Byl slavný anglický spisovatel John R. R. Tolkien rasista? Pro mnohé lidi výbušné téma, které zasáhlo i český internet, rozvířil minulý týden americký spisovatel Andy Duncan. V podcastu Geek's Guide to the Galaxy poukázal na to, jak Tolkien ve svém díle, jako je například trilogie Pán prstenů, pracuje s jednotlivými rasami, které jsou mnohdy striktně rozděleny mezi "dobro" a "zlo". A upozornil především na skřety.

Skřeti jsou v knihách vůbec nejslavnějšího fantasy spisovatele bez výjimek popisováni jako zkažené a ošklivé bytosti sloužící silám zla. Duncan se zaměřil právě na jejich černobílé zpracování, které považuje za znevýhodňující. Sám nabídl opačný pohled ze "skřetí" strany, kdy zmínil, že si dokáže představit, jak mnoho těchto fiktivních bytostí vůbec nemělo na výběr, nebo bylo situací dotlačeno k tomu, aby pracovalo pro zlo kvůli vlastnímu přežití.

Duncan toto zjednodušené vnímání jedné celé rasy (ač fiktivní) za automaticky zlou považuje za věc, jež může mít z dlouhodobého hlediska nebezpečné následky pro celou společnost, protože je zde riziko přílišného osvojení této myšlenky. Nepřímo si rýpnul také do amerického prezidenta Donalda Trumpa, když v návaznosti na vyobrazení skřetů zmínil, že je "jednodušší si své oponenty démonizovat, než se jim snažit porozumět", a jako příklad ze skutečného života uvedl uprchlíky na americko-mexické hranici. "Je jednodušší postavit zdi a démonizovat si je jako chamraď," dodal.

Sám Duncan v minulosti napsal satiru Senátor Bilbo zasazenou přímo do Tolkienovy Středozemě, kde se právě v tomto duchu střetává hobití pravicový politik s migrací skřetích uprchlíků do hobitího Kraje.

Duncanovo vyjádření, které z podcastu převzal britský web Daily Mail a následně i další média včetně těch českých, vyvolalo bouřlivou reakci nejen v řadách fanoušků Tolkienova díla. Ostatně můžeme se směle domnívat, že americký spisovatel záměrně mluvil značně provokativně, aby si získal co největší pozornost. Což se mu skutečně povedlo a na tento pomyslný lep sedla řada lidí, kteří se začali na internetu na Duncanův účet rozhořčeně a emotivně vyjadřovat.

Nic nového pod sluncem

Přitom ani poukazování na prvky rasismu v Tolkienově díle, ani polidšťování skřetů není vůbec žádnou novinkou.

Jak upozornil i Daily Mail, na tuto problematiku ras narážel například v roce 2003 doktor Stephen Shapiro z Warvické univerzity. Na paškál se takto často bere zpracování jednotlivých lidských národů v Tolkienových knihách. Hodně zjednodušeně řečeno, zatímco lidé bojující na straně dobra jsou inspirováni Evropou, národy sloužící zlu vycházejí z Asie a Afriky. V Pánovi prstenů tak narazíme například na armády zlých lidí tmavé pleti z dalekého východu a jihu. Jako jsou třeba Haraďané inspirovaní arabskou a indickou kulturou a jezdící na velkých olifantech, Tolkienově obdobě válečných slonů.

Toto dělení ale ve skutečnosti není tak striktní. Ne všichni lidé sloužící zlu jsou zde nutně tmavé pleti. V Pánovi prstenů narazíme i na bělošské národy bojující na straně zla, jako jsou třeba divocí Vrchovci, kteří se během války o Prsten bili po boku skřetů na straně zrádného čaroděje Sarumana proti kladnému Rohanu. Dále se tu objevují také Umbarští korzáři. Ač ve známé filmové adaptaci od Petera Jacksona jsou vyobrazeni rovněž v lehce orientálním střihu, v rámci Tolkienova díla se prakticky jedná o odpadlé Gondořany.

