Na svět přišel do katolické dělnické rodiny jako Erich Paul Remark. V osmnácti, poté co přerušil studium učitelství, nastoupil do německé armády. V červnu 1917 ho poslali na západní frontu. To pro něj znamenalo zásadní zkušenost hned v několika ohledech. Kromě poznání válečné reality ho už v létě téhož roku zasáhly šrapnely vybuchlého granátu, a zbytek první světové tak strávil ve vojenské nemocnici.

Po konci války se vrátil k učitelství, to však koncem roku 1920 pověsil na hřebík a vystřídal řadu zaměstnání. Pracoval například jako knihovník nebo agent pro prodej náhrobků, což byla zkušenost, z níž čerpal při psaní knihy Černý obelisk. Nakonec zakotvil u novin.

Počátkem 20. let si také změnil jméno - druhé Maria přidal jako poctu své zemřelé matce. Remarque pak bylo původní verzí příjmení jeho rodiny, která měla francouzské kořeny.

Roli však možná hrálo i to, že se chtěl poněkud distancovat od své první knihy Říše snů, kterou vydal ve dvaadvaceti. Nebyla úspěšná, ke slávě ho čekala ještě dlouhá cesta.

Tvůrčí restart

Znovu pořádně začal až rok před svými třicetinami Stanicí na obzoru, milostným románem z prostředí automobilových závodů, který vycházel na pokračování v časopise Sport im Bild. Brzy poté spatřil světlo světa jeho nejslavnější počin Na západní frontě klid. 

Tragický příběh o vojínovi Paulu Bäumerovi vycházel na sklonku roku 1928 též na pokračování v časopise Vossische Zeitung. Kniha byla vydána už v lednu 1929 a katapultovala Remarqua ke slávě. Jen za první rok se prodalo milion a půl výtisků. Jeho popis válečné zkušenosti a odcizení vojáků byl mnohým blízký, byť vydavatelé se původně obávali, že téma 10 let po konci první světové nezabere. Mýlili se.

Už na přelomu 20. a 30. let se kniha dočkala i svého prvního filmového zpracování, které získalo Oscara za nejlepší film. Další vzniklo v roce 1979. 

Scéna z první filmové adaptace románu Na Západní frontě klid z roku 1930 | zdroj: Profimedia

Roku 1931 pak Remarqua nominovali i na Nobelovu cenu míru. Tehdy si také pořídil vilu nedaleko švýcarského Locarna, což byla zásadní koupě.

Remarque totiž čelil i tvrdé kritice, především z nacistických kruhů. Když v roce 1933 přišli nacisté k moci, byla Na západní frontě klid jedna z prvních knih, které hořely. Remarquova díla zakázali a o pár let později ho také zbavili státního občanství. Nedokázali překousnout jak jeho pacifistické názory, tak to, že dle nich "degradoval německé vojáky a Němce obecně."

Obehnali též jeho život řadou lží a pomluv. Hlásali, že člověk, který si změnil jméno z německy na francouzsky znějící, nemůže být řádným Němcem. Tvrdili, že Remarque ve válce vůbec nebyl. 

Žádný div, že autor hned v roce 1933 úplně opustil Německo a přesídlil do švýcarského exilu. Psal dál. Během života ve Švýcarsku vyšli třeba Tři kamarádi, příběh zasazený do období Výmarské republiky.

Pestrá řádka vztahů 

Do ciziny ho doprovázela Ilse Jutta Zambonová, německá herečka, s níž se oženil v polovině 20. let. Manželství to bylo bouřlivé a vydrželo sotva pět roků. Do exilu nicméně bývalý pár odešel bok po boku. Ve Švýcarsku se s ní v roce 1938 Remarque znovu oženil, aby ji ochránil před deportací do Německa. O rok později se vydali za oceán a po válce získali v Americe i občanství.

Ač byl Remarque své manželce blízko, a podruhé a definitivně se rozvedli až v roce 1957, měl slabost pro krásné ženy a řadu avantýr. 

Hedy Lamarr | zdroj: Profimedia

Z těch nejznámějších jsou to například románky s Hedy Lamarr, Dolores del Rio nebo krajankou Marlene Dietrichovou. S Dietrichovou začal randit na festivalu v Benátkách v roce 1937. 

Remarque a Marlene Dietrichová | zdroj: Profimedia

Tragédie mladší sestry 

Když Remarque odcházel do Ameriky, netušil, že s jednou ze svých nejbližších příbuzných už se po návratu do Evropy nesetká. V roce 1943 nacisté zadrželi jednu z jeho sester. Elfriede, provdaná Scholzová, byla nejmladší z pěti dětí rodiny Remarkových. Vyučená švadlena žila v Drážďanech, kde provozovala svůj salon, byla odpůrkyní nacismu a dle dobových svědectví se tím ani netajila.

Její kritické poznámky k válce i Hitlerovi vedly k udání a dostaly ji před soud, jemuž předsedal Roland Freisler, pro své vzteklé chování během procesů přezdívaný jako "zuřivý Roland".

Čtyřicetiletou Elfriede odsoudil k trestu smrti pro podrývání válečného úsilí a podporu nepřítele, během vyhlášení rozsudku pak neopomněl poznamenat: "Váš bratr nám bohužel unikl, vy nám však neutečete."

Elfriede Maria Scholzová | zdroj: https://www.gdw-berlin.de

Šestnáctého prosince téhož roku Elfriede ve věznici v Berlíně-Plötzensee sťali. Náklady za proces a popravu, které činili téměř 500 říšských marek, musela uhradit druhá Remarquova sestra Erna. 

Zpátky ve Švýcarsku 

Remarque se o smrti Elfriede dozvěděl až v roce 1946 a právě jí věnoval svůj román Jiskra života vydaný o šest let později. Tehdy už žil opět ve Švýcarsku a kniha byla jeho první po sedmileté pauze, zároveň s ní pracoval i na románu Čas žít, čas umírat.

Remarque v 50. letech na tiskové konferenci v Německu | zdroj: Profimedia

Jeho filmovou adaptaci v Německu natočil Douglas Stirk a v té době šedesátiletý Remarque si v ní střihl malou roli profesora. V té době už byl znovu ženatý - vzal si herečku Paulette Goddardovou, bývalou manželku Charlieho Chaplina. 

Remarque a jeho druhá manželka Paulette Goddardová | zdroj: Profimedia

Napsal 14 románů, vedle beletrie si vyzkoušel scénář i divadelní hru. Zemřel 25. září 1970 v Locarnu na srdeční selhání. Velkou část jeho majetku zdědila právě Goddardová, která ho přežila o necelých 20 let. Dvacet milionů dolarů odkázala do fondu Institutu Evropských studií na New York University. Institut dnes nese jeho jméno.