Nikdo samozřejmě nechce a ani nemůže zlehčovat dopad katastrofy, jakou bouře a následné záplavy způsobily na jihu Spojených států. I když nejsou následky tak hrozivé, jako po hurikánu Katrina v roce 2005, může být mrtvých v konečné bilanci kolem stovky, spousta Američanů přišla o přístřeší, odhadované škody jdou do desítek miliard dolarů. Přesto je pohroma u Mexického zálivu nesrovnatelná s tou, jaká postihla záliv Bengálský: Monzuny tu zničily pole a úrodu, odplavily domy a připravily o život nejméně 1500 lidí, z toho 1300 v Indii.

Lidské utrpení je lidské utrpení – ať se děje na západní či východní polokouli, v Americe či v Asii, v chudých nebo bohatých zemích, u černých nebo bílých, v palácích nebo slumech, slavným nebo bezejmenným. Proč tedy denně čteme, vídáme a slýcháme o Texasu, a nikoliv o Biháru?

Bližší košile než kabát?

Příčin je asi víc. V samotné vzdálenosti to nebude: Prahu od Houstonu dělí nějakých devět tisíc kilometrů, zatímco od Biháru jen sedm tisíc. Pocitově je ale pro většinu z nás Indie na druhém konci světa, zatímco Spojené státy za rohem. I když díky (nebo kvůli?) rozvoji turistiky už Indie zdaleka nepředstavuje takovou exotiku, jako ještě před dvaceti lety, určitě víc Čechů, potažmo Evropanů, už někdy navštívilo USA než Indii. Ta nám je navíc v mnoha ohledech zcela cizí, zatímco s Amerikou jsme spojeni historicky, civilizačně, technologicky i kulturně – ať se nám to líbí, nebo ne. A nemusí jít jen o filmy, literaturu, hudbu a televizní seriály, ale třeba i o každodenní záležitosti typu fastfood, oblékání nebo chytré telefony. Náš život a myšlení jsou plné amerických vlivů, před nimiž se neschováme.

To ale ještě není všechno. Z psychologického hlediska nám připadá obzvlášť zlé něco, co se nějakým způsobem vymyká z normálu. Nechoďme daleko: Když někde na britských ostrovech při autonehodě zahyne několik lidí, nestojí to za zmínku. Ale když v Londýně někdo najede autem do davu a křičí při tom Alláhu akbar, nemusí ani nikoho zabít - a celý mediální svět je ihned na nohou, žhaví se dráty, spouštějí se on-line přenosy a živá vysílání a analytici rozebírají, mudrují a komentují. Autohavárie je totiž věc víceméně běžná, atentát nikoliv. Přesto se teroristického útoku paradoxně obáváme víc, i když pravděpodobnost, že bychom se stali jeho obětí, je mnohonásobně menší.

A stejné je to s počasím. Že monzuny připraví v Asii o život stovky lidí, není – bohužel – nic neobvyklého ani výjimečného. Děje se to rok co rok a leckdy to bývá horší než letos: před čtyřmi lety deště ve státech Uttarákhand a Himáčalpradéš zabily na šest tisíc lidí, před sedmi lety v Pákistánu nejméně dvě tisícovky. Nestává se ale každý den, že by se v USA kvůli tropické bouři naplnily ulice vodou, protrhávaly se hráze a bouchaly chemičky. Šokující je to o to víc, že ve Spojených státech Západ spatřuje svou budoucnost. Právě odtamtud přicházejí ty největší vynálezy, tam se určuje světová politika a v neposlední řadě i společenské a popkulturní trendy. Když nám naši budoucnost zalévá velká voda, naplňuje nás to nejistotou a strachem – podobně jako kdysi třeba padající newyorská dvojčata.