V případě fiktivních nebělošských národů je ale pravda, že v historii Středozemě bojovaly výhradně na té zlé straně, což z dnešního pohledu může být vnímáno jako necitlivé. Pravděpodobně jedinou výjimkou jsou takzvaní Lossothové, malý mírumilovný severský národ inspirovaný Inuity, který se objevuje pouze krátce v Silmarillionu (posmrtně vydaná kniha shrnující celé dějiny Tolkienova fiktivního světa), kde pomůže králi Arnoru (severní obdoba známějšího království Gondor).

Nosatí hamižníci a oškliví Mongolové

Kritika někdy směřuje i k Tolkienově zpracování trpaslíků, u nichž se upozorňuje na jejich blízkost s židovskou kulturou. Ostatně ani sám Tolkien se touto podobností netajil a v případě fiktivní řeči, kterou jako lingvista pro trpaslíky vytvořil, se inspiroval semitskými jazyky včetně hebrejštiny. Ač jsou trpaslíci v autorových knihách většinou kladní hrdinové, neodmyslitelnou součástí jejich národa jsou věci, které velmi připomínají negativní stereotypy o Židech. Ať už jde o velké nosy, chorobnou lakotu a touhu po bohatství, nebo o lpění na plnovousech. Což v dnešní době, podobně jako karikování židovských politiků, může být vnímáno značně nelibě.

Obviňovat Tolkiena z nějakého záměrného antisemitismu by bylo samozřejmě špatně. Jak si můžeme přečíst ve spisovatelově životopise od Humphreyho Carpentera (a upozornil na to ve svém článku i Daily Mail), Tolkien se proti antisemitismu značně vymezoval. Například když se v případě vydání jeho knihy Hobit ve 30. letech německé nakladatelství vyptávalo na jeho rasovou příslušnost. Tolkien jim tehdy odpověděl: "Chápu to tak, že po mně chcete vědět, zda jsem židovského původu. Mohu pouze odpovědět, že lituji, že zřejmě nemám žádné předky pocházející z tohoto nadaného národa."

Co se skřetů týče, ti jsou ve výčtu ras a národů, které se v knihách slavného spisovatele objevují, značně specifičtí. V rámci celého díla, nejen Hobita a Pána prstenů, ale i Silmarillionu, jsou skutečně jedinou rasou, která vždy stála pouze na té zlé straně. V celém Tolkienově fiktivním světě tak nenarazíme na jedinou kladnou skřetí postavu. O ostatních národech tohle neplatí. V rozsáhlé historii Ardy (jméno celého Tolkienova fiktivního světa, Středozem je pouze jeho nejznámější částí) najdeme v rámci ostatních ras - ať už jde o elfy, trpaslíky, hobity nebo lidi - postavy jak kladné, tak i záporné.

Specifikum skřetů je také v tom, že nejsou tak docela samostatnou rasou, ale původně uměle vytvořeným, prakticky "vyšlechtěným" plemenem. V příběhu Tolkienova světa skřeti vznikli v dávných dobách, když temný pán Morgoth (mocnější a zlejší předchůdce známějšího Saurona) prováděl pokusy na ostatních rasách. Postupně tak stvořil právě zkažené a znetvořené skřety, kteří jemu a dalším temným pánům věrně sloužili. V rámci celého díla tak lze skřety vnímat i jako zbraň v rukách zla, spíš než jako samostatnou rasu. Případně jako jakýsi symbol morálně padlých lidí, kteří propadli pomyslnému zlu.

Z dnešního hlediska se ovšem může opět zdát trochu problémové a necitlivé, jak Tolkien vzhled skřetů popsal. Mluví o nich například jako o šikmookých bytostech, jejichž obličeje mohou Evropanům připomínat odpudivější variaci mongoloidní rasy.

