Zatímco Helena Růžičková se ve filmu Dívka na koštěti nemohla dočkat, až přijede Kryštof Kolumbus (třeba vodovodem), původní obyvatelé Ameriky z jeho příjezdu ve finále dvakrát nadšení být nemohli. I když je po přistání samozřejmě štědře obdaroval cingrlátky všeho druhu.

Následné křivdy, přehmaty, útlak, zotročení, epidemie a masakry nevymizely z hlav domorodců dodnes, a tak po tahanicích kolem pomníků z války Severu proti Jihu našli Spojené státy ve slavném mořeplavci dalšího hříšníka. Konkrétně na prestižní katolické univerzitě Notre Dame v Indianě. Tamní spor znovu ukázal, jak moc je pro americkou politiku důležité zobrazování historických postav a událostí. A teď vůbec nejde o to, že proslulý Janovan rozhodně nebyl první, kdo nový kontinent objevil.

Zakrýt a nedráždit

V letech 1882 až 1884 italský umělec Luigi Gregori u příležitosti 40. výročí založení univerzity vyzdobil druhé patro její hlavní budovy dvanácti velkými freskami. Je na nich zobrazeno dobové pojetí přistání Kryštofa Kolumba v Novém světě. Sto třicet pět let obrazy (skoro) nikomu nevadily, na vlně politické hyperkorektnosti se ale teď svezli studenti a zasypali výtvarný cyklus pořádnou porcí kritiky.

Šéf univerzity John Jenkins jim dal za pravdu a rozhodl, že obrazy musí zmizet. Pro původní obyvatele Ameriky znamenal Kolumbův příjezd katastrofu. Miliony jich padly za oběť otroctví a zavlečeným epidemiím a této temnější stránce uvedené události se musíme postavit čelem, napsal Jenkins.

Požadavek na sundání maleb by ovšem pochopitelně znamenal jejich zničení, a budou proto jen zahaleny plachtami barevně ladícími s prostorem. Díky tomu budou moci být v budoucnu příležitostně odkryty, a posloužit tak jako názorné svědectví určité epochy, upřesnil Jenkins.

Už před dvěma lety se více než tři stovky studentů, zaměstnanců a absolventů univerzity podepsaly pod otevřený dopis studentskému časopisu, v němž požadovaly odstranění fresek. Díla podle nich prezentují obzvlášť problematickou vizi "západního triumfalismu, katolického militarismu a přehnaně romantickou představu americké expanze". Kritici přirovnávají zmíněné malby k pomníkům konfederace.

Sdružení studentů z řad původních amerických obyvatel nynější krok univerzity přivítalo – na fresky si ostatně stěžovalo už přes dvě dekády . Naopak jednoho studenta práv toto rozhodnutí zklamalo. "Pokud si osvojíme normu, že budeme předchozí generace posuzovat podle dnešních standardů, můžeme se dostat do situace, kdy už nebudeme oslavovat žádný z minulých úspěchů," prohlásil.

Nic nového pod sluncem...

Je to vlastně pořád stejná písnička, která se opakuje nejen v USA, ale i v dalších západních zemích.

V USA se konfederační symboly a sochy začaly strhávat poté, co v červnu 2015 v Charlestonu postřílel v kostele devět černochů muž, který se vyfotografoval s historickou vlajkou Konfederace. K zemi padal Robert E. Lee či Thomas Jackson, měnily se názvy a odmontovávaly pamětní desky.

Podobná situace jako nyní v Indianě nastala před dvěma lety v Británii, kde studenti Liverpoolské univerzity rozpoutali kampaň, aby z jedné z jejích budov zmizelo jméno Williama Gladstonea - bývalého britského premiéra, který hájil zájmy otrokářů.

Podobně se politicky korektně opravují, zakrývají, přepisují a likvidují i další umělecká díla: od obrazů, knih či komiksů, přes sochy, nápisy, budovy a kdovíco ještě. To se samozřejmě dělo odjakživa, v poslední době to ovšem nabývá leckdy absurdních rozměrů. Přitom se zapomíná, že dané dílo je odrazem určité doby, v níž mělo jistý smysl. A nemuselo to být nutně proto, že jí bylo poplatné.

Vždyť i obrazy Kolumbova přistání sehrály na katolické univerzitě Notre Dame ve své době důležitou roli. Jejich autor Gregori měl za úkol svým zobrazením Kolumba - zbožného katolíka a imigranta - názorně prezentovat studentům a docentům katolické univerzity, jak významný podíl měli jeho souvěrci na osídlení Ameriky.

Vzhledem k tomu, že katoličtí přistěhovalci v 19. století často čelili zášti svého okolí, měly je Gregoriho obrazy ubezpečit v tom, že i jako katolíci a imigranti jsou každým coulem hrdými Američany, vysvětluje Jenkins.

Jak bylo svého času obvyklé, jsou domorodci zobrazeni před bílými dobyvateli v ponížených pózách. To se nemusí každému líbit, ale sám Kolumbus na ně pohlížel s naivní pýchou jako na budoucí poddané Kastilské a Aragonské koruny. Pro něj to byli divoši, jež bude třeba kultivovat a jejichž porobení nebude problém, jak napsal do svého deníku.

Strhávání pomníků a přejmenovávání domů, ulic nebo měst jsme zažili i u nás, a to dokonce hned v několika vlnách: Po rozpadu Rakouska-Uherska, po okupaci, po skončení druhé světové války, po únoru 1948 a po pádu komunismu. Nynější vlna absurdního zakrývání uměleckých děl se nám zatím vyhýbá, podobně jako se nás příliš nedotkla ani hysterie kolem kampaně #MeToo. Držme si palce, abychom si i nadále uchovali zdravý rozum.