Smutný život učitelů v Čechách

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Vojtěch Ondráček

Učitelství je tvrdá řehole, která je u nás navíc mizerně zaplacená. Plat českého učitele je dlouhodobě podprůměrný a výsledky českých studentů v rámci mezinárodních srovnání můžeme v této souvislosti považovat téměř za zázračné. A lepší časy českou společnost jen tak nečekají. 

Platy českých učitelů lehce překračují polovinu průměru zemí OECD

Platy českých učitelů lehce překračují polovinu průměru zemí OECD,zdroj: Profimedia.cz

Myšlenku na to, stát se učitelem, měl ve svém životě zřejmě kde kdo. Třeba po shlédnutí filmu o charismatickém a sebevědomém učiteli, který vstoupil do třídy pologramotných grázlíků a krasotinek, aby z nich nakonec stvořil třídu geniálních premiantů, kteří obsadí všechna vysněná místa na nejprestižnějších univerzitách v zemi.

V české realitě by ale vyvrcholení takového filmu vypadalo jinak. Úspěšnému učiteli by na konci roku ředitel školy div neutrhl ruku vděčností a vzápětí by s ním podepsal smlouvu na příští školní rok. S platností od 1. září. A milý učitel by za běhu závěrečných titulků vyrazil směrem k Úřadu práce.

Učitelská smlouva jen na 10 měsíců byla totiž oblíbenou praxí v českém školství. Tento zavedený úzus ale nyní ruší novela, jejíž platnost stvrdil tento týden prezidentský podpis. Ta zabraňuje podepsat s učitelem smlouvu na kratší dobu než 12 měsíců, což jej má chránit před potupným koloběhem propouštění a zpětného návratu na stejné místo. A případně i sháněním brigády, během které může jako další brigádníky potkat třeba své vlastní studenty.

Debata kolem zavedení novely byla ale příznačnou pro celý vztah české společnosti k učitelskému povolání. Ve sněmovně zaznívaly dotazy typu "Proč by měla škola sponzorovat učitelovo dvouměsíční lelkování?", případně tvrzení, že v praxi ředitelé 10 měsíční smlouvy podepisují jen výjimečně, takže je novela zbytečná.

Požadavky na kvalitu výuky a vzdělávání učitelů se přitom nestále zvyšují. A to za situace, kdy ostatní nutné parametry systému, hlavně ty finanční, zůstávají stále stejné.

Zde pak můžeme hledat důvod, proč v posledním výzkumu OECD, který zjišťoval zájem patnáctiletých o učitelskou profesi, obsadilo Česko jedna z posledních příček.

Ne, že by člověk uprostřed puberty neměl na starosti důležitější věci, ale průměr 1,4 studenta ze 100 je alarmující. Když o prázdninové brigádě student vidí, jak se učitel plouží po nákladovém nádraží s pytlem brambor na zádech, aby uživil rodinu, musel by mít hodně masochistickou povahu, aby se na něco takového těšil v budoucnosti.

O berlích vpřed

Česká republika vydává průměrně na jednoho studenta 7600 amerických dolarů ročně (186 tisíc korun), což je o čtvrtinu méně než je průměr zemí OECD (přes 10 000 dolarů). Nelichotivou bilanci nevylepší ani přepočet na procenta z celkového HDP. Zatímco průměrný stát OECD investuje do vzdělání 5,3 procenta, v našem případě si vystačíme s 4,4 procenty.

Podfinancované školství se v prvé řadě odráží na platech učitelů. Čeští učitelé dosáhnou jen zhruba na polovinu platu obvyklého v zemích OECD. A to jsme ještě šetřili na výplatách některých učitelů přes letní prázdniny.

Vedle toho se výsledky z různých srovnávacích testů mezi studenty celého světa dají brát jako neuvěřitelný úspěch. Čeští školáci totiž podle průzkumů PISA patří mezi k lepšímu průměru. To s ohledem na plat učitelů a celkovou neschopnost dosáhnout ve výdajích alespoň průměru zemí OECD je malý zázrak. Jako byste chtěli bojovat o čtvrtfinále fotbalové Ligy mistrů s Příbramí.

Berličky, o které se opírá české školství, navíc začínají podrážet i samotné děti. Těch totiž každý rok míří do školních lavic čím dál víc. Je to důsledek demografické změny, kterou prošla česká společnost, když na začátku devadesátých let velká část populace odkládala narození dítěte na později. Po útlumu a apokalyptických zvěstech o vymření českého národa začaly děti přibývat. Sice později, ale ve velkém.

Takže pokud si ztěžujeme, že je současné vzdělání nekvalitní, měli bychom mít na paměti, že bude hůř. Čekají nás totiž pravidelné přívalové vlny těchto "odložených" dětí, které budou přeplňovat třídy do té doby, než školy přijmou další učitele.

Politická nemohoucnost

Přitom by se mohlo zdát, že naše politická špička je reklamou na český vzdělávací systém. Všichni jsou obtěžkáni diplomy ze svých vysokoškolských studií, dokonce někteří nastoupili do terciálního systému v takové intelektuální formě, že obvykle několikaleté studium ukončili v rámci měsíců. A snad v každém volebním programu najdeme dlouhou pasáž o důležitosti správného financování a rozvoje školství.

Dlouhodobou neschopnost přidat učitelům navíc podráží skutečnost, když se o to někdo skutečně pokusí. Příspěvek v rámci několika set korun k měsíčnímu platu oznamují ministři školství s velkou pompou na tiskových konferencích. Samotní učitelé jsou za příspěvek více než vděční, protože alespoň na chvíli se odpoutají v tabulkách od svých tureckých kolegů, kteří jsou v platové tabulce OECD hned vedle nich. 

Za ještě celkem dobrými výsledky českých studentů stojí i angažmá ze strany rodičů. Především ti s vyšším vzděláním se výrazně podílejí na dovzdělávání svých potomků. Není potom divu, že o pedagogické fakulty maturanti není skoro zájem a jejími studenty se stávají ti, co neuspěli na jiných fakultách.

Tagy: Česko domácí české školství

Zdroje: Vlastní