V naší době tak skutečně můžeme v díle Johna R. R. Tolkiena najít prvky, které z dnešního pohledu mohou vůči jednotlivým národům působit necitlivě až rasisticky. V kontextu doby a společnosti, v jaké Tolkien žil a psal, tohle však žádný problém nepředstavovalo. Vidět tak v díle nějaký záměrný rasismus jen proto, že se autor nedokázal úplně oprostit od anglické mentality první poloviny 20. století, by bylo špatně i vzhledem k tomu, že Tolkien se slabších a utlačovaných během svého života zastával. Nesmíme zapomenout ani na to, že sám byl v převážně protestantské Anglii jako katolík náboženskou, a mnohdy diskriminovanou menšinou.

Tolkienovo dílo je navíc tak široké a rozsáhlé, že si v něm pomalu každý může najít, co se mu zrovna zachce. Třeba díky své k lásce přírodě a odporu k jejímu ničení průmyslem, což dal jasně najevo i přímo v Pánovi prstenů, by se z fleku mohl stát hlavním maskotem kdejakého ekologického hnutí. Pravicově smýšlející lidé zas klidně mohou v Mordoru vidět alegorii Sovětského svazu. Levice naopak může bez problémů tvrdit, že Aragorn je zosobněním profesionálního revolucionáře. A tak dále, a tak dále.

Méně ploší skřeti

Co se polidšťování skřetů týče, Andy Duncan rozhodně není prvním autorem, který se do něčeho takového pustil. Ač se na něj po jeho vyjádření snesla vlna kritiky právě i za to, že svými alternativními texty ze Středozemě údajně špiní a ničí Tolkienovo dílo, podobné příběhy tu byly už dávno, a to i u nás.

Například v devadesátých letech napsal Michal Špaček povídky z pohledu skřetů zasazené do Středozemě, které pak v roce 2008 vyšly souhrnně pod názvem Skřetí spár. Ač jsou zde skřeti stále na té zlé straně, už nejsou tak ploší jako v případě Tolkienových knih a čtenáři je za doprovodu značně černého humoru blíže představena jejich kultura.

Mnohem dále šel pak ruský spisovatel Kiril Yeskov ve své knize Poslední pán prstenů z roku 1999. Své dílo postavil na myšlence, že historii píší vítězové a Tolkienův Pán prstenů je právě takovou knihou vítězů. Ve svém alternativním příběhu tak celou válku o Prsten popisuje "nestranně". Objevují se zde i kladné postavy skřetů, a naopak dobrácký kult Tolkienových hrdinů se rozbijí. Čaroděj Gandalf je například označován jako "iniciátor konečného řešení mordorské otázky".

V podobném duchu vznikla i relativně nová česká kniha Tajemství Morie (2015) od Vladimíra Šlechty, která opět nabízí jiný pohled na děj Pána prstenů a je plná konspiračních teorií tropících si žerty z předlohy. Stejně jako Yeskov i Šlechta rozbíjí černobílý pohled na dějiny Středozemě a z klaďáků dělá padouchy. Rovněž se zde objevují polidštěné a kladné verze spílaných skřetů.

V letošním roce také vyšla Tolkienem inspirovaná česká kniha Příběh jednoho kmene, pojatá jako fiktivní deník lidského cestovatele, který se dostane do společenství skřetů a postupně, jak blíže poznává jejich život, v nich začíná vidět více než jen divoké zlé stvůry.

V rámci fanouškovské soutěže Pán prstenů naruby v roce 2010 vznikl i krátký snímek o utlačování skřetů nazvaný jednoduše Skřet v tísni.

Ostatně polidšťování původně značně záporných postav není přece vůbec žádnou novinkou. Stačí se podívat například na postavu ďábla. Vedle ryze démonických křesťanských pojetí ze středověku tu dnes máme pohádkové postavy čertů, kteří jsou mnohdy spíše zmatení strýcové, nebo dokonce čistě kladní hrdinové. A když si pochopení zasloužili i čerti, proč by se mělo odpírat Tolkienovým skřetům?