Na začátku listopadu byl na Magistrátu hlavního města Prahy představen dokument Hlavní směry vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, který dali dohromady experti pod vedením profesora Arnošta Veselého pověření ministrem školství, mládeže a tělovýchovy Robertem Plagou. Dokument má sloužit jako hlavní materiál pro přípravu Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. Tu by v polovině příštího roku měla schválit vláda.

Vzdělávání je věnována stále větší pozornost. Opakovaně zaznívá, že právě kvalitní vzdělávání přizpůsobené měnící se společnosti je odpovědí na mnohé výzvy a problémy, před kterými stojíme a kterým v následujících letech a desetiletích budeme čelit. Vzdělávání bývá vyzdvihováno jako cesta, jak dosáhnout toho, abychom byli prosperující, bohatou a demokratickou společností, v níž se dobře žije.

Také aktuálně zveřejněný dokument se snaží přijít s odpovědí na to, jak by vzdělávání v České republice mělo vypadat a jakým způsobem by se mělo přizpůsobit a upravit, aby reagovalo na sociální, kulturní, environmentální, politické a společenské změny.

Zásadním tématem, které s tím úzce souvisí a které celým dokumentem z dílny expertního týmu profesora Veselého prostupuje, jsou kompetence potřebné pro aktivní občanský, profesní i osobní život a vůbec důraz na kompetenční přístup a to, že naše vzdělávání by mělo být na kompetence zaměřené.

Klíčové kompetence a zodpovědnost za své vzdělávání

S odkazem na Národní ústav pro vzdělávání se v dokumentu uvádí, že klíčové kompetence představují souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění každého člena společnosti.

Otázka je, co přesně se tím myslí a o jaké konkrétní kompetence by mělo jít. Materiál zpracovaný experty na to uspokojivou odpověď nedává. V příloze sice popisuje očekávané kompetence pro jednotlivé stupně vzdělávání, ale upozorňuje, že jde pouze o jejich pokusné stanovení a že kvalitní zpracování takového úkolu překračuje možnosti pracovní skupiny.

Mezi klíčové kompetence absolventa střední školy tak patří třeba to, že musí být připravený na celoživotní vzdělávání, umět se učit novým věcem a být k tomu motivován. Měl by plně převzít odpovědnost za své vzdělávání, rozvíjet svůj talent za pomoci samostudia a neformálního vzdělávání, domluvit se minimálně v anglickém jazyce, být čtenářsky gramotný a znát základy programování. Také by měl disponovat matematickou a digitální kompetencí, kdy používá logické myšlení, analytické postupy, a přitom využívá vhodně zvolené prostředky a programy IT.

V dokumentu rovněž stojí: "Všichni absolventi by měli být schopni se orientovat v demokratickém politickém systému, většinově mít zájem ho udržovat, dokázat si uvědomit populistická a nedemokratická řešení problémů. V souvislosti s dynamickým rozvojem nových technologií, jako jsou internet věcí, robotizace, autonomní systémy a umělá inteligence, považujeme za nutné propojení vzdělání přírodovědného, technického a humanitního, aby absolvent střední školy měl nezbytný odborný základ, ale i široký rozhled."

Uvažovat o vzdělávání pomocí kompetencí a zaměřit ho na jejich získávání je určitě z velké části užitečné, přitažlivé a ve výsledku i praktické. Nakonec zní logicky, že důležitější než samotné znalosti a informace odtržené od svého uplatnění jsou konkrétní schopnosti a dovednosti, které na ně navazují, úzce souvisejí s jejich využitím v praxi a které člověku dávají možnost uplatnit se, překonávat každodenní obtíže a překážky a přispívat k tomu, aby společnost jako celek fungovala a nebyla v hodnotovém či jiném rozvratu.

Encyklopedické znalosti a velký objem učiva

S takto pojatým vzděláváním je však spojeno i mnoho problémů a sporných míst, z nichž dokument také řadu pojmenovává. Především se s takto zacíleným vzděláváním musí ztotožnit a vzít si ho za své samotní učitelé a ředitelé škol. Je zjevné, že dokud se tak nestane, mnoho se nezmění. A základní podmínkou pro to je, že mu musí rozumět.

