Kde ty všechny mozky jsou... Proč školství neumí 'vyrábět' skvělé učitele

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Vojtěch Ondráček

Je to oblíbená filmová zápletka. Nový učitel přichází do třídy plné grázlíků a fiflen, aby z nich udělal školní premianty. Stačí mu k tomu neortodoxní přístup, výuka bez učebnic a dechberoucí charisma. Tolik filmová fikce. V realitě nemají učitelé typu Igora Hnízdo žádnou šanci. I kdyby byl sebelepší, bez stanoveného pedagogického vzdělání ho žádná škola nezaměstná. Dobrý učitel zůstává nadále nedostatkovým zbožím a rigidní systém není schopný přijmout změny, které by s tím dokázaly něco zásadního udělat. Možnosti přitom existují.

Ideální učitel by měl být charismatický a orientovaný v nových technologiích a metodách výuky. Bez aprobace ale v dnešním systému učit nemůže. Ilustrační snímek

Ideální učitel by měl být charismatický a orientovaný v nových technologiích a metodách výuky. Bez aprobace ale v dnešním systému učit nemůže. Ilustrační snímek,zdroj: Národní filmový archiv

Nikdo nemůže tvrdit, že české vzdělání není moderní. Méně dětí ve třídě? Není problém. Větší autonomie škol? Rok od roku větší. Vyšší platy učitelů? Budou, jenom není jasné o kolik. Jenže pes je zakopán za katedrou. Bez dobrých učitelů ani ty nejradikálnější změny nebudou mít kýžený efekt.

Bez učitele to nepůjde

Analytici z institutu McKinsey provedli zajímavý experiment. Rozdělili studenty mezi třídy s dobrými a špatnými učiteli. Výsledky ukázaly, že za tři roky dokáže dobrý učitel udělat z průměrného žáka nadprůměrného. Bohužel pravidlo platí i opačně. Pod taktovkou špatného kantora se průměrní stali podprůměrnými.

Na výzkumu není alarmující ani tolik eticky rozporuplné experimentování na dětech a jejich vzdělání jako skutečnost, že úspěch či neúspěch vzdělání stojí a padá s učitelem. A ani v Česku to není jinak. 

Stačilo by poslechnout závěrečnou radu institutu, který školám doporučil vybírat dobré učitele a dbát o jejich další vzdělávání. Skutečně hlubokomyslnou radu si lze vykládat i obráceně - že nabádá k vyhození špatných učitelů a jejich nahrazení těmi dobrými. Jenže učitelství je masová profese a všichni pedagogové jsou "produkty" stejného vzdělávacího systému. Noví kantoři mají stejné vzdělání jako jejich předchůdci. Školství stále přešlapuje na místě.

Jak vypadá ideální učitel, vědí ale odpovědné osoby českého školství už dlouho. Už před osmi roky se tehdejší ministr školství Ondřej Liška bil za podporu standardů "nového českého učitele". A neváhal slíbit odměňování podle plnění těchto standardů, nikoli podle délky praxe. K reformě ale nedošlo. A proměně českého kantora v dokonalý ideál také ne.

Ne, že by neexistovala jasná představa ideálního učitele pro 21. století: dokonalý vyučující je schopný individualizovaného přístupu k žákům, kteří pocházejí z různého sociálního a kulturního prostředí, pracuje s multimédii, využívá znalosti napříč obory, realizuje projekty s jinými školami, třeba i ze zahraničí a profesionálně radí rodičům s výchovou. Nejedna příručka z produkce ministerstva školství takového učitele školám doporučuje. Problém ale je, kde takového "superkantora" najít.

Jak známkovat učitele

V této otázce narážíme mimo jiné i na vleklý problém hodnocení práce učitelů. V řadě zemí včetně Česka chybějí nastavené standardy a klasifikace učitelské praxe. Ředitelé škol by měli provádět inspekci na hodinách jednotlivých vyučujících, ale taková kontrola má zcela zřejmé limity. Kromě toho, že kantor může výuku udělat před kontrolou líbivější, než tomu bývá obvykle, je i konečné hodnocení pouze subjektivním hodnocením ze strany ředitelů.

S výsledky se navíc nemůže nikdo z rodičů dopředu seznámit a porovnat kvalitu jednotlivých vyučujících napříč školami. Objektivnějším kritériem mohou být výsledky žáků ze srovnávacích meziškolních testů. Jenže tyto testy ve skutečnosti srovnávají žáky a ne schopnosti jejich učitelů.