Záplavy v Houstonu po hurikánu Harvey | zdroj: Profimedia

Dalším důvodem je v neposlední řadě mediální dostupnost, všudypřítomnost a možná i novinářská lenost. Určitě se totiž lépe referuje o něčem, co lze bohatě podkreslit obrázky a záběry, k čemu je k dispozici bezpočet textů a co se nám naservíruje pod nos. Harvey na nás vybafne z novin, webu i televize a není před ním úniku. Takže i kdybychom stokrát chtěli, nelze tyto informaci jen tak pominout. Informací a obrázků z topící se Indie zdaleka není tolik a navíc se příliš neliší od těch, které jsme vídali v minulých letech.

Nejen rozmar přírody, ale i lidské chyby

Jestli přinesl Harvey něco pozitivního, pak to jsou tradiční projevy americké solidarity, finanční sbírky a pomoc z okolních oblastí. Zničující povodeň v Houstonu nás ale upozorňuje i na jeden další aspekt: Je totiž něčím víc, než jen rozmarem přírody. Laxní stavební předpisy a hospodářský vzestup tohoto texaského města vedly k tomu, že mohutné deště mají ještě horší než následky než dříve.

Je jasné, že půldruhého metru srážek by bylo moc na každé město, ale není náhodou, že Houston v posledních třech letech zažil tři povodně, které by vlastně měly přicházet jen každých 500 let. V posledních deseti letech byly čtyřikrát zatopeny tisíce domů, které přitom ani nebyly v záplavovém území.

Když je teď pod vodou třetina Harris County, může za to nejen svatý Petr, ale i člověk. Souvisí to s enormním růstem Houstonu a jeho atraktivitou jako s dynamicky se rozvíjejícím centrem. Je to světová metropole ropného průmyslu, díky čemuž se stala čtvrtým největším městem Spojených států. A v oblasti informačních technologií se Texas stal vážným konkurentem Kalifornie.

Tento konkurenční boj se vede přes životní náklady a ceny nemovitostí. Konzervativní a hospodářsky liberální Texas je pravým opakem Kalifornie. V technologických centrech, jako je například San Francisco a Silicon Valley, totiž vedly přísné stavební předpisy k nedostatku stavebních ploch a vyhnaly ceny domů do takové výše, že si je už málokdo může dovolit. V Texasu jsou regulace minimální, což naopak vede k nízkým cenám za stavební pozemky. Díky tomu se Houston v roce 2012 ocitl na špici žebříčku nízkých životních nákladů časopisu Forbes, zároveň to je ale i jedna z příčin, proč je nyní velká část tamních domů pod vodou.

Především na severozápadě města byla dříve obrovská prérijní oblast, která měla úžasnou schopnost absorbovat a udržet vodu. Tato prérie ale kvůli rozsáhlé výstavbě vzala z velké míry zasvé a dnes z ní zbyla sotva čtvrtina. Vedení města tento vývoj dlouhá léta ignorovalo a odmítalo varování expertů: Odlivu stavařů se bálo víc než přílivu velké vody.

Svou vinu nese i federální vláda ve Washingtonu, která podle studie z roku 1998 v rámci špatně nastaveného protipovodňového pojišťovacího programu subvencovala stavbu domů v ohrožených oblastech. Čtyřicet procent peněz se tak utratilo na pouhá dvě procenta domů. Pro příklad: Jistý dům v Houstonu byl během osmnácti let šestnáctkrát zaplaven, za což pojišťovna celkem vyplatila 800 tisíc dolarů. Samotný dům má přitom hodnotu jen 115 tisíc dolarů. Program umožňuje výstavbu nových domů v oblastech, pro něž by se žádný soukromý pojistitel nenašel, a systém federálního pojištění má proto 25miliardovou ztrátu.

Hurikán Katrina v roce 2005 zabil více než 1800 lidí a navždy změnil těžce zasažené město New Orleans. A i když následky v Texasu nejsou tak fatální, experti odhadují, že celkové náklady na obnovu zasažených území přesáhnou 125 miliard dolarů, na něž vyšla federální pokladnu likvidace následků Katriny. Podle texaského guvernéra potrvá roky, než se následky pohromy odstraní.