V této souvislosti materiál připomíná, že širší kompetence a dovednosti, například tvořivost či kritické myšlení, nestojí v opozici k poznatkům a informacím. Experti naopak tvrdí, že kompetence jsou založeny na dobrém porozumění a zvládnutí konkrétního obsahu učiva, ale zároveň ho nemůže být příliš mnoho. Proto se zde rovněž zmiňuje, že je nutné snížit jeho celkový objem minimálně o polovinu.

Na to samozřejmě navazuje, jak se testují a hodnotí závěrečné výsledky vzdělávání, což má podle autorů dokumentu největší vliv na podobu výuky. Proto je podle nich potřeba změnit způsob jednotné přijímací zkoušky na střední školy a společné části maturitní zkoušky (potažmo přijímacích zkoušek na vysoké školy), aby v mnohem větší míře testovaly osvojení kompetencí.

Konkrétně k maturitní zkoušce se v materiálu expertního týmu píše: "Je rozhodně třeba se zabývat obsahem maturit, aby nebyly zkoušeny encyklopedické znalosti. Současná maturitní zkouška je příliš znalostního charakteru, měla by více reflektovat kompetenční cíle vzdělávání, případně možnost portfoliového ověřování dovedností."

Největší zádrhel a zvládnutá komunikace

Je předem jasné, že jeden strategický dokument náš vzdělávací systém nespasí a ani spasit nemůže. Vše se odvine od toho, do jaké míry se myšlenky v něm obsažené dostanou do praxe a skutečně se začnou realizovat. V tom právě vždycky v případě podobných strategií spočíval ten největší zádrhel.

Tentokrát se sice zdá, že se více než v minulosti myslí na realizaci opatření obsažených v materiálu a že bude vyvinuta výrazně větší snaha, aby nezůstala jen na papíře. Přesto se nelze zbavit i v souvislosti s kompetencemi a kompetenčním přístupem ke vzdělávání jistých rozpaků. Celé to zkrátka může působit docela vágně a pro učitele je to asi špatně uchopitelné, což samo o sobě brání tomu, aby si to vzali plně za své.

Zdůrazňování kompetencí totiž není žádná novinka. Dosud to však byl spíš pouze deklarovaný cíl, kdy po učitelích jednak nikdo pořádně nechtěl, aby je systematicky a záměrně rozvíjeli, a pravděpodobně se podcenilo i to, jak moc se o tom s nimi musí mluvit. Takže nebyl důvod, aby si to jen tak zničehonic osvojili.

A nejde jenom o to, aby se s tím vším učitelé ztotožnili. Oni to hlavně musí být schopni a připraveni zvládnout, poněvadž to na ně klade nemalé nároky a požadavky. Pokud se má nějaká změna odehrát, musí jejími nositeli být právě oni. A nikdo jiný to za ně neudělá – ani experti, ani ministerstvo, ani Česká školní inspekce.

A to je samozřejmě ta největší potíž všech úprav a reforem našeho vzdělávacího systému, protože už tolik nezáleží na tom, co se uvádí v té či oné strategii, která asi nebude příliš čtivým a pro čtenáře záživným materiálem. Stěžejní úlohu sehrají ti, kdo ji budou zavádět do praxe. A pokud učitele pro změny nedovedou získat, a ti je budou vnímat jako jim vnucené a nadiktované shora, všechno stejně zůstane někde na půli cesty.

Druhá věc potom je, aby změny navazující na takto pojaté vzdělávání přijali rodiče a veřejnost. Dosáhnout toho rovněž nebude snadné a bez velmi dobře zvládnuté komunikace to nepůjde. Samotný dokument, ze kterého má vycházet Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, o tom nevypovídá vůbec nic. Naopak z něj vyplývá, že větší část práce se musí teprve vykonat. Například se v něm výslovně uvádí, že materiál se nezabývá tím, jak má být zmiňovaných kompetencí dosaženo, protože tomu se má věnovat až implementační fáze strategie.