Pokud bychom srovnávali úspěšnost jejich studentů podle úspěšnosti přijímaček na vyšší typ vzdělání, výsledky by reálně odrážely spíš druh škol a jejich regionální charakter, než schopnost pedagogů vytvořit skvělé studenty.

Navíc prestižní a výběrové školy uspějí i navzdory horším kantorům. Na jejich školách studují ti nejlepší a nejtalentovanější studenti, takže jejich výsledky jsou logicky opět nejlepší.

Jediným srovnáním učitelů zůstává zábavná show Zlatý Ámos, která sice oceňuje učitele, ale podle jejich oblíbenosti mezi žáky. A odráží spíš atmosféru ve školách, než reálné schopnosti učitelů.

Nulová zpětná vazba

Podobné problémy řeší i jiné vyspělé země. Výjimkou je Finsko, kde z učitelství dokázali udělat prestižní povolání s vysokou mzdou, o které se ucházejí nejlepší středoškolští studenti, ale ve většině jiných zemí volí talentovaní lidé úplně jiná povolání.

Hodnocení vlastní práce ale chybí i samotným pedagogům. V Česku neexistuje systém certifikace, který by učitelům dával zpětnou vazbu a tím i motivaci k dalšímu kariérnímu růstu. Dráha českého učitele nepřináší žádný výrazný kariérní postup, což je důvod, proč neláká ty nejlepší.

Proto se v poslední době uvažuje o doplnění učitelského studia o krátký program v délce jednoho, či dvou let, kdy by absolvent učil po boku zkušenějších pedagogů. Čeští učitelé získávají zpětnou vazbu pouze na praxích během studia, které obnáší pouze několik odučených hodin (obvykle 4 až 12) pod dozorem zkušeného kantora.

Po nástupu na profesní dráhu už zůstává (sebe)hodnocení na učiteli. Zpočátku mají učitelé velkou motivaci a dál pracují na svých znalostech a učitelských dovednostech, jak se ukazuje z řady výzkumů, které zároveň určují hranici pěti až sedmi let praxe, po které začíná kantor stagnovat a už se jeho dovednosti nezlepšují.

Osvěžení by si zasloužili nejen učitelé jako takoví, ale i uzavřené pedagogické sbory jako celek. Ve vlastním zájmu by školy měly přijímat i lidi s oborovou praxí, kteří nejsou přímo absolventi pedagogických škol, ale mají zkušenosti takříkajíc "z terénu" a dokážou tak poskytnout žákům praktický pohled na jejich uplatnění po studiu. Jenže v českém prostředí je něco takového kvůli povinné aprobaci vlastně nemožné.

Druhou stranou stejné mince je i problém pro absolventy pedagogických škol, kteří v praxi zjistí, že se na práci učitele nehodí. Pokud by pro ně existovala možnost snadné rekvalifikace, usnadnil by se jim odchod a ve školách by se "nezasekávali" lidé, kteří v podstatě učit ani nechtějí.

Rozdělený český rybník

Česká odborná veřejnost i společnost je ohledně nápravy současného stavu rozdělena do tří hlavních táborů.

První tábor tvoří odpůrci veřejného školství. Rezignovali na důvěru v tradiční školní instituci a spoléhají na informační technologie, vlastní učitelské schopnosti, případně doučování a dovzdělávací kurzy a pomůcky. Jejich perspektivě nahrává i již zmiňovaný uzavřený kruh odchodu talentovaných a chytrých studentů na výběrové a soukromé školy, i popularita domácího vzdělávání. Význam učitele už dávno zavrhli.

Hojně početnou skupinou jsou zastánci nostalgického učitele. Věří, že autorita alá Igor Hnízdo si dokáže zajistit kázeň ve třídě a žáky přinutí k "biflování". Se současným stavem školstvím nemá větší problém, řeší pouze možnosti kontroly a autority pedagoga.

Poslední tábor věří, že ideální variantou je zvýšení úrovně a kvality veřejného školství tak, aby odpadl problém výběru "správné" školy. Kvalitu má podle nich zajistit soustavný nárůst vědomostí a schopností učitelů, kteří dokáží učit žáky podle standardů současné doby.

Ačkoli se to zdá jako nejrozumnější postoj, bez zavedení systému objektivního hodnocení, certifikace učitelů a jejich adekvátního platového ohodnocení, to však nebude možné. 

Tagy: Česko domácí učitelé Ministerstvo školství české školství

Zdroje: The Economist,Vlastní