

• Máte i nějaký další příklad?

Třeba na Olšanech je pohřbeno několik set ruských vojáků. Rozhodně nezpochybňujeme, že ve válce bojovali, že zde zemřeli. Na druhé straně je třeba vědět, že ve své většině nepadli v bojích za osvobození Prahy. Jde o vojáky a důstojníky, kteří byli zranění a do Prahy byli svezeni do špitálů. V době komunismu se tu ale vytvořila legenda a velký památník, aby se mohlo říkat, podívejte se, kolik při osvobozování Prahy padlo lidí. To podpořilo ten mýtus o tom, že Rudá armáda osvobodila Prahu. Což není pravda. Koněv není osvoboditel Prahy. Naopak – za jeho velení byly v Praze zatčeny a odvlečeny do gulagu stovky nejlepších představitelů ruské emigrace.

• Takže vnímáte to, jak je historie zásadní i pro politiku současných vládců Kremlu?

Samozřejmě. Proč je štve, že si chodíme připomínat 11. května ty odvlečené, proč je štve, že dáváme věnec vojákům Ruské osvobozenecké armády? Protože to je ta paměť. Kdyby to bylo založené jen někde v knížkách a archivech a nebyla ta živá paměť, tak jim to tak nevadí. Jim vadí, že to veřejné připomínání i dnes ovlivňuje veřejné mínění v Rusku i v zahraničí.

Robert Břešťan pro Ústav nezávislé žurnalistiky